Jestli máte rádi hodně artové filmy, tak vám nabízíme Tělo

Není to tak dávno, totiž půlrok, co jsme zde psali o tvorbě krakovské rodačky Małgorzaty Szumowské (* 1973). Stalo se tak v souvislosti s jejím filmem Sněžit už nikdy nebude, který se tehdy objevil v české distribuci, stejně jako předtím snímky Tvář a Další jehňátko. Tělo však zdejší distribucí neprošlo, pouze bylo uvedeno na Letní filmové škole.

Muž pokročilého středního věku pracuje v justici jako státní zástupce nebo žalobce (v polštině prokurator). Denně je konfrontován se zločiny jednou groteskními (údajný oběšenec po odříznutí procitne a bohorovně odejde pryč), jindy hrůznými (na záchodě nalezené zbytky porozeného dítěte, kam kamera naštěstí nedohlédne). V soukromí je otcem dcery. Manželka tragicky zemřela a ani jeden z nich dvou se s tím nevyrovnal – on se otupuje pitím a tělesnou sešlostí, ošuntělostí, dcera reaguje sebedestruktivním počínáním. Už poněkolikáté skončila v ústavu, neochotna měnit své stravovací návyky. Terapeutka, která svěřence učí, jak se uvolnit, věří v přítomnost duší zesnulých mezi námi – přepadají ji jakési vidiny a poddává se automatizovanému psaní, jímž ty „zprávy“ zaznamenává. Dokonce sdělí, že nebožka má nějaké potíže s vodou, načež se ukáže, že hřbitov zaplavil příval z prasklého potrubí. Dojde i k pokusu navázat kontakt s dotyčnou zesnulou ženou….

Tělo pracuje s dráždivými náznaky (otevírající se dveře možná zapříčinil průvan, možná záhrobní síly), aniž by hledalo sdělnější rozuzlení. Přitom vykreslení hlavních postav je syté, přesvědčivé, a to jak ve schopnosti formulovat deformovanou existenci, tak v hereckém ztvárnění. Janusz Gajos v hlavní roli vtiskl svému hrdinovi patrnou otupělost, danou jak neschopností přiblížit se dceři (při terapii se ukáže, jak moc jej ona nenávidí), tak potlačením emocí při šetření případů, jimž nezúčastněně přihlíží.

Terapeutka (Maja Ostaszewská) je snad nadána parapsychologickými schopnostmi, praktikuje spiritistické seance, jak vyplyne ze závěrečné sekvence; kdysi si nejspíš prožila trauma ze ztráty synka, jehož přítomnost se pak naučila vnímat ve své blízkosti (ačkoli v jejím bytě spatříme dětskou postýlku, zazní rovněž sdělení, že je to bezdětná stará panna). Každopádně žije sama, respektive s velkou dogou, na procházkách i při jídle jen obtížně zvladatelnou. Ačkoli na kursech učí, jak se ideálně uvolnit (třeba skrze křik), sama zřejmě trpí potlačovaným sexuálním nutkáním, což je naznačeno kradmým šmírováním milenců, vášnivě se objímajících ve ztemnělém domovním průchodu.

Našli jsme oběšence, ale… Janusz Gajos (vpravo) a Tomasz Ziętek (zcela vpravo) ve filmu Tělo, foto: archiv ČT / Jacek Drygała

Daleko méně přesvědčivá je postava vzpurné a nekomunikativní Olgy, hrdinovy dcery. V podání Justyny Suwałové je sice vzhledově atraktivní, herecká prezentace však vázne. Rozhodně nedosahuje téže dramatické účinnosti, které se dostalo – přitom za použití daleko střídmějších výrazových prostředků – jak figuře otce, tak terapeutky. Dceřina postava jako kdyby visela ve vzduchoprázdnu, s nerozvinutými motivacemi. Jako kdyby se její představitelka uchylovala ke statickým „živým obrazům“, v nichž předvádí jednotlivé fáze svého počínání.

Tělo se zkrátka řadí k výpovědím o duchovnu přesahujícím běžnou životní zkušenost. Pohrává si s otázkami víry, s nejednoznačnými výklady motivů. Osobně v režisérčině uchopení shledávám myšlenkovou mělkost sycenou autorskou svévolí. Možná je celé to nastavení snímku myšleno jako úvaha nad tím, že i ve výrazně katolickém Polsku dochází ke krizi víry, že lidé hledají i jiná východiska a jiné zdroje naděje. Ale z české kotliny, daleko nábožensky vlažnější, těžko říct…

Małgorzata Szumowská. Ve svých filmech metodicky rozpracovává problémy mezilidských vztahů, pramenící ze společenských tabu. Už její debut Szczęşliwy człowiek (Šťastný člověk, 2000) byl nominován na Evropskou filmovou cenu a ve stejném roce se Szumowská stala členkou Evropské akademie. Od roku 2004 pravidelně uvádí své filmy na Berlinale. Foto: archiv ČT / Derek Hudson