Steven Spielberg ve své novince vypráví, jak se u něho zrodila láska k filmu

Spielberg se u svého letošního filmu inspiroval vlastními ranými zážitky. Přibližuje osudy jedné židovské rodiny v poválečné Americe, popisuje nejen hrdinovo uhranutí pohyblivými obrázky, které jej posléze dovedlo k profesionální tvorbě, nýbrž také stále konfliktnější – a posléze se rozpadnuvší – rodinné zázemí. Zmíněny jsou rovněž tituly (kdysi uvedené i Českou televizí), které adepta filmového umění ovlivnily – ať již cirkusové drama Největší představení na světě (1952) či western Muž, který zastřelil Liberty Valance (1962). U prvního jmenovaného díla hrdinu v jeho raném dětství fascinuje železniční katastrofa. Chlapec pak doma model vláčku, který dostal jako dárek, opakovaně vede ke srážce; později otcovou kamerou pořídí záznam této „katastrofy“ a následuje napomenutí, že drahé hračky zbytečně ničí. Druhý titul, při jehož sledování se odpoutal od hlučících kamarádů, jej zaujal tím, že v tradiční žánrové stylizaci rozehrál mravní dilemata mezi právním systémem a spravedlností branou do vlastních rukou.

Střih je div

Na scénáři Fabelmanových se kromě Spielberga podílel proslulý dramatik a scenárista Tony Kushner, který s režisérem spolupracoval na některých jeho předešlých filmech. Oproti realitě změnili jména i příjmení u většiny zúčastněných postav, což jim umožnilo volnější fabulaci. Příběh se odehrává od roku 1952 do poloviny šedesátých let a vyjma rasové nesnášenlivosti pomíjí dobové společenské kontexty. Prostupuje jím nostalgie, soustředí se hlavně na splnění amerického snu – úspěchu v zaměstnání a hmotného dostatku.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Jistě, režisér filmem podotýká, že hmotné zajištění ještě nezaručuje spokojenost, jak dokládá bezmála neurotická paní Fabelmanová (Michelle Williamsová) coby žena v domácnosti, která své koncertní ambice i milostné sebenaplnění obětovala ve prospěch rodiny, tak vlastně i její syn Sammy (v dětství jej ztělesňuje Mateo Zoryon Francis-DeFord, coby dospívajícího mladíka Gabriel LaBelle). U Sammyho dominuje slabší tělesná konstituce i jistá bezbrannost, jak se ozřejmí v konfrontaci se sportovně založenými spolužáky. Synovy filmařské aktivity coby privátní zálibu (na osmimilimetrový formát natáčí jak rodinné reportáže, tak hrané válečné výjevy) podporuje, a současně ovšem i zpochybňuje zejména otec (Paul Dano). To je sice člověk laskavý a přejícný, ovšem jen obtížně si dokáže představit, že hoch by se věnoval něčemu jinému než technické dráze a vynálezům, které by bylo možné uplatnit v praktickém životě; neboli, jak říká, že by smysluplnou existenci nahradil pouhým sněním za kamerou.

Paul Dano, Mateo Zoryon Francis-DeFord a Michelle Williamsová ve filmu Stevena Spielberga Fabelmanovi, foto: Universal Pictures

Jenže výsledný tvar Fabelmanových je konejšivý, uhlazuje rozpory. Sklouzává k dojemnosti a lítostivému ohlížení se. Jen ojediněle se zablesknou výmluvné postřehy, někdy groteskní, jindy zvážnělé. K těm prvním patří, když si paní Fabelmanová odmítá připustit, že by dlouhé nehty mohly vadit při hře na klavír nebo když Sammyho přítelkyně (Chloe Eastová) mladíka nutí, aby se také modlil k jejímu Bohu – což se odvíjí v jejím pokojíku, vyzdobeném plakáty s tehdejšími filmovými idoly i křesťanskou symbolikou včetně velkého kříže nad postelí. Jindy převáží vážnost: Nastává zvláště u Sammyho, když si uvědomí, co všechno je možné skrze film zjistit a co vše jím lze vyjádřit; nakolik se dá  – třeba střihem – manipulovat s vyzněním díla. Matčinu nenápadnou citovou příchylnost k rodinnému příteli si Sammy uvědomí až v okamžiku, kdy sestříhává záběry pořízené na výletě, a prožívá kvůli tomu první velké zklamání v životě. Ve školním snímku z plážového dovádění mu pak jako obdivuhodný hrdina vyjde svalovec, který jej před časem brutálně napadl kvůli jeho původu.

Spielberg dozajista dovede působivě postihnout dobové reálie, jak se odrážely v oblečení, účesech, v používaných autech. Jeho stálý kameraman Janusz Kamiński vnesl pastelově zjemněné, trochu potemnělé odstíny evokující retroladění; svým podílem se rovněž přičinil stařičký hudební skladatel John Williams. Prostřednictvím Sammyho filmových výdobytků si pak uvědomíme i to, jak na své cestě dozrává, schopen se postavit proti sebelépe míněným radám. Nikoli náhodou jej vídáme s kamerou v ruce, při sestřihu i v blízkosti promítacího přístroje, jehož kužel světla jako kdyby symbolizoval náhlou dostupnost všeho, co mělo zůstat skryto, ať již mu to působí radost či naopak zklamání (když se s ním na školním večírku rozchází dívka, jíž právě vyznal horoucí lásku).

Láska a (můj) Bůh. Chloe Eastová a Gabriel LaBelle ve filmu Stevena Spielberga Fabelmanovi, foto: Universal Pictures

Dvouapůlhodinoví Fabelmanovi se odvíjejí pozvolna, až staromilsky, vytrvale budují obraz Sammyho putování za uměleckou seberealizací, které vrcholí setkáním se zestárlým Johnem Fordem, legendární osobností mezi režiséry, jenž mu vedle nabručené, téměř urážlivé přehlíživosti věnuje i cennou radu – aby nepodceňoval, kam v záběru umístí linii horizontu. Asi málokdo si povšimne, že jej v působivé povahopisné zkratce ztvárnil jiný slavný filmař, David Lynch. Vedle této sytě vyvedené epizody (a také u dalších okrajových figur, třeba u svérázného Sammyho strýčka či odtažité babičky) se ukazuje, že postavy, jimž je v díle věnováno nejvíce pozornosti, postrádají tuto zaťatost. Vyznívají více či méně rozplizle, nasládle, jako kdyby chtěly oživit výrazové konvence doby, v nichž se příběh odehrává, a přizpůsobit se jim.

Nelze však pominout, že na Fabelmanovy se příjemně dívá, takříkajíc pohladí i dojmou, ale sotva budeme uhranuti stejně, jak se to přihodilo Sammymu Fabelmanovi, když jej okouzlila práce s filmem.

Plakát k fimu, repro: Vertical Ent.