Ozvěny filmových Varů: Jak se (ne)smířit se suchem. A nanebevzetí jednoho osla
Recenze filmů Utama a Íá
Ačkoliv to z průběžného zpravodajství možná tak nevyplývá, karlovarský festival zůstává i platformou, kde lze vidět aktuální a pozornosti hodné snímky z různých končin světa. O dvou takových dílech je následující text.
Zapomenuté bytosti lidské i zvířecí. Osudy stranou „velkého“ dění. Filmy, které prostě existují, aniž zřejmě projdou zdejší distribucí, což pochopitelně nic neříká o jejich kvalitě a významu. „Malá“ festivalová díla. Mnozí o nich hovoří s neskrývaným pohrdáním či je pomíjejí s ostentativní přehlíživostí. Ať si!
A to, co přijde, bude lepší?
Klimatické extrémy v podobě tragického nedostatku vláhy i jejího stejně ničivého přebytku vcházejí do řady současných filmových děl coby varovný akcent. Nicméně stačí připomenout klasické brazilské drama Sucho (1963), Nelsona Pereiry dose Santose. Někdejší rozhněvané výpovědi zasazovaly dění do širších společenských kontextů, všímaly si příčin sociálních revolt, a také naznačovaly, že s nedostatkem vody se lidé potýkali odjakživa, tedy pokud obývali území ve srážkovém stínu. Nynější příběhy se naproti tomu uzavírají do mikrosvěta jednotlivců, společenskou analýzu nahrazují vhledy do rodinných dilemat lidí nejen bezmezně chudých, nýbrž i náležejících ke znevýhodněným menšinám. V případě snímku Utama je tou menšinou jihoamerická indiánská populace.
Bolívijský filmař Alejandro Loayza Grisi, režisér snímku Utama, foto: IMDB – © Michael Dunn
Bolívijský kameraman Alejandro Loayza Grisi (* 1985) ve svém celovečerním režijním debutu, natočeném v koprodukci Bolivie, Uruguaye a Francie, vypráví, kterak za svými prarodiči přijíždí z města vznětlivý i soucitný vnuk Clever (v podání Santose Choquea). Chce je přesvědčit, aby svou bědnou usedlost, zaměřenou na chov lam, konečně opustili a přestěhovali se do města, a že příbuzní se o ně postarají. Tvrdohlavý děda (José Calcine), jenž nejen sobě, ale hlavně svým bližním zapírá vážnou chorobu projevující se vysilujícím kašlem, dušností i náhlou mdlobou, odmítá byť jen pomyslet na případný odchod. Nedokáže si představit, že by žil jinde. Skrze pověst o kondorovi, jenž poté, co zestárne a opustí jej síly, se z výše záměrně zřítí na zem a zabije se, tak vysvětluje svůj postoj ke své pozemské existenci. Jedině babička (Luisa Quispeová), smířená se zvoleným údělem, vykazuje pokornou vstřícnost, vedena snahou uhlazovat rozepře.
Film naznačuje těžké generační rozpory. Cleverův táta, o němž se pouze mluví a jehož nikdy nespatříme, opustil své rodiče, když odmítal živořit spolu s nimi. Clever, jakkoli jej často zastihujeme s mobilním telefonem v ruce a sluchátky na uších, má snahu ulehčit prarodičům vyčerpávající dřinu, i když naráží na dědovu zarputilost, která neslábne ani během dlouhodobého zničujícího sucha, kdy se oblast proměňuje ve vyprahlou končinu. Stařec musí své stádo vodit do stále vzdálenějších míst, babička zjišťuje, že v blízké vesnici, odkud se většina obyvatel stejně už vystěhovala, vyschly studny, takže se s kyblíky v rukách trmácí ke vzdálené říčce, která ženám ze širokého okolí slouží i pro praní prádla.
Režisér Alejandro Loayza Grisi nepředkládá etnografický paradokument, své vyprávění cílí na existence lidí, jejichž osud nikoho nezajímá, kteří byli ponecháni napospas osudu. A většinou se pokoušejí pokračovat v tom, co dělali po celý dosavadní život. Pokud toto bereme v potaz, smíříme se i s tím, že neherci v hlavních rolích, kteří vlastně představují varianty sebe samých, mají sklon své repliky přednášet. Výmluvně je postiženo i postupující vykořenění – zatímco prarodiče ještě používají svůj rodný jazyk, Clever, spjatý s městským prostředím a jeho kulturou, mluví už výhradně španělsky.
Utama se vyznačuje přiblížením ubíjející všednosti a stáří s jeho ubýváním sil. Ten snímek však nechce vzbuzovat v divákovi dojetí. Volí dlouhé nehybné záběry, až lhostejně pozorující dění. Vnější exotičnost je výrazně potlačena, dokáže totiž být monotónní, neměnná. Za svého druhu malebností polopouštní krajiny se skrývá zmar. Přesto vede přinejmenším k jednomu bizarnímu poznání, a sice k tomu, že na vyprahlém teritoriu nepanuje vedro, nýbrž zima: zdejší lidé si na nepřízeň zvykli, mladík Clever si však musí oblékat teplou bundu. A nejde jen o vnější znaky, jež film postihuje: Načrtává i propastné rozdíly ve smýšlení a vyznávaných hodnotách mezi dorůstající generací indiánské populace a jejími předky. Starý svět (slovo utama označuje v domorodém jazyce vlast či rodný kraj), držící se odvěkých tradic, přestává být životaschopný a zaniká. Jenže nikdo netuší, zda to, co jej nahradí, bude lepší.
Plakát k filmu Utama, foto: Alma Films
Utama (Bolívie / Uruguay / Francie, 2022, stopáž 87 minut)
Scénář a režie: Alejandro Loyaza Grisi, kamera: Bárbara Álvarezová. Hrají: Santos Choque, José Calcina, Luisa Quispeová a další.
