Příběh Diany pro rok 2022. Takhle jsme princeznu lidských srdcí nebyli zvyklí vídat

Na Vánoce roku 1991 přijíždí princezna z Walesu na královskou usedlost Sandringham. Její manželství s následníkem trůnu princem Charlesem je v troskách, ale oba před světem i příbuznými stále ještě předstírají, že jde alespoň o racionálně fungující svazek. Neutěšená realita partnerství, stejně jako sídlo prostoupené podivnými zvyky i blízkost rodného domu na mladou ženu těžce doléhají. Ačkoliv se zpočátku snaží hrát podle pravidel, s postupujícím dny si uvědomí, že její budoucnost leží jinde než ve společnosti dospělých aristokratů, stříbrných příborů a předvybraných luxusních oděvů. Ve finále Dianu zastihneme s dětmi, s prsty umaštěnými od fastfoodu, v džínách a v anonymním bezpečí dívčího příjmení.

Kristen Stewartová coby Diana Spencerová ve filmu Spencer, foto: STX Entertainment

Svého druhu horor

Novinka režiséra Pabla Larraína (* 1976) se od úvodních titulků hrdě prezentuje jako „bajka vycházející ze skutečné tragédie“. Co se opravdu přihodilo, to všichni víme: slečna jménem Diana Spencerová se stala princeznou z Walesu. Pohádkový sňatek nakonec vyústil v trpký rozvod, protože ženu zbožňovanou miliony paradoxně nedokázal milovat její vlastní manžel; v šestatřiceti letech Dianu, pojmenovanou podle antické bohyně lovu, uštvali k smrti fotografové. Larraín, spolu se scenáristou Stevenem Knightem, drží známá fakta na okraji dění. V jejich pojetí totiž vidíme prosté vyprávění o ženě, která si během Vánoc strávených u tchyně uvědomí rozsah svého zoufalství a rozhodne se vykročit vstříc odpírané svobodě.

Budiž tvůrcům ke cti, že se k trpkému osudu princezny z Walesu snaží najít nový klíč. Četná přirovnání k hororu dávají smysl, neboť jsme svědky zápasu křehké hrdinky držené za zdmi děsivého paláce, nucenou účastnit se večeří připomínající upírské seance; sledujeme ženu pronásledovanou přízraky a pod dozorem nelidsky strojového služebnictva. Ostatně, akt Dianina vzdoru vůči manželově rodině i stokrát omílané tradici britské koruny nehledejme jen v závěru, ale také v její prosté vůli přežít – navzdory bulimii, sebepoškozování i ústrkům hraničícím s propracovanou šikanou. Právě ta princeznu spojuje s hororovými hrdinkami, takzvanými „final girls“: dívkami, které jako jediné vyváznou živé z běsnění šílených psychopatů, monster či zombies.

„Kostýmy navržené přední britskou designérkou Jacqueline Durranovou by, pokud bychom je seřadili tak, jak se objeví ve filmu, zvládly odvyprávět Dianin příběh samy o sobě,“ píše autorka recenze. Kristen Stewartová coby Diana Spencerová ve filmu Spencer, foto: STX Entertainment

Svého druhu komedie mravů

Ke snímku Spencer ovšem můžeme přistupovat také jako k velmi temné komedii mravů, která nezřídka balancuje na hraně okázalé campové stylizace. Film lze dále chápat jako podobenství o totalitě či mateřské melodrama; pokud budeme k dílu hodně vstřícní, můžeme je označit za poetickou extravaganci. Nakonec se však vždy obloukem vrátíme k předchozímu Larraínovu filmu, v jehož názvu rovněž stálo ženské jméno: Jackie. Neobvyklý, mikroskopicky pojatý životopis se zaměřil na několik dramatických dní v životě americké první dámy těsně po vraždě prezidenta Kennedyho.

Oba tituly shodně sledují, jak u hrdinek narůstá izolace a paranoia, protože jsou vydány napospas nadosobním politickým silám a rodinným strukturám, které je hrozí brzy semlít – byť obě vzdorují sebevíc. Jackie se i přes stylizovaný projev titulní postavy přece jen snažila vyvolat dojem autenticity, například rekonstruovanými záběry z vánoční oslavy u Kennedyů nebo naturalisticky pojatou scénou prezidentovy vraždy, jíž se starší filmová a televizní zpracování pietně vyhýbala. Vyprávění navíc poněkud konvenčně rámuje žurnalistický rozhovor. Spencer, zřejmě proto, že vypráví o ženě bližší našim časům, už se tentokrát u historických reálií nezdržuje.

