Když nezbývá nic jiného než utéct. Animovaně ztvárněné peklo uprchlíka

Afghánský spolužák předložil výpověď natolik otevřenou, že kvůli utajení jeho totožnosti (vystupuje pod smyšleným jménem Amin Nawabi, hlas mu propůjčilo několik dabérů v závislosti na jeho různém věku, jak je ve vyprávění zohledňován) se režisér rozhodl zvolit podobu animovaného filmu. Na produkci se podílela řada států, zejména skandinávských.

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Jonas Poher Rasmussen (* 1981) použil ve snímku Utéct animaci co nejjednodušší, jen v uzlových okamžicích nastupuje „šmouhovitá“ kresba, jež má zprostředkovat hrdinovo rozpoložení, zvláště napětí při útěku. Protagonista si vybavuje, jak obtížně se učil vůbec někomu věřit. Zprostředkovává své pocity, když si od dětských let uvědomoval, že se mu líbí muži (počínaje těmi na filmových plakátech), aniž tušil, že takové sklony jsou přirozené – dokonce žádal léky, aby se tohoto zaměření zbavil. Proto se – vzhledem ke kulturním souvislostem – jako poněkud nadsazené zdá být tvrzení, že Aminovi sourozenci (přebývají ve Švédsku) přijali tuto skutečnost zcela samozřejmě, nejstarší bratr jej dokonce zavedl do gay baru…

Příběh se skládá ze tří vrstev. Tu první tvoří režisérovy rozmluvy s Aminem, který – podobně jako tomu bývá při psychoanalýze – spočívá natažený na pohovce a na režisérův pokyn si se zavřenýma očima vybavuje dávné zasuté události; případně popochází po místnosti a reaguje na Rasmussenovy upřesňující dotazy. I druhou vrstvou jsou animované výjevy, tentokrát daleko expresivnější, zhmotňující Aminovo vyprávění o životě ve vlasti a o putování cizími zeměmi, které prožil jako dítě či dospívající. Třetí vrstvu tvoří skutečné dokumentární záběry přibližující společenské či politické dění v Afghánistánu, v Moskvě, ale také třeba zadržení ilegálních migrantů v Pobaltí.

Lze pochopit důvody, proč chce Amin, nadějný vědec vyjíždějící na stáže i do USA, zůstat v anonymitě: Jednak úřadům lhal o své minulosti, když tvrdil, že celá jeho rodina zahynula (což mu doporučili pašeráci lidí), ale hlavně – prezentuje se coby „bezbožník“, jak sám říká, a neskrývá homosexuální orientaci (žije s dánským přítelem na venkově). Pro homosexualitu afghánština, respektive jazyk darí neboli afghánská perština, kterou hovořil, ani nemá výraz. V daném rodinném modelu je prostě nemyslitelná.

V Utéct je patrné protiruské naladění: Sovětská okupace Afghánistánu zjevně zavinila zmizení Aminova otce, vojenského letce, jenž byl zatčen. Když se na sklonku osmdesátých let ujímali vlády islámští mudžáhedínové (zbraněmi a financemi podporovaní z USA), Aminova nikoli chudá rodina narychlo prchala ze země. Turistické vízum sehnala pouze do Moskvy. Tamější poměry jsou vylíčeny jako peklo, hlavně vinou brutálních, vyděračských a úplatných policistů. Amin je označuje za ještě horší, než byli bezohlední pašeráci, kteří by bez výčitek svědomí nechali lidi, aby se v kamionových kontejnerech, posléze překládaných na zaoceánské koráby, málem udusili. Ostatně Aminovi a jeho blízkým první pokus opustit Moskvu nevyšel – do lodního podpalubí, v němž se tísnil spolu s ostatními uprchlíky, začala pronikat voda… Ocitl se tedy v uprchlickém táboře a posléze volil návrat do Moskvy. Ovšem neopustila jej touha vymanit se z ponižujícího přežívání (v ruské metropoli byli ustavičně uzavřeni v bytě a jediné, co se dalo dělat, bylo konzumovat mexické telenovely).

Režisér Rasmussen se v líčení soudržnosti Aminovy rodiny nevyhýbá melodramatické dojímavosti, nicméně faktem například je, že nejstarší bratr, jenž se uchytil ve Švédsku, i z nevelkého platu uklízeče našetřil několik tisícovek dolarů, aby rodina, uvázlá v Moskvě, mohla zaplatit pašerákům. Především je však patrné, jak se Rasmussen snaží vylíčit migranty jako lidi, kteří se snaží nebýt nikomu na obtíž, usilují přizpůsobit se hostitelskému prostředí, prahnou po vzdělání a nemají nic společného s islámem. Není to první takto aktivisticky laděné filmové dílo o uprchlících, a to ani animované – viz tituly Moje slunce Mad, Kábulské vlaštovky, The Breadwinner.

Utéct získal hned dvě European Film Awards – za nejlepší dokument i za nejlepší animovaný film. Neúspěšně mu tam konkuroval český snímek Myši patří do nebe, animačně a koneckonců i sdělením podle mě vynalézavější.

Plakát k filmu, repro: Film Europe