Dávejme si pozor na obroditele Evropy, hlásá německo-český thriller Je suis Karl

Oba tvůrci snímkem Je suis Karl pokračují v nastoupené cestě: Česká televize před třemi roky uvedla jejich předchozí společný projekt, trojdílné Teroristy hákového kříže (2016). Tentokrát Wendrich & Schwochow popisují hnutí zdánlivě státotvorné. Hlásí se totiž ke zvýšení bezpečnosti v Evropě, ovšem požaduje i odsun ilegálních přistěhovalců. Slyšíme šalebná slova o tom, že potřebnému jedinci je třeba podat pomocnou ruku, ale nelze tak učinit pro celý národ, pokud ten by se rozhodl přesunout do Evropy.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Podmanivě halasícímu mladému řečníkovi, jenž odmítne pozdrav „Sieg Heil“ jako něco překonaného, nadšeně tleskají davy mladých obdivovatelů (samozřejmě výhradně bílých!). Mezi ně, nejprve jako divák a pozorovatel a později jako aktivní účastník, se dostává mladá žena Maxi Baierová (Luna Wedlerová), která víceméně náhodně přežila bombový útok – a přežil rovněž její otec, jenž nic zlého netuše převzal balík určený sousedce. Dívka, posléze šokována eskalací pouličních násilností, se zřejmě nikdy nedoví, že útok spáchali právě ti, kteří se tváří, že prosazují právo na klidný život.

Snímek je vystavěn přesně opačně než tradiční filmová „spiklenecká“ díla – z nich můžeme jmenovat kupříkladu Dům bez hranic (režie Pedro Olea, 1972), Pohled společnosti Parallax (Alan J. Pakula, 1974), Tři dny Kondora (Sydney Pollack, 1975), Ctihodné mrtvoly (Francesco Rosi, 1976) či jízlivou politickou komedii Chceme plukovníky (Mario Monicelli, 1973). Zatímco ta byla osnována jako sotva průhledná, Je suis Karl předkládá pravé cíle hnutí, s nimiž se divák záhy seznamuje, protože nahlíží do jeho zákulisí, zatímco zmanipulované jedince (mezi něž patří i mladá Maxi) ponechává v nevědomosti. V tomto ohledu Je suis Karl připomíná někdejší agitační plakáty z časů nacismu i bolševismu, významově jednoznačné a přímočaré, které přesvědčovaly o zhůvěřilém počínání vemlouvavých padouchů ohrožujících stávající pořádky. Sdělení má otřást divákem, nikoli postavami, které ani jen nenahlédnou do zákulisí zlověstného dění.

Evropa je naše! Fleur Geffrierová ve filmu Je suis Karl, foto: Bontonfilm

Příběh prý byl inspirován skutečnými pouličními nepokoji, k nimž docházelo ve Francii, Německu i Anglii – a film na ně v dokumentárních průstřizích odkazuje, jenže je pochybné tyto události jednoduše zastřešovat ultrapravicovým hnutím. Autoři se ne zcela s úspěchem snaží postihnout i dívčin niterný přerod: Maxi pochází z ukázkově „sluníčkářské“ rodiny (příběh ostatně začíná výjevem, jak v autě propašuje do Německa jednoho ilegálního uprchlíka) a nejspíš si ani nepřipouští, že by se přistěhovalci mohli dopouštět něčeho špatného – stačí si vybavit okamžik, kdy celá zmatená čelí obtěžujícím sexuálním výzvám několika cizozemských výrostků.

Když se setká s charismatickým mladým mužem Karlem, propadne jeho osobnímu kouzlu. Existence dívky dostává nový smysl. Přijímá nabídku, aby se účastnila sjezdu protestní organizace v Praze (film vznikl v koprodukci s ČR a získal i tuzemskou finanční podporu; mihne se v něm i několik zdejších hereček, například Anna Fialová v roli Jitky a Jelizaveta Maximová coby Isabel). Pak Maxi následuje Karla (Jannis Niewöhner zůstal v jeho povahopisu na povrchu, prostě vykreslil sladkobolnou přetvářku, za níž se skrývá cynismus) do Francie, kde zažije až osvobozující pocit poté, co se veřejně svěří se svými niternými traumaty, nadšeně aplaudována přihlížejícím publikem.

Naproti tomu Maxin otec Alex Baier (Milan Peschel), dlouho neschopný smířit se se smrtí svých blízkých (spatříme je aspoň na videozáznamu), prožívá tíživé okamžiky, uzavírá se do sebe, pronásledován mučivými sny, kdy z kapes opakovaně vyndává mrtvého ptáka, který při výbuchu rovněž zahynul – jak kamera neopomněla zdůraznit. Dokonce Alexe krátkodobě zachvátí nejistota, když zjistí, že „jeho“ emigrant zmizel z internetového prostoru – ale ten si jen změnil jméno, aby se na trhu práce mohl lépe uplatnit. Otec nikdy neuvěří šalebným tvrzením ultrapravice, a to ani tehdy, když se s dcerou Maxi setká tváří v tvář při oslavách jejího vystoupení, nedlouho před eskalací násilností.

Karl Jannis Niewöhner ve filmu Je suis Karl, foto: Bontonfilm

Název Je suis Karl se hlásí k „semknutí“ po spáchání zločinu a odkazuje  k heslu Je suis Charlie, jež bylo počátkem roku 2015 masově užívané lidmi solidarizujícími s oběťmi útoku na redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo). I Maxin přítel Karl umírá, aniž dívka tuší, že smrt si promyšleně zosnoval, a dav skanduje jeho jméno. Autoři poukazují na to, že společensky destruktivní síly si mohou přivlastnit cokoli dosud „posvátného“ – i sebeobětování ve prospěch vyššího principu mravního, záchranu bližních, národa, vlastně čehokoli, co přesahuje život jedince. Události film mnohdy přibližuje až reportážně, průběžně znějí hudební skladby vyjadřující podporu myšlenkám hnutí, avšak Schwochow přesto zrežíroval dílo proklamativní, bez katarze, s monotónně plynoucím tokem zploštělých zápletek, které prostě upozorňují na demagogii hesel, počítaje v to i klipovitě vyumělkovaná pěvecká vystoupení. To Fossovu Kabaretu (l972) postačila jediná hromadně „hajlující“ sekvence s písní Tomorrow Belongs to Me, aby dokonale postihl podhoubí vzmáhajícího se nacismu. Jenže takový pronikavý, hutný, všeobjímající vhled Je suis Karl postrádá. Však také poté, co byl vloni uveden na festivalu Berlinale, si vysloužil rozpačité ohlasy, vyčítající mu především tezovitost, předvídatelnost či ploše načrtnuté postavy i zápletky.

Plakát k filmu Je suis Karl, foto: Bontonfilm