Osamělost vzpurného letce, z něhož se nestane zralý muž. Zlatý důl Toma Cruise

Z Mavericka totiž vyvěrá, poněkud nadneseně řečeno, neotřesitelná víra v sílu filmové podívané, promítané na velké plátno a obalené v notně starosvětských a pro novou generaci filmových diváků dost možná přežitých hodnotách. Poněkud střízlivěji a slovníkem samotného filmu můžeme říct, že Tom Cruise a režisér Joseph Kosinski zkoušejí, co všechno lze ze stroje vymáčknout – a mašinou nemyslím stíhačku ani motorku, ale kinematografii samotnou. Novinku si každopádně lze užít oběma směry, ať už se necháme unést napětím a emocemi nebo budeme zážitek reflektovat se střízlivějším odstupem několika dnů.

Pojďme se však nejprve vrátit k prvnímu filmu z roku 1986, protože Maverick se pravidelně a s notnou dávkou nostalgie propadá do starých dobrých časů. Ať už kamera klouže po fotografiích mladých tváří původní party stíhacích pilotů, místy dokonce přehrává vybrané sekvence nebo tvůrci věnují pokračování památce režiséra původního Top Gunu Tonyho Scotta, silné vědomí předobrazu se novinkou line jako červená nit. Příběh z prostředí výcviku elitních letců na základně Miramar táhne Pete Mitchell s přezdívkou Maverick, který během několika týdnů musí překonat jak stín svého otce Duka, který zahynul během bojové mise ve Vietnamu, tak hlavně nešťastnou smrt parťáka Goose. A aby se pravidlům letního blockbusteru učinilo zadost, stihne mladík i při intenzivních leteckých manévrech navázat vztah s instruktorkou Charlotte, zkráceně Charlie.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Hoši posedlí duchem reaganismu

I když Top Gun zavrhneme jako natvrdlý film o partě osvalených mladíků, kteří se titulují úsměvnými přezdívkami (Cougar! Viper! Goose!), případně jako náborové video pro plážový volejbal, jeho přetrvávání v popkulturní paměti hledejme právě v oné prvoplánové atraktivitě. Tu lze vnímat jako autorský otisk režiséra Tonyho Scotta (1944ؘ–2012), mladšího bratra známějšího Ridleyho. Oba k filmu přišli z reklamního průmyslu a podobně jako další generace blockbusterových režisérů, vedená Michaelem Bayem, dovedli zkoncentrovat jednoduchou ideu do několika oslnivých a působivých výjevů. Top Gunu tak nemůžeme upřít krásu vetknutou do obrazů, které se z paměti vynořují i po letech – například skoro baletní ladnost stíhaček řadících se v červáncích ke startu na palubě letadlové lodi – a také mužný sexappeal. Zdaleka neběží jen o to, že krasavci sošně postávají, ale také se potí a blyští; Top Gun na řadě míst připomíná orosený pohled do pánské šatny. K implicitně homoerotickému vábení Scottova filmu patří také syrová a živočišně surová energie, patrná ve vzájemné soutěživosti a gestech, kdy se muži přeměřují pohledy a cení na sebe zuby.

Ryzí osmdesátkový blockbuster těžko žánrově zařadit. Těká od akčního spektáklu, z nějž se dále sytí třeba automobilová franšíza Rychle a zběsile, přes sportovní snímek, odkud pramení důraz na vrcholové výkony, až po coming of age drama, kdy k Maverickově růstu přispěje romance s učitelkou. Nejvýrazněji však Top Gun čerpá z ideologie westernu, hlavně díky rozehrávání kontrastů, kdy hlavní hrdina stojí proti ostatním a elitní americký tým čelí podobně špičkovým nepřátelským kolegům; koneckonců i slovo „maverick“ původně označuje osiřelé a zbloudilé tele (Také označuje řízenou střelu vzduch-země – poznámka redakce). Takový žánrový a hodnotový mix adekvátně vystihuje éru reaganismu, s jejím důrazem na individualismus a vítězství, jimž se nejlépe daří právě na americké půdě. Hrdinu přímo plakátově ztělesňujícího tyto charakteristiky navíc ztvárnila nastupující hollywoodská star. Toma Cruise proslavily v osmdesátých letech právě role nesoucí se v maverickovském duchu: žádní rebelové nebo renegáti, spíš arogantní frajírci s úsměvem od ucha k uchu, kteří díky svému sebevědomí, charismatu a kolikrát i původu zaplují do pohodlných životů.

Původní Top Gun z roku 1986 staví na soupeření mladých pilotů stíhaček F-14 Tomcat, foto: archiv ČT

