Film Kdyby radši hořelo zřetelně čerpá z Formana. Pustit si jej můžete v iVysílání

Podobně jako v nedávno uvedeném snímku Mimořádná událost, tak i ve filmu Kdyby radši hořelo se dění rozvíří kolem údajné teroristické hrozby, navíc okořeněné strachem z chemtrails, tedy zhoubného spadu, který prý rozprašují letadla a proti němuž pomáhá jedině ocet. V nových titulech tuzemské kinematografie tedy chybí už jen odmítači proticovidových opatření, kteří by se záhy přehoupli ke zpochybňování ruské agrese na Ukrajině.

Vesnička má česká

Strach má velké oči a v minulosti na to téma samozřejmě vzniklo bezpočet více či méně důmyslně zkonstruovaných „příběhů plných omylů“, které poukazovaly – někdy rozverně, jindy v tragické tónině – na nedozírné následky špatně pochopené či mylně interpretované události. Mnohdy stačilo pouhé podezření, aby se záhy začala šířit lavina nedorozumění a zášti. Takové zápletky znali antičtí dramatici i Shakespeare, Gogol je v Revizorovi přetavil do všeplatného podobenství, Fritz Lang ve filmovém dramatu Byl jsem lynčován postihl vražednou hysterii.

Rodák z Hradce Králové Adam Koloman Rybanský (* 1994) si vystačí s veřejnou šeptandou, autoritativně stvrzenou ochránci veřejného pořádku, jakými jsou dobrovolní hasiči. Dění zasadil do několika velikonočních dnů, kdy v malé vsi dojde k nehodě: Dodávka, jejíž řidič stihl uprchnout, narazí do davu veselících se lidí a těžce zraní jednoho z nich. Policie doporučila, aby se další hromadná setkání nekonala do doby, než incident bude objasněn. A hasiči vedení charismatickým Bróňou (Miroslav Krobot v něm vyhmátl, jak se člověk nerad vzdává jednou pocítěné moci, kterou považuje za veřejné dobro) okamžitě rozšíří zvěst, že zaútočili islámští teroristé. Bróňovi hasiči se tudíž rozhodnou ochraňovat účastníky každé další veřejné akce. Škoda, že režisér nerozvinul drobný, ale potenciálně významotvorný detail, kdy hned na počátku vyprávění do vesnice – dopravně již kvůli chystaným oslavám uzavřené – náhodně zabloudí a pak z ní vycouvá řidič tmavé pleti.

Trailer k filmu Kdyby radši hořelo, zdroj: YouTube

A do tohoto rámce, ukotveného v rozpačitých světských i náboženských oslavách, Rybanský zasazuje jednotlivé postavy a zápletky, obnažuje přízemnost a ochotu uvěřit kdejaké hlouposti. Ovšem daleko nebezpečnější je sklon zatajit vše, co dosavadní výklad narušuje nebo rovnou zpochybňuje. Režisér, jenž se současně podílel i na scénáři, jiskří vtipností a paradoxy, s výmluvnou nadsázkou se dotýká rozličných předsudků včetně rasových. Stačí si vybavit rozpačité zklamání přítomných, jak je zachytí pronášené komentáře, když se vítězem v hodu pivním sudem stane Rom. Vůbec rozmluvy jsou psány s kousavou vynalézavostí a s nepochybnou znalostí vesnické mentality.

Nositeli nejrůznějších (často až groteskních) omezeností se zde stávají chlapi, rádi sněmující v hospodě, zatímco ženské si uchovávají zdravý nadhled, ochotny v případě nouze pomoci bližním. Tento protiklad režisér akcentuje zejména u poněkud prostomyslného nešiky Standy (Michal Isteník jej opatřil jistou dojemností, když se synovskou oddaností vzhlíží hlavně k Bróňovi) a jeho rázné těhotné ženy (Anna Polívková).

Někdy tu však karikatura ujíždí k obskurnímu zveličení – například když věřící hromadně odcházejí ze mše, neboť farář vyzývá ve slavnostním kázání k odpuštění vin. A když kněz poruší zpovědní tajemství, v tom okamžiku se Rybanskému vymkl z rukou nejen tento skutek, ale i následné události včetně „teroristického“ pokácení vzrostlého stromu, který spadne na kapličku, kde se dotyčný duchovní právě kaje za své hříchy (a jediný událost považuje za boží varování). Stejně tak rozuzlení, které diváka přesvědčuje, že ani bodří Češi či Moravané nepostrádají svědomí, připraveni s dojemným výrazem ve tváři přijmout odpovědnost, když vystřízliví. Tohle vyústění se totiž sráží s předchozí deziluzivně útočnou dikcí. Ale především: Ono urputné rozdmýchávání hysterie postrádá v Kdyby radši hořelo základní opodstatnění, je prostě jen vzato shůry a použito, pokud tedy za ústřední zdůvodnění nepovažujeme iluzi hasičské nadvlády při ochraně před údajnými hrozbami.

Neohrožení obránci, foto: Bontonfilm

Evidentní inspirace

Kameraman Matěj Piňos vnesl do obrazu sytou, jakkoli spíše bezslunečnou barevnost, a to se snahou, aby vše bylo dobře patrné; opájí se rázovitým vesnickým prostředím, když načrtává – zprvu trochu nespojitě – jednotlivá prostředí, jak ošuntělá, tak malebná. Ve volbě záběrů upřednostňuje figurální kompozice sestavené vesměs jen z několika navzájem si blízkých osob a snímek tím ovšem posouvá k televiznímu pojetí.

Snad nikdo nebude tomuto filmu vyčítat, že hrubě pomlouvá tolik potřebné dobrovolné hasiče, potažmo vesnické prostředí. Od časů Formanovy hořké satiry Hoří, má panenko, na niž se takové výtky tvrdě snesly, už přece jen uplynulo více než půlstoletí. Ostatně Kdyby radši hořelo čerpá právě z formanovské poetiky: rovněž tu tryská místy poetizovaná, místy naivizovaná přízemnost, ošklivost či nedůstojnost. A podobně jako u Miloše Formana, kde hasiči vyhlašují ponižující soutěž o královnu krásy i neméně trapnou sbírku na podporu vyhořelého, rovněž Rybanský nakládá s mentalitou dobrovolných hasičů, kteří samozřejmě metaforicky mají zastupovat daleko početnější část populace.

Okamžik, kdy hasičští antihrdinové jako by ve zkamenělé póze pozdvihli pivní půllitry ke rtům, připomene obdobně koncipovaný závěr Passerovy (ne)komedie Intimní osvětlení s likérovými sklenkami, jejichž obsah odmítá stékat. Jen se domnívám, že na rozdíl od sociologicky přesných zjištění, k nimž dospěl Miloš Forman a jeho tým, se Adam Koloman Rybanský se svými přáteli uchylují ke konstrukci, která chce obsahovat „správné pohledy“, avšak prezentuje je tezovitě, jakkoli se snaží napodobit dokumentární bezprostřednost. Nicméně tvůrčí tým si počíná zábavně a s vypravěčskou zručností.

Plakát k filmu Kdyby radši hořelo, zdroj: Bontonfilm