Prušinovského Grand Prix: Pomatenci jedou na závody. A fenomenální Kozub

V prvních ohlasech nové české komedie Grand Prix se již vynořila výtka, že příběh nápadně připomíná podobně rozvrženou komedii Tři tygři ve filmu: JACKPOT. V obou filmech sledujeme zmatečnou výpravu za nějakým požitkem (v „Tygrech“ je to putování s výherním losem, v Grand Prix automobilové závody z Barceloně), v obou smolařské hrdiny stíhá kriminální podsvětí, v obou nalezneme týž verbální humor těžící ze zdánlivé podoby cizích jazyků (jednak polštiny, jednak francouzštiny), jejichž výrazy náhodně připomínají nějaká česká slova. Navíc si všimneme hereckého prolnutí: oba tituly lákají publikum na přítomnost Robina Ferra a Štěpána Kozuba.

Zatímco Tři tygři ze všeho nejvíce připomínají skeče, volně poskládané do rozbředlé syžetové osnovy, Grand Prix se vyznačuje přece jen promyšlenější dramatickou konstrukcí, vedením zápletek i účastí jednotlivých postav v nich. Dokonce tu nalezneme více vzájemně propletených dějových rovin (nekňubovitá dvojice policistů, narkomanka, neodbytný důchodce, polský zločinecký gang), které ovšem v souhrnu podporují ústřední dějovou linku – ztřeštěnou výpravu na lukrativní sportovní akci.

Trailer k filmu Grand Prix, zdroj: YouTube

Režisér Jan Prušinovský (* 1979), jenž si napsal i scénář, tu v rozkreslení postav navázal na své dřívější projekty, zejména ty seriálové – především na Okresní přebor (i jeho celovečerní prequel) a MOST!. Opět zužitkoval prostředí severních Čech, k němuž se výchozí dějové zakotvení vztahuje. Jednotlivé postavy, které se vyznačují různými mentálními, povahovými i sociálními propady, pojednal s parodickou nadsázkou. Ve výsledku tedy přihlížíme skrumáži různě vyšinutých jedinců, kteří se do svých neprozřetelných skutků zaplétají stále hlouběji. Zatím režisérovi, jenž se vyžívá ve škodolibém pointování pohrom, ještě nikdo nevyčinil, že ze svých protagonistů nakonec ve větší či menší míře vlastně dělá pitomce, čímž zkresluje a potažmo i uráží celou tuto (nejspíš početnou) společenskou vrstvu.

Štěpán Kozub a Kryštof Hádek ve filmu Jana Prušinovského Grand Prix, foto: Falcon – Jan Horník

To je jedna věc. Druhá je však ta, že na Prušinovském nezbývá než obdivovat obratnost, s níž pospojoval herce rozličných naturelů. Robin Ferro tu představuje Robina, málomluvného autistu s několika navyklými stereotypy, jejichž narušení nelibě přijímá. Roman v podání Kryštofa Hádka kdysi seděl ve vězení kvůli svedení nezletilé. Nyní s ní – již jako dospělou ženou – a s jejich dětmi žije a je vychytralým majitelem autobazaru, pro něhož není problém ukradené auto vzápětí rozporcovat. Miroslav Donutil se převtělil do kverulantsky neodbytného důchodce. Jmenovaní, ale i představitelé dalších rolí (Anna Kameníková, Marek Daniel, Eva Hacurová či Cyril Drozda) vytvořili sugestivní, jakkoliv pitoreskní vzorek (severočeské) společnosti. Ovšem přímo pohlcující herectví, plně soustředěné – a to bez výrazového zlehčování – na utvářené postavy, přitom prezentované jakoby jednostrunně, je třeba zdůraznit jednak u Štěpána Kozuba, jenž ztvárnil roztěkaného, vztekavého zloděje aut Štětku, jehož nutkání krást se blíží ke kleptomanii, jednak u Tatiany Dykové, která svou umolousanou, zábran zbavenou narkomanku, zpravidla udivenou i náruživou souběžně, prosvětlila živelností, bezpočtem jak dojemných, tak deziluzivních plošek, skládajících portrét člověka spadlého na společenské dno.

Grand Prix tedy rozmarně splétá více či méně bizarní dějové roviny. V zásadě je považuji za zábavné a nápadité. Ovšem schází tu cílevědomější dramaturgický nadhled, který by režiséra upozornil, že vinou zbytečně zdůrazněného motivu přiboudlé policejní dvojice vzniká do značné míry dvojkolejné, stylově nesourodé vyprávění. Vedle vůdčího tématu putování do vzdálených krajin, k němuž se přidává zločinecké pronásledování, se až příliš osamostatňuje dění spojené se zlhostejnělým, jakoby profesně vyhořelým policistou a jeho snaživou kolegyní, která dospívá k unáhleným závěrům. Tato rovina se vyznačuje mnohem větší závislostí na vyprázdněných klišé policejních komedií o zmatkařích v uniformě.

Prušinovský pro Grand Prix oslovil kameramana Davida Hofmanna (ten měl dosud zkušenosti pouze se seriálovou tvorbou), který v neslunečných obrazech dovedně vykreslil ubíjející všednost a neuvědomovanou trapnost pohnutek i jim odpovídajících činů. Věrohodně, v bezmála reportážní zkratce je ukázáno prostředí samotných závodů, kde celoživotní smolař Robin pronikne až do zákulisí, i když svou nejistou chůzí a ustavičným ohlížením se poutá nežádoucí pozornost pořadatelů.

Kryštof Hádek a Anna Kameníková ve filmu Jana Prušinovského Grand Prix, foto: Falcon – Jan Horník

Obdobně pro skladatele Ondřeje Sifona Anděru je to první celovečerní film (i on však spolupracoval na TV seriálech, mimo jiné na Trpaslíkovi právě Prušinovského). Anděrův hudební doprovod splývá natolik s předváděným děním, že na sebe vůbec neupozorňuje. Lze to považovat za přednost, i když žádná výrazná, snadno zapamatovatelná melodie se s tímto snímkem pojit nebude.

Ačkoliv Grand Prix považuji za zdařilejší než leckteré předchozí režisérovy tituly (včetně Kober a užovek), nezařadí se mezi pamětihodná díla – na to je tu příliš schválností a prvoplánových okatostí. Avšak svrchovaně sebejisté herectví mu propůjčuje nezaměnitelný svéráz. Zejména u Štěpána Kozuba je schopnost vymodelovat „ulítlost“ svých postav jak v tragicky vážné poloze, tak skrze černý humor, až fenomenální.

Plakát k filmu Grand Prix, foto: Falcon