Jak žít v Paříži? Ale vlastně nejen tam… Citový portrét této doby

Od francouzského režiséra Jacquese Audiarda (* 1952) prošlo českou distribucí několik snímků (Dheepan, Prorok, Na dřeň…). Jeho rukopis se vyznačuje naléhavostí expresivně podávaných výpovědí. Nešetří brutalitou, když upozorňuje na různé společensky sotva obhajitelné skutečnosti. Audiardova díla pravidelně získávala ocenění na canneském festivalu (Dheepan tam dokonce zvítězil), bodovala i při udílení Césarů.

Ve svém nejnovějším, odbornou veřejností velice dobře přijatém snímku Paříž, 13. obvod (v původním znění Les Olympiades – tak se nazývá onen obvod, rozlehlé sídliště s několika výškovými budovami, postavené v první půli sedmdesátých let) režisér naopak vsadil na dokumentárně civilní, snad až jakoby nezúčastněně nazíranou polohu. Kameraman Paul Guilhaume ji umocnil černobílým, téměř reportážně všedním obrazem, v němž jen výjimečně prosvitne barevná vsuvka.

Vůdčím rozpoložením je zde pocit vykořenění, který jednotlivé postavy pronásleduje, protože Audiard akcentuje lidi usazené v Paříži, kteří mají kořeny jinde – v Asii, v Africe či do Paříže přibyli z francouzského venkova s touhou se prosadit. Etnická Číňanka Émilie Wong (hraje ji Lucie Zhang) svým chováním popřela tradiční asijskou rodinnou soudržnost: sice obývá byt po své babičce, kterou si však oškliví, zdráhá se ji, stiženou již demencí, navštěvovat v domově důchodců, ani s matkou neudržuje bližší kontakty vyjma telefonátů. Černošský učitel Camille Germain (v podání Makity Samby), jehož Émilie přijala do podnájmu a stala se jeho milenkou, se odmítá vázat, vztah k ní vnímá jako svazující, a proto odchází.  Studentce práv Noře Ligier (Noémie Merlant), která se z venkova konečně přesunula do hlavního města, zničí pověst i vyhlídky zlomyslně šířená tvrzení, že se na internetu nabízí v pornografických stránkách. Mladá žena se svou zdánlivou internetovou dvojnicí, která vystupuje pod jménem Amber Sweet (ztělesňuje ji Jehnny Beth) naváže kontakt nejprve jen placený, který však postupně přeroste nejen ve vzájemné milostné okouzlení, ale hlavně v poznání spolehlivé opory, kterou si – obě jakoby zavržené a opovrhované – mohou poskytnout. Právě (ne)vůle přijmout zodpovědnost za vztah, který by nebyl vnímaný jen jako nezávazný, případně redukovaný na sex, se stává nitkou spojující všechny postavy.

Nějak nám to nejde. Émilie Wong (ztělesňuje ji Lucie Zhang) a Camille Germain (Makita Samba) ve filmu Paříž, 13. obvod, foto: Aerofilms

Režisér Audiard zde čerpá z francouzské tradice obdobně konstruovaných komorních výpovědí, například fascinujících snímků Erica Rohmera (ten, mimochodem, v roce 2010 zemřel právě ve 13. pařížském obvodě). Avšak Audiard se přesouvá od rohmerovsky niterných průzkumů k pozorování (ze)vnějšku. Rozvíjí dva souběžné, jen lehce se prostupující příběhy, jež spojuje dějiště a vratký společenský status postav. Nahlédneme do všedních pracovních aktivit, do zábavních podniků, do rozmluv, do intimních chvil. Vyprávění se vyznačuje až dokumentaristickou nenuceností, dialogy jsou napsány i pronášeny uvolněně, bezprostředně a pro tuzemského diváka neznámé herecké tváře jen posilují pouliční autenticitu.

Paříž, 13. obvod si nečiní nárok na hlubokomyslnou výpověď, předkládá spíše letmé, impresivní postřehy o životě lidí, kteří se míjejí a bolestně hledají záchytný bod, jenž by jim ozřejmil smysl toho, co ze zvyku a v provozu „na autopilota“ činí. Audiard vypráví bez citového vyděračství, s občasnými komediálními průhledy i se snahou dospět k relativně optimistickému rozuzlení. Hledačství svých hrdinů pojednává v nekomplikovaných záběrech, které zejména v uzlových situacích nechává pozvolna doznívat, upřednostňuje přehlednou dramatickou výstavbu, jež divákovu pozornost neodvádí jinam. Zdráhá se zápletky umocňovat, „vystačí“ si s náznakem v proudu mluvy nebo s pohledem na překvapené, ale přitom dychtivé obličeje při šíření pomluvy. Nepsychologizuje, ukazuje, že lze vycházet i z rozpaků, z pocitů zklamání či dokonce selhání, aniž by takové emoce bylo zapotřebí zdůrazňovat.

Dojem z Paříže, 13. obvodu si tak divák skládá sám jako mozaiku poskládanou z režisérem nabídnutých vnějších, mnohdy nepatrných a nenápadných gest. A ta můžeme vnímat coby projevy upřímnosti, nebo naopak nasazení masky, protože každý v nastíněném mumraji o sobě šíří nějakou zvěst, určitou představu, jak by chtěl být svým okolím vnímán.

Amber Sweet (ztělesňuje ji Jehnny Beth) ve filmu Paříž, 13. obvod, foto: Aerofilms