Když si lidé podávají srdce na dlani, to by jeden někdy skoro plakal

Scenárista a režisér Martin Horský (* 1978) je dítětem štěstěny. Tituly natočené podle jeho scénářů (Láska je láska, Život je život, Bezva ženská na krku) přesáhly čtvrtmilionovou návštěvnost – a přestože se kritika všelijak ušklíbala, musela připustit, že sice jde o příběhy únikové, pozlátkové, avšak dobře napsané, opatřené vtipnými dialogy i zápletkami. Když se Horský rozhodl vyzkoušet si režii, stvořil hit – Ženy v běhu, které přilákaly přes půldruhého milionu diváků.

Nyní se Horský představuje Srdcem na dlani, k němuž si opět napsal scénář. Produkce se ujal Tomáš Hoffman, někdejší filmový kritik (psal například do časopisu Cinema), jenž založil úspěšnou produkční firmu a rovněž si vyzkoušel režii – právě podle Horského scénáře Bezva ženská na krku. Oba pánové si zjevně vyhovují. A nejspíš budou moci slavit další triumf. Srdce na dlani nepochybně zaujme, i když to sotva bude takový návštěvnický sukces jako Ženy v běhu; ostatně v roce 2019 nevládla pandemie…

Martin Horský v Srdci na dlani coby scenárista napsal a coby režisér realizoval další rodinný příběh. Souběžně sleduje utváření několika zaláskovaných dvojic – od útlého věku až po věk seniorský. Použitý vypravěčský model rozněžnělé vyprávěnky možná připomene podobně epizodickou Lásku nebeskou, legendární anglický film, ovšem zde s pohledem omezeným na jedinou, byť rozvětvenější rodinu. Také jde o snímek výrazově jednodušší, který se bezostyšně poddává opakování postupů, jež se osvědčily u Žen v běhu. Možná si Horský měl přizvat někoho, komu by plně důvěřoval a od něhož by přijal připomínku (když jej na to neupozornil producent), že občas ujíždí k prostoduchostem, kulantně řečeno, téměř dementním, což se týká především mravně sporných či přímo záporných postav, které film podává v tupé karikatuře (naštěstí jde o figury epizodní, jejichž přítomnost sice do dění zasahuje, avšak s okrajovými důsledky).

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Srdce na dlani sází na dvě spolehlivé veličiny – na dojemnost a (občasnou) nadsázku. Horský si uchoval dost rozumu na to, aby nezabředl do zcela laciného pitvoření a sitcomové poetiky, jak to předvedly jiné podobně zacílené projekty (třeba oba díly Šťastného nového roku).  Syté, veskrze přívětivé barvy denní i noční, umně nasvětlené interiérové prostory a dobře zarámované figurální kompozice, které zvolil kameraman Jan Drnek, jako by přejímaly budoucí uvedení na obrazovkách.  Režisér si však zachovává jistou nonšalanci, vyžívá se v trochu spiklenecké hře s divákem, na něhož pomrkává, aby naznačil, že si udržuje odstup od všech těch nakadeřených příhod – počínaje psy basety (i ti zde v sobě totiž naleznou zalíbení).

Příběh Srdce na dlani ukazuje, že lidé mohou být šťastni už jen proto, že si vycházejí vstříc – a tak mohou zahladit rány, které způsobili. Horský se soustředí na princip „tady a teď“, nezdržuje se vysvětlováním pohnutek, rozhodující jsou pro něj aktuální skutky. Takže i manžel, jenž si k překvapení své ženy našel milence (a snaží se jí vysvětlit, že mluvil pravdu, když říkal, že žádnou milenku nemá), se chová vstřícně. Takže i dávná studentská láska, která kdysi selhala, se znovu rozhoří. Nadějná love story mezi pohledným mladým mužem, po úrazu ve skalách upoutaným na pojízdné křeslo, a učitelkou jeho synovce-předškoláka se rovněž rozplápolá, třebaže učitelka si musí nejprve vyřešit vztah ke svému dosavadnímu příteli. Podnikavý senior, jenž si až v důchodu našel čas, aby dělal pouličního klauna, se seznámí s věkově odpovídající prodavačkou kávy u pojízdného vozíku. A konečně důležitým prvkem rodinné sešlosti je malý kluk, zaláskovaný do své spolužačky, jenž svými všetečnými dotazy a nečekanými postřehy, zpravidla nevhodnými, ba kompromitujícími, vyvolává salvy smíchu. Jenže nejen on (hraje jej Jenda Čadil, který by byl rád připodobněn k Tomáší Holému blahé paměti) připomíná cvičenou opičku – snaživě předvádí veškeré předepsané kousky, ale postrádá bezprostřednost i kouzlo osobnosti.

Jana Pidrmanová a Matouš Ruml ve filmu Srdce na dlani, foto: CinemArt

Horský po svých hercích požadoval ztlumené, řekněme decentní ztvárnění jednotlivých postav, opíral se o sdělnost pronášených průpovídek, ať již zacílených do účinné pointy nebo naopak do trapných rozpaků. Avšak s vypočítavou umělohmotností zobrazeného dění, motivů i slov, která pramení nepochybně již ze scénáře a je tudíž plně vědomá, si neporadili ani zdatní herečtí profesionálové, postupně sešikovaní do milostných dvojic: Bolek Polívka a Eliška Balzerová, Vladimír Polívka a Kristina Svarinská, Jana Pidrmanová a Matouš Ruml…

Martin Horský v Srdci na dlani navazuje na dávnou tradici mimořádně úspěšných sentimentálních komedií Vladimíra Slavínského, špičkového řemeslníka činného v meziválečném období, za německého protektorátu i v těsně poválečných letech – dodnes televize vysílají jeho veselohry Dva týdny štěstí, Přítelkyně pana ministra, Nebe a dudy. Ten také předkládal vděčnému publiku idylické průhledy zpravidla završené laskavým happy-endem. Horský rovněž ovládá řemeslo, ale zatím se nezdá, že by vykazoval jakékoli „vyšší“ ambice v rámci zábavné podívané. Schází mu řekněme zaťatost takového Jiřího Krejčíka – ten se v komediálním žánru blýskl téhož roku 1967 nejen fraškovitým Pensionem pro svobodné pány, ale také daleko ostnatější satirou Svatbou jako řemen… Na Slavínského i Krejčíka rádi spočineme pohledem i po mnoha desetiletích. Vydrží Horského komedie prověrku časem?

Plakát k filmu, zdroj: CinemArt