Nejslavnější pohádkový soused v českých kinech. Totoro je intimní oslava vztahu k přírodě
V českých kinech se dnes dočká premiéry Můj soused Totoro. Film Japonce Hajaoa Mijazakiho z roku 1988 je klasika, jíž se věnují odborné studie i osobně pojaté eseje. Titulní lesní bůžek patří k nejznámějším animovaným postavám – po boku Myšáka Mickeyho či Medvídka Pú. Byl po něm pojmenován asteroid i druh vietnamského červa.
Můj původní plán při psaní tohoto textu u příležitosti premiéry Mého souseda Totora v tuzemských kinech byl následující: podívat se na ten film znovu, s odstupem a zamyslet se nad tím, jak působí víc než třicet let od svého vzniku. Jenže dívat se na něj je vlastně pořád stejně bezprostřední a originální zážitek jako někdy kolem roku 2000, kdy jsem ho viděl poprvé. Jednoduchý příběh o dvou sestrách, které ve svém novém domě na venkově potkávají nadpřirozeného lesního ducha, se dá intelektualizovat skoro donekonečna – je to environmentalistický film o údivu z nepochopitelných tvořivých sil přítomných v živé přírodě, je to příběh o magickém dětství a prvních krůčcích do dospělosti, je to vyprávění o tradici a modernitě, idylický portrét japonského venkova, film o rodině a silách, které ji zvnějšku ohrožují…
Při samotném sledování však všechna teorie bledne v porovnání se spontánním, skoro fyzickým prožitkem, které jeho obrazy a zvuky vyvolávají. Můj soused Totoro je velmi smyslový a instinktivní. Prakticky celou první třetinu sledujeme spoustu dětských her při prohledávání nového domu a jeho okolí. Obdivujeme pulce hemžící se v tůni, hrozivě vypadající vchod na temnou půdu, zvuky bouřky při večerní koupeli. I fantastické postavičky tu komunikují spíše s našimi smysly než s rozumem. Ani jedna z nich neumí mluvit. Totoro, nebo spíš lesní příšerka, která jméno Totoro dostane od malé Mai, se dorozumívá radostným křikem – a také lidské postavy tu hodně křičí, smějí se nebo naopak stydlivě mlčí. Lesní bytosti v nás vyvolávají až taktilní pocity. Malí černí duchové na začátku filmu po sobě při dotyku zanechávají saze, sám Totoro nebo jeho kočkobus mají příjemně působící měkká chlupatá těla. Režisér Hajao Mijazaki (* 1941) a výtvarník Kazuo Oga také věnovali obrovskou pozornost obrazům obyčejných přírodních krajin a tvorů (žab, stromů) vymalovaných sice malebně, ale na animovaný film pořád silně realisticky.
Velká část odzbrojující dojemnosti Mijazakiho díla má co dělat právě s tím, jak dokáže divákům předat dětskou důvěru ve svět – něco, co dospělí už obvykle postrádají. Malá Mai, ale i její starší sestra Secuko nepřistupují k Totorovi ani k sazovitým černým bubákům z jejich „strašidelného“ domu s opatrnými obavami, nýbrž s bezelstnou zvědavostí. A jsou za to odměněny. Právě děti zde mají výsadu nejen být v kontaktu s magickými silami lesa, ale vůbec se zkoumavě dotýkat věcí a objevovat les. Dospělé v krajině pak vidíme většinou při práci – všichni jsou velmi vlídní (tento Mijazakiho snímek se úplně obejde bez padouchů), ale zároveň dost nevšímaví vůči světu kolem.
V tomhle ohledu je Můj soused Totoro unikátní dětský film, a to i mezi snímky studia Ghibli, jehož vliv na současné animované filmy, seriály a komiksy je nezměrný. Dal by se přirovnat třeba ke geniální Ronje, dceři loupežníka od Tage Danielssona nebo k divokým erupcím živočišného pohybu v přírodních scénách v některých starých disneyovkách (například hororová scéna bloudění Sněhurky nočním lesem). Proto také nemá velkou konkurenci v současné animaci, která si obvykle potrpí na vytváření viditelně virtuálních světů. Snad nikde to není vidět lépe, než na dětských filmech s environmentální a zvířecí tematikou. Zvířecí společenství jsou v nich obvykle pouhou paralelou k lidské společnosti a příroda se mění v kontrolovaný a předvídatelný prostor (třeba film Lorax brojí za návrat k reálné přírodě, ale „skutečné“ stromy v něm vypadají spíš jako chomáče cukrové vaty).
Mijazaki se k životnímu prostředí vztahuje v řadě děl určených i pro dospělejší publikum jako Naušika z Větrného údolí nebo Princezna Mononoke. Nejblíže k intimnímu kontaktu s přírodou však mají jeho krátké filmy, které jsou bohužel k vidění pouze v japonském Ghibli Muzeu – patnáctiminutové minipříběhy beze slov o čerstvě narozené housence Boro the Caterpillar a příběh o zamilovaném pavoukovi Monmon the Water Spider. Tím spíš by nyní měla být využita možnost vidět Mého souseda Totora na velkém plátně.
Můj soused Totoro / Tonari no Totoro (Japonsko, 1988, stopáž 86 minut)
Režie a scénář: Hajao Mijazaki, kamera: Hisao Shirai, hudba: Džó Hisaiši, střih: Takeši Sejama. Hrají: Šigeru Čiba, Ikue Ótani, Tomohiro Nišimura, Tanie Kitabajaši, Čika Sakamoto, Hitoši Takagi, Sumi Šimamoto, Naoki Tacuta, Noriko Hidaka, Čie Kódžiro a další.
V českých kinech od 9. prosince 2021.
