Film Asteroid City se opatrně vydává za hranice Andersonova vesmíru

Mnohým divákům se každá premiéra filmu Wese Andersona může zdát jako další řada dlouhého seriálu na pokračování. Anderson si za léta budování svého esteticky výstředního trademarku od prvních Grázlů (1996) přes Jak jsem balil učitelku (1998) po Až vyjde měsíc (2012) nebo pravděpodobně nejvíce proslulý Grandhotel Budapešť (2014) získal postavení filmaře, který čím dál více vděčně, ale spíše neobjevně přebíhá mezi artovým filmem a mainstreamem.

Asteroid City působí jako pozitivní kompromis mezi monotónním, sterilním směrem, kterým se ubírala část Andersonovy dosavadní tvorby završená Francouzskou depeší Liberty, Kansas Evening Sun (2021), a jeho snahou experimentovat s formou i pro něj nezvyklým způsobem, jenž by mu nutně nemusel přinést kasovní úspěch (například Fantastický pan Lišák – 2009 či Psí ostrov – 2018).

První minuty filmu usazují diváka před černobílou televizní obrazovku, z jejíhož rohu se vynoří pochmurný moderátor (Bryan Cranston), který uvádí inscenovaný televizní pořad o přípravě divadelní hry nazvané Asteroid City z pera dramatika Conrada Earpa (Edward Norton). Hlavním těžištěm filmu je Earpovo drama, které se odehrává v září 1955 ve fiktivním jihozápadním americkém městečku, na jehož území 3007 let před Kristem dopadl asteroid. V rámci uctění památky této události se tam pořádá oslava tzv. Asteroid Day, během níž má americká vláda udělit ceny nadějným mladým vynálezcům-astrofyzikům. Genericky působící městečko s jedním motelem, bistrem, nedostavěným okruhem a americkou výzkumnou základnou se tak na pár dní má zaplnit znavenými rodiči a jejich geniálními dětmi. Mimozemská návštěva jim však pobyt v Asteroid City nečekaně prodlouží…

Scarlett Johansson ve filmu Asteroid City, foto: CinemArt

V objetí zmaru

Už z popisu je znát, že se jedná o spletitou narativní strukturu upředenou z fikce uvnitř fikce uvnitř fikce. Interakce mezi jednotlivými rovinami filmu je tak mnohem podstatnější než oddělené segmenty. Každý z nich jednotlivě pracuje se zdánlivě protiřečící si otázkou: Má smysl v chaosu bytí hledat smysl?

Středobodem dějové linky odehrávající se přímo v Asteroid City a doprovázené retro nostalgickými výjevy amerického maloměsta v kamerové práci Roberta D. Yeomana je animovaná sekvence příletu mimozemské bytosti, která ukradne opěvovaný asteroid. Namísto toho, aby dle konvencí sci-fi žánru návštěva „zvenčí“ předznamenala uvržení civilizace do skepse a chaosu (v kontextu studené války má jít o metaforu atomové hrozby), návštěvníci Asteroid City nacházejí v této události osvobození od úpěnlivých idejí racionalizujícího modernismu a pokroku, které poháněly Spojené státy padesátých let minulého století.

V rámci příběhu se absurdní dobová atmosféra promítá například do mizanscény – v Asteroid City totiž existuje nespočet automatů: Od těch míchajících koktejly až po ty, ve kterých je možné si zakoupit akcie místních pozemků za pár dolarů. Nemluvě o tom, že výbuchy atomových bomb ve vzdálenosti několika set metrů jsou považovány za samozřejmost.

Scéna z filmu Asteroid City, foto: CinemArt

Dobově podmíněná apatie a skepse má ale svůj odraz i v mentálním profilu jednotlivých postav, které v důsledku odlidšťuje – válečný fotograf a vdovec Augie Steenbeck (Jason Schwartzman) je poznamenaný traumatem války a smrtí ženy, jejíž pozůstatky uchovává v plastovém boxu, jeho „sezónní“ múza a herečka Midge Campbellová (Scarlett Johansson) je naopak schopna své trauma ze sexuálního zneužívání reflektovat pouze z perspektivy životem poznamenaných ženských postav, do nichž se vtěluje.