Snímek Utama bude k vidění v rámci přehlídky Šary Vary (Ozvěny Varů) v kinech:
Aero (Praha) ve čtvrtek 14. července od 20:00 hodin
Světozor (Praha) v pátek 15. července od 20:45 hodin
Scala (Brno) v sobotu 16. července od 15:30 hodin
Myslíte si, že jste zvířeti pomohli?
Poláka Jerzyho Skolimowského (* 1938) postihl týž osud jako například Romana Polanského nebo Agnieszku Hollandovou: Poté, co jeho tvorba byla ve vlasti označena za ideově pochybnou a začaly jej stíhat zákazy chystaných projektů, odešel do zahraničí. Během šedesátých let Skolimowski v Polsku dokončil několik filmů, v nichž se přihlásil k modernistickému hnutí v západní Evropě, zmiňován bývá zejména vliv Godardův. Skolimowského následnou tvorbu lze označit ponejvíc za artovou.
Jerzy Skolimowski na letošním festivalu v Cannes, kde obdržel za snímek EO cenu poroty ex aequo – spolu se snímkem Osm hor Charlotte Vandermeerschové a Felixe van Groeningena, foto: Cannes Film Festival
Jeho nejnovější, v polsko-italské koprodukci zrozený snímek Íá (v originále EO) evokuje oslí zahýkání. A skutečně: Filmař zde rozvíjí téma onoho skromného i tvrdohlavého zvířete. Skolimowski volně navazuje na dlouhou tradici – viz kupříkladu antický Apuleiův Zlatý osel, anebo slavné filmové podobenství Roberta Bressona A co dále, Baltazare (1966) uvažující o něze i temných pudech v lidské povaze v kontrastu s oslí pokorou. Skolimowski se k tomuto vymezení vrací, ale zasazuje je do současných kontextů. A připomíná: Sebelepší úmysly mohou dláždit cestu do pekel.
Na počátku filmu Iá spatříme, jak ochránci zvířat, mající oporu v zákonech, odvedou oslíka (stejně jako další zvířata) z cirkusu, aby zamezili jeho týrání. Spustí tím však události, jež lze s jistou nadsázkou nazvat oslíkovou „cestou křížovou“. Nikoli náhodou režisér vsunuje do vypjatých okamžiků oslíkova bytí a jeho mysli vzpomínky na láskyplnou péči své cvičitelky, s níž vystupoval v dojemném skeči evokujícím nejspíš zmrtvýchvstání. Právě na cvičitelku jako by oslík vzpomínal.
„Osvobozené“ zvíře prochází rozličnými prostředími, nejčastěji je využíváno k přepravě nákladů. Mnohdy zůstává opuštěno. Přechází do rukou různých majitelů, jimž nejčastěji vadí, že zvíře se nechová jak hodinový strojek, když odmítá okamžitě plnit jejich pokyny. Stává se mlčenlivým svědkem vzájemných lidských výčitek, zklamání, vášní, agrese. V jednom okamžiku rozzuření sportovní fanoušci napadnou brutálně nejen své rivaly, ale právě i osla, jenž se provinil tím, že mu by byla kolem krku obtočena šála v nepřátelských klubových barvách. Jinak řečeno: pobyt na iluzorní svobodě neposkytuje zvířeti bezpečí.
Osel také třeba putuje s jakýmsi mladíkem, u něhož později vyjde najevo, že selhal jako kněz – aspoň jeho matka (Isabelle Huppertová je tu jedinou známou tváří, která se ve filmu objeví), chystající se k odstěhování do Francie, mu jeho chování vyčítá. Jednou je zvíře přiřazeno ke kamionové zásilce koní, jindy zabloudí mezi stádo krav. A pokaždé se to děje náhodně, jako kdyby chtěl režisér naznačit, že osud lidský i oslí bývá nepředvídatelný. Skolimowski se přitom – obdobně jako Alejandro Loayza Grisi v Utamě – důsledně vyhýbá vzbuzování soucitu. Volí hudební, střihové i obrazové pojetí, jež nedovoluje idylické souznění. Soumračné či vysloveně noční plenérové záběry s průhledy na další živočichy, kteří se pohybují v oslíkově blízkosti, aniž by s ním souviseli, zachmuřené roční období, ponurá ustájení a rozbahněné výběhy, vylidněné městské ulice – to vše určuje vnější podobu příběhu.
Kameraman Michal Dymek obrazy téměř zbavil barevnosti, respektive potlačuje ji a redukuje, kupříkladu do narudlých odstínů. Obraz se mnohdy nabírá perspektivu „sníženého“ oslova pohledu, pozoruje okolí jeho očima; převažujícím je však pohyb souběžně s klusáním oslíka, ať již kamera „běží“ vedle něho, za ním či před ním.
Íá lze považovat za jakousi závěť starého umělce, jenž současnému světu přestává rozumět, který se děsí jeho iracionalit, nedůvěřuje snahám „prokazovat úctu a respekt“ všem znevýhodněným bytostem, ať již jsou to zvířata či lidé. Jerzy Skolimowski varuje před snahou podřizovat se módním principům hlásajícím, že právě jejich naplněním bude zachráněna budoucnost.
Plakát k filmu EO, repro: Skopia Film
Íá / EO (Polsko/Itálie, 2022, stopáž 86 minut)
Režie: Jerzy Skolimowski, scénář: Jerzy Skolimowski, Ewa Piaskowska, kamera: Michal Dymekm hudba: Pawel Mykietyn. Hrají: Sandra Drzymalska, Lorenzo Zurzulo, Isabelle Huppertová, Mateusz Kościukiewicz a další.