Jak Jackie, tak Larraínova novinka, jsou díla podivuhodně rozkolísaná: hluboká, zároveň trochu otravná; přehánějící, ale taky dojemná; obě dovedou být při své zábavnosti snobská a do sebe zahleděná. Jako koncept Spencer bezesporu funguje, neboť se vyhýbá nástrahám tradičního biopicu. Snímek vyniká hlavně ve scénách, které nesou emocionální působivost pomocí nervózních pohledů a přerývaného dechu, jindy váha podprahových významů leží na špercích a šatech.

V popředí Stella Gonetová v roli královny Alžběty II. Záběr z filmu Spencer, foto: STX Entertainment

V prvním případě Spencer vděčí za podstatnou část svého účinku Kristen Stewartové, která pod Larrínovým vedením doslova zpřítomňuje Dianu tak, jak si ji pamatujeme – jako nejautentičtější z Windsorů, jejíž bezprostřednost hlavně při kontaktu se syny vyvažovala strnulost královského protokolu. Na druhou stranu se herečce daří zprostředkovat princezninu osamělost a izolovanost, ovšem bez špetky soukromí; to je ostatně stav, který Stewartová jako mladá celebrita dobře poznala.

Jejímu úsilí jsou nápomocny kostýmní volby, které jí – spolu s chytrým umístěním v záběrech – přidávají na výšce (skutečná Diana měřila skoro metr osmdesát). Zdánlivý detail, ale podstatný pro dílo, které se před skokem do hlubin fantomatické historie musí odrazit od pevného podloží rozpoznání zesnulé princezny v ústřední herecké kreaci.  Kostýmy navržené přední britskou designérkou Jacqueline Durranovou by, pokud bychom je seřadili tak, jak se objeví ve filmu, zvládly odvyprávět Dianin příběh samy o sobě. Stejně jako si hlavní hrdinka uvědomí, že pokud chce vykročit ve svém životě kupředu, musí se nejprve ohlédnout zpět do minulosti, stejně tak je pro další etapu potřeba jiné šatstvo než zdobné róby, klobouky se závojem nebo dospělé verze kostýmků pro malé princezny.

Kristen Stewartová coby Diana Spencerová ve filmu Spencer, foto: STX Entertainment

Kdo a co tady mluví

Larraín velmi dobře rozumí melodramatickému modu, který velí věci, stavy a pocity spíš ukazovat a naznačovat než přesně pojmenovávat. Kromě navenek těžkopádných a trochu banálních metafor (Diana jako strašák trčící uprostřed pole na otcově panství) režisér poutavě pracuje s měřítkem. To platí hlavně pro šperky, například komicky zveličenou šňůru perel, upomínající spíš na levné korále než drahý náhrdelník pro princeznu, či zásnubní prsten s modrým safírem, který díky naddimenzovaným filmovým rozměrům vypadá jako obyčejná bižuterie. Právě tyhle objekty hovoří mnohem hlasitěji než některé postavy, jejichž jména v příběhu ani nezazní. Jako Camilla Parker Bowlesová, milenka prince Charlese, která se snímkem jen mihne, a přece s sebou její přítomnost nese onen skoro pouťový náhrdelník, který pod stromečkem totiž našla jak milenka, tak manželka.

Scénář rafinovaně dává slovo hlavně Dianě, dále služebné Maggie a malým princům; tedy osobám, které v každodenní realitě nejen královského provozu slyšíme hovořit málokdy. Bohužel v rozporu s melodramatickými zákonitostmi jsou některé pasáže příliš doslovné a návodné, neboť postavy natvrdo rozbalí svoje vnitřní soužení, obavy a frustrace. „Nejde o to mít portrét na penězích, musíš se sama stát platidlem,“ poučí královna Dianu ve věci, v níž snacha tchyni už brzy předběhne. Jindy Charles směrem k Dianě pronese, že je třeba umět přimět svoje tělo dělat věci, které nenávidí. Kromě toho, že následník trůnu tu zní jako zdivočelý fitness instruktor, zapomíná, že v disciplíně dlouhodobého týrání vlastní fyzické schránky by mu mohla dávat školení právě jeho manželka, trpící z jeho strany vysmívanou bulimií. Ve filmu, kde občas naplno zazní jindy tlumená řeč dekorací, prostorů a šatstva, jsou podobné květnaté, rádoby hlubokomyslné promluvy spíš kontraproduktivní.

Spencer tak nabízí svého druhu fascinující verzi Dianina příběhu pro rok 2022. Nic nového ani překvapivého ke známé tragédii dodat nelze, je tedy načase vyvrátit ji z tradičního podání. Zároveň jde o snímek v řadě ohledů frustrující a zdaleka nejen proto, že nám odpírá princeznu lidských srdcí tak, jak jsme ji byli dosud zvyklí vídat.

Plakát k filmu, zdroj: STX Entertainment