Takřka teatrální stylizace hereckého projevu má tradici v rámci režisérovy tvorby. V Asteroid City je však tato topornost poodhalena paralelní rovinou televizního pořadu, díky němuž divák ví, že drama v Asteroid City se odehrává na „prknech, která znamenají svět“, kde si herci televizního zpracování i návštěvníci městečka pokládají podobnou otázku: Má smysl hledat v chaosu umění smysl? Střídání s divadelní rovinou místy zpomaluje dynamiku filmu. Na druhou stranu Anderson vrstvením několika paralelních narativů (výrazně odkazujícím i na meta divadelní styl dramatu Naše městečko amerického dramatika Thorntona Wildera) spřádá velmi působivý komentář k tomu, zda má umění vůbec potenciál být nositelem jasných významů, přinášet autentickou reflexi života, rozkrývat pravdy o něm a ucelovat náš pohled na svět.

Český trailer k filmu Asteroid City, zdroj: YouTube

V Asteroid City se toto přesvědčení jeví jako iluzorní, protože za každou odloupnutou slupkou se pohroužíme do ještě silnějšího pocitu zmaru a roztěkanosti. Když se Jones Hall, herecký představitel Augieho Steenbecka, jehož charakter se místy rýsuje do tvarů Marlona Branda, zoufale ptá režiséra Schuberta Greena (Adrien Brody), proč jeho postava jedná tak, jak jedná, Green mu řekne, ať pouze hraje dál. To stačí pro to, aby show mohla pokračovat.

Je důležité zmínit, že Anderson zasadil snímek do září roku 1955, kdy došlo ke spuštění neúspěšného programu Vanguard, skrze nějž Američané chtěli namísto Sovětů získat prvenství ve vypuštění první vesmírné družice, ale i k tragické  autonehodě kultovního herce Jamese Deana, s jehož smrtí pohasla i ikona generačního vzdoru americké mládeže padesátých let. Nešťastné milníky americké historie působí v kontextu filmu jako briskní připomínka toho, že každý z nás jednou bude čelit své konečnosti, jakkoliv nesmyslné, na což naráží například obraz absurdního světa ve filmové tvorbě bratří Coenů (Seriózní muž, Barton Fink a další). Nemusíme však propadat skepsi a možná stačí stejně jako v případě Jonese přijmout fakt, že i když se horizont jeví matně, stačí prostě hrát dál.

Film ve filmu: Bryan Cranston ve snímku Asteroid City, foto: CinemArt

Za clonou Andersonovy značky

Režisérovým fanouškům narozeným po druhé polovině devadesátých let (do této generace se řadím i já) se Andersonova tvorba může jevit jako sentimentální záležitost. Jeho filmy jim mohly posloužit jako oslí můstek, po němž drobnými kroky našlapovali k dospělosti. Anderson totiž dokázal propojovat „nevinně“ působící, výrazně barevné a silně stylizované vizuály se seriózními tématy, mezi něž patří ty pozitivnější jako první láska v Až vyjde měsíc, ale i pochmurnější jako nezdravá rodinná dynamika a trauma ve snímku Taková zvláštní rodinka (2001). Jeho poslední filmy, zejména Francouzská depeše, se ale stále více topily v roztěkané mnohosti zajímavých, ale vcelku nekonzistentních nápadů, které se navíc dusily pod pokličkou „Andersonova brandu“. Zdá se, že Asteroid City však z této trajektorie vybočuje, a to směrem k inteligentnější a zajímavější formální hravosti.

Americký režisér Paul Schrader, který se velmi ochotně vyjadřuje na sociálních sítích k současné audiovizuální produkci, již stihnul nazvat Asteroid City „nejvíce andersonovským filmem“. A paradoxně tomu tak není kvůli tomu, že replikuje postupy, které si diváci představí pod nálepkou režisérova jména. Asteroid City v sobě nese stopu jeho rané nezávislé tvorby, ale zároveň je kompaktním a důmyslným průchodem pro režisérův talent a nápady, které se v něm zjevně hromadily posledních několik let. V Asteroid City toto útočiště našel.

Český plakát k filmu Asteroid City, repro: CinemArt