Nepřítel skrytý za tmavým hledím přilby

Střih o zhruba šestatřicet let později s sebou logicky přináší zvědavost, jak se tvůrcům povedlo s takovým dědictvím vypořádat a zda se v nové generaci pilotů klube další Maverick. Začneme s rozplétáním klubka odpovědí u hlavní hvězdy, kterou samozřejmě není žádná ze stíhaček, ale nadále Tom Cruise: poslední velká star, která nepotřebuje srůstat s cizí franšízou, ale díky Mission: Impossible si vytvořila vlastní sérii, šitou přesně na míru svým potřebám a dovednostem. Hvězdy potřebují veřejnosti ukazovat jak neobyčejné stránky své osobnosti (ve smyslu talentu, životního stylu nebo bohatství), tak o něco přízemnější aspekty své image (rodinný život, stárnutí, různé tělesné nedostatky a neduhy). Ale Cruisův obraz je všechno jen ne ordinérní; najdeme tu scientologickou víru, spekulace stran homosexuality i onu maverickovskou „need for speed“. Hvězdného herce proslavila ambice pouštět se do nebezpečných kaskadérských úkonů, stejně jako fikčního Mavericka. I s pěti křížky na krku má tenhle údajně nejtalentovanější americký pilot slabost pro neuvěřitelně odvážné, ale zároveň nebetyčně pitomé činy. Jednu takovou truc-akci ostatně předvede hned v úvodu, v jakémsi minifilmu, který nám okázale připomene Cruisovu/Maverickou jedinečnost ještě předtím, než se dostaneme ke startu plnohodnotného vyprávění.

Že hlavní star i blockbusterové velké plátno už mohou být zanedlouho věcí minulou, to snímek připomene hned zkraje, když admirál Cain varuje Mavericka, že budoucnost patří bezpilotním strojům. Další úvahy na téma americké protiletecké obrany v éře dronů si Top Gun: Maverick naštěstí odpustí; beztak má na srdci spíš životnost filmových hvězd a výpravných spektáklů v éře streamovacích platforem. Tím veškerá překvapení končí, protože film obhajuje svoje právo na existenci naplněním všech našich očekávání. Maverick se vrací na leteckou akademii, tentokrát už v pozici zasloužilého mentora (padne cosi o Bosně a Iráku), který musí se svými svěřenci splnit ještě jednu nebezpečnou misi. Obnovuje vztah s majitelkou místního baru Penny a zároveň se snaží vystupovat jako otcovská figura pro mladého pilota Roostera, syna svého tragicky zesnulého parťáka Goose.

Maverick bezesporu funguje ve vzduchu, v akčních scénách, které nabízejí neuvěřitelně vtahující zážitek. Snímek přitom k dojmu drtivé fyzické intenzity nepotřebuje mnoho, jak dokládají záběry na piloty v prudce stoupajících strojích, jejichž obličeje se bortí pod náporem gravitačního přetížení. Silný důraz na vykreslení potenciálního geopolitického konfliktu jako vzrušujícího dobrodružství snadno funguje i v režimu propagandy. Cíleně anonymizovaný nepřítel, skrytý za tmavým hledím přilby, z nás snímá nutnost o něm přemýšlet. Spolu se zájmem o druhou stranu konfliktu tak mizí i všechny složitosti, kontexty a lidský rozměr války. Na druhou stranu, současné podoby globálního terorismu jasně identifikovatelnou tvář postrádají a skuteční pachatelé kyberkriminality či manipulátoři volebních výsledků zůstávají neviditelní.

Jennifer Connelly a Tom Cruise jako Penny Benjamin a Maverick ve snímku Top Gun: Maverick, foto: CinemArt

Cena za vzpírání se pravidlům

Zatímco Top Gun potřeboval svého primuse naučit nepodléhat emocím, aby dorostl v lepšího a vyzrálejšího pilota, Maverick na zásadní lekce bohužel pozapomněl. V aktuálním filmu opět porušuje pravidla kdykoliv jeho instinkt zavelí a podobné přešlapy mu prochází, protože jen on a sám zvládne zachránit svět před jadernou hrozbou. Jenže tohle už není trochu omluvitelná mladická nerozvážnost, nýbrž holý egoistický nerozum dospělého muže, který se tvrdošíjně vzpírá zodpovědnosti. V původním Top Gunu instruktor Viper letce učí, že zákony tvoří volení civilisté a armáda je pouze převádí do praxe; podobný proslov nebo aspoň tušený étos Maverickovi schází. A bohužel ani napodruhé se tvůrcům nepovedlo přijít s romancí, která by vystoupala nad plochost a kašírovanost. Nikdy se nedozvíme, co se stalo s Charlie, doktorkou astrofyziky, která kvůli svému milému položila kariéru ve Washingtonu. Místo toho se Maverick dává dohromady s Penny, svou dávnou láskou. Jenže i když se šarm Jennifer Connelly dovede přiblížit tomu Cruisovu, jejich závěrečné shledání je stejně antiklimaktické jako když nám Top Gun odepře finální polibek hlavního hrdiny s Charlie.

Fakt, že se z Mavericka ani po padesátce nestane zralý muž a o trochu procítěnější milovník, mě nakonec nepřekvapuje. O to víc dojímá melancholická tónina, jíž bychom se v největším hitu sezony nenadáli. Titulního hrdinu často vídáme izolovaného od ostatních, což sice pramení z privilegované pozice hlavní star, ale nádech bolestivé vyloučenosti snímek nikdy docela nesetřese – ať už se Maverick prohání na motorce nebo opravuje své letadlo v pouštním hangáru. Nejpalčivěji na něj osamělost doléhá ve chvíli, kdy oknem pozoruje mladé rekruty, kterak zpívají jeho a Goosovo číslo, Great Balls of Fire. Mezi skupinku se nevmísí, protože mezi ně nepatří a s většinou svých generačních souputníků se už u piana nesejde. Jedinečnost a výjimečnost sice vyhrávají, ale samota nakonec představuje palčivou daň za Maverickovo pálení mostů a celoživotní vzpírání se pravidlům.

Plakát k filmu, repro: CinemArt