Pěkně syrový obraz restaurace, kde to před Vánoci nestíhali

„Šéfkuchaři Andymu směna v jeho restauraci ani nezačala, a už nestíhá. Je poslední pátek před Vánoci, a tak si chce fajnové jídlo dopřát snad každý. Hosteska přijala příliš mnoho rezervací, nespokojený kontrolor šmejdí v kuchyni a do toho všeho má dorazit i Andyho mentor, kuchařská ikona, přicházející bez varování, zato s partnerkou, uznávanou food-kritičkou. Hůř snad být nemůže…” – Tak pravila anotace v programu karlovarského festivalu.

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Bod varu režíroval nejprve především herec, v posledních letech i režisér Philip Barantini (* 1980). Dodržuje svého druhu klasickou divadelní jednotu místa, děje i času. Příběh, na jehož scénáři se kromě režiséra podílel James Cummings, se totiž celý odehrává v kuchyni a v přilehlých místnostech jedné vyhlášené restaurace a zachycuje tam mimořádně hektický den. Předkládá svého druhu kolektivní portrét jak personálu, tak některých návštěvníků, ať už se jedná o zhýčkané hosty (odmítnou jídlo, protože není propečené přesně tak, jak požadovali), namyšlené internetové influencery, věhlasného „konkurenčního“ kuchaře, který má pořad v televizi nebo food-kritičku. Tvůrci zachycují drobné i narůstající konflikty, prostor poskytují většině zúčastněných, plavně pohyblivá kamera sleduje počínání (i chůzi) vyhlédnutého jedince, aby vzápětí přesedlala na někoho jiného a vytvářela tak dojem až nepřehledného mumraje. Neokoukané herecké tváře v působivých zkratkách sytě vykreslují prezentované figury a podtrhují autentické vyznění.

Kameraman Matthew Lewis snímal dění v občas přímo reportážním duchu, nadto ve formě jednoho nepřerušovaného, pohybově ovšem dynamického, ustavičně roztěkaného záběru. Kamera se obtáčí kolem šéfa kuchyně Andyho Jonese, kterého sugestivně ztělesnil Stephen Graham. Jeho šéfkuchař je vyčerpaný, nesoustředěný, (z)devastovaný a v závěru se vyjeví, že i závislý na šňupání a alkoholu. I jeho vinou podnik upadá, jak hned na počátku zjistí pracovník hygieny, když narazí na nedodržování hygienických zásad. Avšak spíše než odpor, vzbuzuje šéfkuchař Jones soucit. Ano, nese odpovědnost za prohlubující se nepořádky, za improvizace, ale navzdory všemu se pokouší svou práci odvádět, jak nejlépe umí či spíše – jak nejlépe stíhá. Stephen Graham jeho situaci vyjadřuje zchvácenými pohyby a někdy útočnými a hromujícími, jindy sebezpytnými promluvami.

Vinette Robinson a Stephen Graham ve filmu Bod varu, foto: Aerofilms

Bod varu má vzdor ironii a humoru v zásadě vážné ladění. Postihuje, v jakém časovém presu se jídla připravují, jak se zajišťují či nahrazují docházející suroviny (až dojde k opomenutí, že jedna návštěvnice nahlásila alergii na ořechy…). Mimoděk se řeší etické záležitosti, když se hledá, na koho by se mohla svalit vina za průšvih. Bezprostředností jsou prodchnuty okamžiky hádek nebo bleskových porad, kdy se problém musí okamžitě vyřešit. Ukazuje se tu, že každý člověk má určité hranice, kdy ještě odolává stresu nebo pocitu špatného ocenění. Když ředitelce podniku podřízení v emotivním výbuchu vyčtou, že své funkci nerozumí, tak pak s pláčem volá tatínkovi, že na tuhle práci nestačí. Všechny syžetové linky se sbíhají ve sdělení, že vaření a pohostinství jako takové je kolektivní práce. Film také. Konstelace tvůrčího kolektivu Bodu varu byla šťastnější než ta, v níž o přežití bojuje šéfkuchař Andy Jones a jeho tým.