Neanglický kandidát na letošního Oscara, film Blízko, vyhrocuje zranitelnost dospívání

Oba ty filmy obdržely významná ocenění, mimo jiné uspěly na festivalu v Cannes. Novější z nich se letos dočkal oscarové nominace za nejlepší neanglicky mluvený film. A Blízko jako jediné z nominovaných děl v této kategorie můžeme nyní spatřit v českých kinech (další z nominovaných snímků – Na západní frontě klid – se nachází v nabídce Netflixu). Svou přízeň vyslovili Blízku i někteří tuzemští režiséři, například Tomasz Wiński (Hranice lásky, 2022) v anketě Práva přiznal, že právě tento snímek v něm zanechal hluboký zážitek.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Lukas Dhont (* 1991) měl u obou děl totožné některé spolupracovníky: na scénářích se podílel Angelo Tijssens, za kamerou stál Frank van den Eeden, hudbu skládal Valentin Hadjadj. Herecké obsazení se logicky měnilo, neboť oproti Dívce, která nastolila otázku transsexuality a těžkostí při vyrovnávání se s odlišnou identitou, se Blízko stačí k jiné křehkosti. Nejprve, snad až příliš idylicky, v prosluněných barvách sledujeme bezstarostné letní hry obou zhruba dvanáctiletých až třináctiletých chlapců (představují si imaginární postavy i dobrodružné zápletky) či zemědělské práce; později dochází k vzájemnému odcizování, případně k ochladnutí vztahů ze strany jednoho z nich.

Režisér postihl – s nemalým podílem úžasně bezprostřední herectví obou dětských představitelů (citlivějšího Rémiho představuje Gustav De Waele, pragmatičtějšího Léa pak Eden Dambrine) – výraznou zranitelnost zjitřeného raného pubertálního věku. Nemusí docházet ke zjevné, hmatatelné šikaně; stačí škodolibé poznámky, aby pocit nespravedlivého zavržení explodoval do zkratové reakce. Právě tento výbuch mám však za ultimativní, za autorsky sebestředný; jako kdyby nenadálé tragické rozuzlení, jež udeří jako blesk, mělo být co nejvíce vyostřeno bez ohledu na jeho uvěřitelnost. Jako kdyby osudově zafungovalo nenadálé hnutí mysli. Sotva to ospravedlní náznak vysvětlení, že každý z chlapců přijímal nastávající změny odlišně, i když udržovali vnější zdání, že intenzita jejich přátelství zůstává stejná.

Eden Dambrine ve filmu Blízko, foto: Diaphana Films / Artcam Films

Zkrátka: Jeden z hochů spáchá neodvolatelný čin a druhý je nucen se s tím vyrovnávat. Zpracovat musí zejména zátěž viny a vypořádat se s výčitkami svědomí, když se ostýchavě přibližuje ke kamarádově traumatizované matce (Émilie Dequenneová dobře postihla záchvěvy oněmělého zoufalství pulsující pod sebeovládáním) – jako kdyby se zdráhal cokoliv jí sdělit a současně se obával, jak ona se zachová. Tato plachá setkávání, často mlčenlivě zkoumavá, patří k nejvýmluvnějším okamžikům příběhu. Postihují chlapcovu rozechvělou nejistotu, než se konečně obnaží, a díky tomu i spálí veškerá bolest.

Počáteční využívání rozpohybovaných záběrů (kamera sleduje, jak děti běhají, jezdí na kole, později pak zejména průhledy do hokejových zápasů apod.) pozvolna přechází ve zvolnělé či přímo statické, navíc soumračné záběry scenerií, ať již postihují jakákoli prostředí. Tak jako v Dívce zaujímá důležitou úlohu perná baletní příprava, Blízko rozšiřuje pohled směrem k zemědělskému a vůbec vesnickému zázemí (obě děti dojíždějí spolu na kole do školy), ale hlavně k zájmům, které kamarády provázejí a do jisté míry osvětlují rozdíly a pnutí mezi nimi, skryté před zraky okolí včetně toho nejbližšího.

Pod maskou nová tvrdost? Eden Dambrine ve filmu Blízko, foto: Diaphana Films / Artcam Films

Zatímco Rémi zněžnělým chováním i procítěnou hrou na hudební nástroj prokazuje senzitivnější ustrojení, Léo přihlášením se do hokejového mužstva signalizuje mužství a pohlcující sílu kolektivu. Zatímco jeden se projevuje až příliš introvertně, závisle na intenzivně (i slastně) prožívaném přátelství, druhý se zdráhá tomuto sevření vyhovět. Režiséru Dhontovi se podařilo vyhmátnout křehkou neuchopitelnost jejich hledání sama sebe: Rémi se odmítá zabývat varovnými signály, které Léo vysílá, neboť dosavadní stav považuje za jediné možný a každé vybočení považuje za nepřístojné. Kdežto Léo projeví ochotu souznít s mentalitou a očekáváními spolužáků tím, že rozvolní blízkost s dosavadním kamarádem a vstupuje do sportovních aktivit.

Vypravěčsky sebejisté Blízko obratně balancuje mezi dojetím a sentimentem. Výpověď pracuje s jemnými posuny v kresbě pohnutek i rozhodnutí. Ukazuje, jak zdánlivé nicotnosti, sotva považované za důležité, mohou vést k dalekosáhlým následkům. A Léovi, úměrně jeho věku, nezbývá, než si tímto bolestným procesem (sebe)poznání projít.

Český plakát k filmu Blízko, repro: Artcam Films