Film Temná dcera je chmurným portrétem odvrácené strany mateřství

Na první pohled se Maggie Gyllenhaal (* 1977) drží knižní předlohy, jejíž nenápadná a jednoduchá zápletka je rozsahem spíše rozvedenou povídkou, velice věrně a také úspěšně – na loňském Benátském filmovém festivalu snímek získal cenu za nejlepší scénář. U nás je nyní v nabídce Netflixu.

Leda – univerzitní profesorka komparativní literatury – odjíždí sama na dovolenou na řecké pobřeží. Postupně zde vstřebává zdejší poměry, které se významně liší od těch, na něž je zvyklá. Seznamuje se také s jednou ze zdejších rodin a především s mladou matkou Ninou, která v ní spustí vzpomínky na příběh její vlastní mateřské role. Roli mladé matky Niny ztvárnila Dakota Johnson, role plavčíka se zhostil irský herec Paul Mescal, který vynikl v seriálu Normal People podle stejnojmenného bestselleru Sally Rooney, nechybí mistr vedlejších rolí Ed Harris a milence hlavní postavy ztvárnil Peter Sarsgaard. Hlavní role Ledy Caruso se ujala vynikající Olivia Colman.

Olivia Colman ve filmu Temná dcera, foto: Netflix

Chtěla jsem pryč

V příběhu Temné dcery dochází ke střetu dvou životních koncepcí: Vzdělaný a vytříbený svět emancipované univerzitní profesorky tu stojí proti světu mladé ženy v domácnosti, která je součástí (nebo spíše součástkou) stále velmi tradičních, patriarchálních vztahů. Kromě toho se však zdá být dobrou matkou, tedy přesným opakem Ledy, která své dvě dcery na tři roky opustila v jejich útlém věku, a to z neskrývaně sobeckých důvodů. A jak tvrdí v rozhovoru s Ninou v samotném závěru knihy, její návrat k nim nebyl o nic méně sebestředný: „Vrátila jsem se ze stejného důvodu, proč jsem odešla: z lásky k sobě.” I takový návrat má svůj nenápadný půvab, když Leda tvrdí, že zkrátka nedokázala „stvořit nic vlastního, co by se jim [dcerám] doopravdy vyrovnalo“. A také „si připadala zbytečnější a zoufalejší bez nich než s nimi“.

Příběh Ledina opuštění dcer a návratu k nim ovšem ve filmu vyznívá jinak; tady je důvod návratu zahalen tajemstvím. Snímek se tak koncentruje na temný „emancipační“ moment opuštění vlastních dcer a upozaďuje Ledin návrat do mateřské role, která je v knize vědomým rozhodnutím poté, co Leda zjistí, že ji univerzitní kariéra sama o sobě neuspokojuje.

Ani návrat ovšem nepředstavuje jednoduché řešení – hlavní postava se nevrací pouze do role matky, ale složitě se snaží najít rovnováhu mezi rodinným životem a kariérou, aniž by ji kdy opouštěla ona kontroverzní radost ze svobody a sebeurčení, již zakusila, když dcery opustila. Je to ostatně jeden z nejsilnějších a zároveň nejspornějších momentů filmu i knihy – ačkoliv se Leda ke svým dětem vrátila, nikdy necítila pocit viny za jejich opuštění a radost ze znovu nabyté osobní autonomie před sebou nikdy neskrývala.

Důležitým prvkem filmu i předlohy je fakt, že příběh je nahlížen očima hlavní postavy; kniha je psána v první osobě jako monolog Ledy. Autorka cíleně uzávorkovala jakoukoliv jinou perspektivu. Je to perspektiva mateřská, ovšem přiznávající egocentrismus. Perspektivy druhých tady prakticky neexistují a veškeré výpovědi o dalších charakterech se dějí výhradně skrze Lediny interpretace. Nemáme například šanci vnímat situaci pohledem opouštěného manžela ani opouštěných dětí, což je základem síly výpovědi díla, ale zároveň mu nastavuje limity, které autorka ovšem určila záměrně.

Paul Mescal ve filmu Temná dcera, foto: Netflix

Dáma s panenkou

Nedílnou součástí románů Eleny Ferrante je subtilní popis třídně kulturních rozdílů. Nejedná se ani tak o sociologickou analýzu převyprávěnou literárním jazykem, jako spíše precizní ilustraci skutečnosti, jak třídní a kulturní rozdíly formují mezilidskou interakci vůbec. Charakteristickým a pochopitelným znakem těchto třídně kulturních nuancí je to, že je dokáže vnímat a dešifrovat hlavně jedna ze stran, totiž ta vyšší, která disponuje dostatečným jemnocitem a vyjadřovacím aparátem, zatímco hrubšímu vnímání nižších a méně kulturně vybavených tříd tyto nuance snadno unikají.

Třídní pozice se v pracích Ferrante vyjevuje na symbolické rovině kulturních znaků – na vzdělanosti, způsobech, výchově, na ambicích či prostě na způsobu zacházení s jazykem, který je pro autorku zvlášť významný. „Právě strach, který mám z těchto lidí už od dětství, a občas i odpor vůči nim a také moje domýšlivost, že já mám fajnový osud a že jsem nesmírně citlivá, mi doteď bránil obdivovat jejich odhodlanost,“ charakterizuje svoji směs obdivu a pohrdání hlavní hrdinka Temné dcery při pohledu na rodinu Niny. Tyto třídní nuance jsou sice v knize ukázány podstatně lépe než ve filmu Maggie Gyllenhaal, nicméně v obou případech platí, že bez zmíněné třídně kulturní vnímavosti bude Ledin příběh pro „běžného“ čtenáře z velké části pouhým záznamem banální dovolené jedné nepříliš zajímavé profesorky.

Stejně banálně může působit i nenápadná zápletka knihy: Když vypravěčka najde ztracenou panenku Ninyny dcery Eleny (dětská panenka je metafora, kterou Ferrante používá v několika svých románech a ve filmu i knize je právě ona „ztracenou dcerou“), profesorka dlouho váhá s tím, jestli ji chce vlastně vrátit. Místo toho ji dlouhé dny umývá, upravuje a obléká, ačkoliv si je dobře vědoma, že malá Elena je neštěstím bez sebe a svým nářkem přivádí svoji matku k vyčerpání. O to ale právě jde – jako kdyby Leda chtěla „dobré matce“ Nině ukázat to, co ji samotnou před lety dovedlo k tomu, aby opustila své dvě dcery. Takový pokus ovšem skončí selháním. Když se Leda konečně odhodlá panenku Nině vrátit, probudí v této mladé ženě pouze nekontrolovatelný vztek, jenž vyústí v zabodnutí jehlice do Ledina břicha a jejím následným kolaps na pláži.

Jak už bylo naznačeno, pokud by šlo výhradně o komplexnost narativu, mohla si Ferrante vystačit s povídkou. Pod povrchem fádního příběhu se však skrývá nejen subtilní popis kulturně třídních vztahů, ale především velmi imerzivní výlet do mysli a života ženy, která se vymyká konvenční morálce i představám o tom, jaké by ženy měly být. Jednoduše řečeno: Hlavní postavou románu i filmu je žena, k jejíž emancipaci došlo prostřednictvím sebestřednosti. Vyvolání kontroverze je vědomé, neboť hlavní hrdinka je plná vnitřních rozporů, které nepřejí rychlým a zjednodušujícím soudům.

Autor je publicista.

Plakát k filmu, zdroj: Netflix