Tohle jsme my: Film Aftersun jako (generační) vzpomínka i seismograf citů

Paměť je zrádná. Události našeho života se ve vzpomínkách časem rozostřují, blednou, překrývají. Z dávných let se nám obvykle vybaví jen záblesky těch nejvšednějších výjevů, fragmenty tváří, útržky běžných rozhovorů. Banální obrazy. Na vážnosti však nabývají tím, že se už nikdy nezopakují, jsou jedinečné. Může však celý film fungovat jako evokace vzpomínky? Právě o to se pokusila skotská režisérka Charlotte Wells (* 1987) ve svém celovečerním debutu Aftersun, který už rok, od své loňské premiéry v Cannes, sklízí nadšené ohlasy jak u „běžných“ diváků, tak u odborné veřejnosti.

Dospělá Sophie (Celia Rowlson-Hall) se noří do vzpomínek na jedno léto, které strávila jako jedenáctiletá se svým otcem Calumem (Paul Mescal) v lehce omšelém tureckém letovisku. Sledujeme typické výjevy z letní rodinné dovolené v pozdně devadesátých letech minulého století: líné nicnedělání, opalování se na lehátku u hotelového bazénu, výlety s delegátem, laciné automaty a kýčovitá zábava, vybledlé kraťasy, karaoke… Sophie (jedenáctiletou dívku ztvárnila ve filmu Frankie Corio) s otcem nežije, a tak si oba chtějí užít tenhle krátký čas společně. Jejich vztah je hravý i rozpačitý zároveň.

„Natočím si tě na svou kameru v hlavě,“ říká v jedné scéně Sophie otci a trefně tak vyjadřuje jádro snímku, který je seismografem jednoho léta i jednoho vztahu, jak ho vnímá už dospělá Sophie. Tu ve snímku vidíme jen mlhavě, v záblescích stroboskopu na taneční party. Tenhle doslova probleskující obraz celé vyprávění rámuje a zároveň se v něm vrací jako leitmotiv. Pocit, že je to právě ona, jejíž pohled jako diváci přejímáme, podtrhují záběry na Caluma: Vidíme ho nejčastěji zezadu nebo v odrazech zrcadla, skla či televizní obrazovky. Občas z kompozice záběru uniká, jako by byl něčím nedostupný. Jeho obraz, stejně jako vzpomínka na tohle léto, jsou překryty jemnou vrstvou melancholie, jež dává tušit, že šlo (možná) o poslední vzpomínku, kterou Sophie na otce má. To, že dovolená nebyla jen banální a bezstarostná, naznačuje často zasmušilý výraz Caluma i scény prozrazující jeho životní tápání. Nic bližšího nevíme, ambivalence a náznakovost jsou ostatně jedním z kladů snímku, protože dává prostor divákům.

Paul Mescal a Frankie Corio ve snímku, který zachycuje určitý pocit dnešní střední generace, foto: Aerofilms

Macarena a devadesátky u moře

Charlotte Wells pracuje v Aftersun se dvěma rovinami paměti: s ryze osobní a s kolektivní, v níž vzpomíná na své dospívání v devadesátkách celá generace dnešních plus minus čtyřicátníků. Není to jen postřeh autorky tohoto článku, která do téhle generace patří, ale vyplývá to hlavně z ohlasů na film, a to jak těch kritických, tak diváckých. Klasický arzenál devadesátkové dovolenky u moře podtrhuje ve filmu výběr hudby jako je vyletněná Macarena, ale i hitovky typu Losing my Religion od R.E.M. (kterou zpívá Sophie na karaoke zábavě) a zejména skladba Under Pressure, kterou nazpíval s Queen David Bowie. Právě Under Pressure ve filmu hudebně doprovází nejednoznačnou a snovou noční scénu a v jejím textu je tak trochu tresť celého snímku včetně verše „This is our last dance“.

Sama režisérka v rozhovorech přiznává, že byla překvapena, kolik diváků o Aftersun prohlásilo, že je to film o nich a o jejich dospívání. Zejména britští diváci se prý ve filmu poznávali a reagovali na specifické dovolenkové trofeje v podobě Fanty Lemon či zmrzliny Magnum Almond, které si Sophie objednává a jež v té době údajně v Británii nebyly běžné, a tak si je Britové tehdy vychutnávali na dovolených u jižnějších moří.

Aftersun ovšem není ryze generační film. Vyjadřuje natolik obvyklé pocity blízkosti i odcizení mezi lidmi a vzpomínky na dospívání zobrazuje natolik plasticky, že je srozumitelný napříč generacemi. Pocit ztotožnění se Sophie je posílen i prvky coming-of-age dramatu, když jedenáctiletá dívka v letovisku začíná objevovat vlastní tělesnost, rodící se sexualitu a svět dospělých. Právě tohle zjitřené objevování „velkého“ světa se prolíná do vzpomínek už dospělé Sophie a režisérka ve filmu zdařile a sotva znatelně lavíruje mezi dospělým a dospívajícím pohledem Sophie.

Paul Mescal a Frankie Corio ve snímku, který zachycuje určitý pocit dnešní střední generace, foto: Aerofilms

Co zůstává po slunečných dnech

„Chtěla jsem prozkoumat, jakým způsobem lze filmem zobrazit paměť a jak do toho zasvětit diváky,“ poznamenává režisérka. Pojetí filmu jako evokace vzpomínek není v kinematografii ničím novým, jmenujme klasické příklady jako Felliniho Amarcord, Bergmanovy Lesní jahody, Saurův Starý dům uprostřed Madridu nebo Annie Hall Woodyho Allena. Ve všech těchto snímcích se tvůrci navracejí do vzpomínek na své dětství, ať už idylické, humorné, nebo děsivé.

Ostatně i Charlotte Wells čerpala v Aftersun z vlastních vzpomínek na dobu strávenou se svým otcem, jak potvrzuje v rozhovorech. Ale budiž jí ke cti, že vzpomínky ve snímku neestetizuje, naopak pracuje s poetikou nedokonalosti a rozostřenosti home videí. Silnou stránkou jejího debutu je právě věrohodnost i jakási nahodilost, vycházející nejen z takřka dokumentární práce s home videem, ale i z přirozeného a uvěřitelného výkonu obou herců. Myslím, že ne náhodou leží v jedné scéně Calumovi na stolku vedle knih o meditaci i sbírka básní u nás takřka neznámé skotské autorky Matgaret Tait (1918–1999), která se nevěnovala pouze poezii, ale také točila filmy. Její krátké, efemérní, náladové a polodokumentární výjevy z ulic měst či vzpomínky na autorčiny blízké osoby jako by byly poetickým předobrazem debutu Charlotty Wells.

V poslední době najdeme v českých kinech několik artových snímků od méně známých tvůrců, které nejsou postaveny na dějových zvratech či napětí, ale jsou spíše seismografem pocitů, zejména těch nejasných a hořkosladkých, které mívá člověk během dospívání. Kromě Aftersun sem můžeme přiřadit Falcon Lake, v němž se coming-of-age drama a letní láska mísí s duchařským příběhem, nebo film Blízko o úzkém sepětí dvou dospívajících chlapců. Těmto filmům se daří zobrazovat prchavé i těžce uchopitelné pocity, a navíc ponechat dost prostoru pro diváky, pro jejich interpretaci či ztotožnění. Pro někoho málo akce, málo zvratů, často zcela běžné výjevy. Jenže když se ohlédneme za svým dosavadním životem, vybavíme si často právě jen fragmenty zcela běžných situací, prchavé výjevy, útržky… Aftersun. To, co v nás zůstává po slunečných dnech.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms