Agnieszka Hollandová nahlíží pozdního Beethovena. Na intenzitu Amadea nemá

Popudlivý, do sebe zahleděný, o své výjimečnosti přesvědčený, současně však nepochopením, osamělostí i hluchotou trpící génius – tak býval vykreslován Ludwig van Beethoven (1770–1827). Z rozsáhlé literatury, která se k němu váže, připomeňme aspoň obsáhlé spisy Romaina Rollanda. Filmové podoby se snažily jeho obrysy různě změkčovat. A do určité míry tak činí i snímek Ve stínu Beethovena.

Absolventka pražské FAMU Agnieszka Hollandová (* 1948) si často vybírala životopisná témata, zpravidla vystavěná na konfliktu jedince s represivním systémem, ať již nacistickým či komunistickým (Jak zabít kněze; Evropa, Evropa; V temnotě; Pan Jones; Šarlatán). Její filmografie však čítá i tituly přibližující složité osudy osobnostně rozeklaných umělců: jak literátů (Verlaine a Rimbaud v Úplném zatmění), tak tedy i hudebníka – viz Beethoven.

Nežila nebyla, nicméně je tu Anna

Scenáristé Stephen J. Rivele a Christopher Wilkinson, známí v době natáčení Ve stínu Beethovena již svou předlohou k Nixonovi Olivera Stonea, postihují skladatele spíše zprostředkovaně, prostřednictvím smyšlené postavy mladičké Anny Holtzové, prahnoucí po umělecké kariéře. K zasmušilému a bezohledně se chovajícímu mistrovi přichází Anna nejprve coby opisovačka not, aby se postupně proměnila v souznící spolupracovnici, jež dokáže nahlédnout do spleti skladatelových hudebních vizí. Anna vyroste ve spřízněnou duši, jíž Beethoven, přestože s ním svádí bolestné konflikty, složí poctu, když ji vyzve, aby se vydala vlastní cestou, nezávislou na něm. Jakoby mimochodem je zmíněn problém ženského sebeprosazení se ve sféře dosud přístupné výlučně mužům – ostatně ani Beethoven nebyl prost dobových předsudků, když Anninu výpomoc zprvu odmítal.

Příběh zachycuje poslední léta skladatelova života, vymezená triumfálním úspěchem Deváté symfonie i odmítáním následných experimentů, najmě Velké fugy, v níž otevíral nová pojetí, na něž soudobé publikum prostě nebylo připraveno – včetně Anny, která to i zkroušeně přiznává. Právě ovšem její prozření, kdy jede za umírajícím skladatelem, aby mu oznámila, že konečně byla mistrovým pozdním dílem oslovena a uchvácena, příběh uvozuje: Tato sekvence, podepřena majestátní Beethovenovou hudbou, se odvíjí v bezmála klipovém rytmu, v rozostřeně se komíhajících obrazech; vidíme Annu, jak téměř v transu spěchá za svým učitelem.

Ed Harris jako Ludwig van Beethoven ve filmu Ve stínu Beethovena, foto: archiv ČT

Roli Beethovena Hollandová svěřila Američanovi Edu Harrisovi, s nímž několikrát předtím spolupracovala (Jak zabít kněze, Třetí zázrak) a zjevně si s ním porozuměla. Více než fyzickou podobu upřednostnila hercovu schopnost vyhmátnout skladatelovo charisma, nenápadně postihnout existenční živoření skryté za spalující tvůrčí genialitou. Harris věrohodně zpřítomní neomalenost i zjihnutí svého hrdiny, ustavičně se vzpínajícího k výšinám, ostatním stěží dostupným. Beethovena spatříme jako hrubiána, jenž nebere ohled na bližní (nejen na sousedy, ale především na Annu samotnou – příkladem může být jeho nejprve vášnivě přezíravé pohrdání, s nímž se vysměje Anniným vlastním skladbám, když je označí za „prdlavé“), ale také jako zkroušeného nešťastníka, vybičovaného k omluvě.

Naproti tomu Němka Diane Krugerová coby Anna načrtává pouhou skicu snaživé začínající umělkyně, kterou její velký vzor odpuzuje i přitahuje zároveň. Příliš mělce vypodobňuje osobní konflikty a dilemata, jimiž Anna musela projít, než se smířila s neomaleně vnucovaným Beethovenovým náhledem. Domnívám se, že hypotetické postavení na svou dobu mimořádně emancipované (i vzdělané) mladé ženy zůstává nepostižené, Annino niterné ustrojení se spíše blíží současné mentalitě a očekáváním, pouze zahaleným do raně biedermeierovských kostýmů dvacátých let 19. století.

Britský kameraman Ashley Rowe, jenž předtím už nasbíral zkušenosti s kostýmními dramaty (Guvernantka, Aféra s náhrdelníkem), upřednostnil záběry jakoby neosobní, dokumentační: Lze si toho všimnout zvláště při zpodobnění skladatelovy hmotné nouze, jak ji především zosobňuje bědné bytové zařízení s dominujícím rozhrkaným klavírem. Jenže v okamžiku, kdy má kamera postihnout Beethovenovu zarputilost, odhodlání i nejistotu, obraz vzlétne k líbivým „trylkům“ pokoušejícím se „dostat“ diváka do podmanivého světa božské hudby.

Ed Harris a Diane Krugerová ve filmu Ve stínu Beethovena, foto: archiv ČT

Devátá už zněla ve filmu mocněji

Hollandová někdy až s dojemnou ilustrativností hledá spoje mezi slovně sdělitelnými pohnutkami a výsledným hudebním ztvárněním. Ostatně duchovní spřízněnost obou protagonistů nejlépe vystihuje detail, kdy se Anna přestane při opisování not držet nahrubo naškrábané předlohy a intuitivně opraví notový záznam v souladu s Beethovenovým hudebním cítěním.

V některých sekvencích však získávají navrch klišé. Patří mezi ně omšelý motiv horečného dopisování skladby těsně před jejím uvedením nebo záběr na skladatelova synovce, nezvedeného ničemy, slzícího při poslechu velebné hudby, jenž předtím neváhal strýce okrást, aby mohl splatit dluhy. A přiřadit sem lze také Anninu nezištnou dirigentskou výpomoc, když v dlouhé, jinak velkolepě nasnímané sekvenci spatříme, jak ohluchlý Beethoven podle jejích gest řídí orchestr.

Ostatně vylíčení Beethovenova zdravotního postižení je rozporné: Na jedné straně se zdá být úplně hluchý (neslyší ani burácející orchestr!). Na druhé straně používá velké plechové naslouchadlo, schopen snad i porozumět lidské řeči, jakkoli kvůli odezírání mluvy ze rtů požaduje, aby lidé, kteří s ním rozmlouvají, byli k němu otočeni tváří.

Je jisté, že Ve stínu Beethovena nerozechvívá s touž intenzitou jako Formanův Amadeus, jakkoli pro zpřístupnění Beethovenovy hudby rovněž vykonává kus práce. Přesto si myslím, že majestátní tóny Deváté, jež jsou ve snímku Hollandové ke slyšení, daleko naléhavěji oslovily publikum v jiných filmech – totiž v Abuladzeho Pokání nebo v Kubrickově Mechanickém pomeranči.