Dva nové české filmy: Spolu a Buko. Excelující Štěpán Kozub. Znovuzrozená Alice Nellis

V případě filmu Spolu, který se oddává až drásavému ponoru do čerstvých i letitých traumat, se vyskytuje autistické postižení, kdy ve fyzicky již dospělém těle zůstává uvězněna duše desetiletého kluka – se všemi s tím souvisejícími důsledky takové mentální regrese. U komediálně odlehčeného snímku Buko, divácky rozhodně vstřícnějšímu, se nejspíš jedná o Aspergerův syndrom, jehož nositelé si zachovávají víceméně neporušený intelekt, nicméně obtížně se začleňují do společenských i privátních pořádků, protože obtížně „čtou“ významy spojené především s nonverbálním vyjadřováním.

Smaženi ve vlastní šťávě

Pod dusivým, přesto nadějeplným dramatem Spolu jsou scenáristicky i režijně podepsáni David Laňka (* 1974) a Martin Müller (* 1986). Společně vytvořili thriller Poslouchej (2019), jímž ovšem neoslovili ani publikum, ani odbornou veřejnost. Nyní zvolili příběh vycházející ze stejnojmenné hry francouzského dramatika, herce a režiséra Fabia Marry. Tentokrát se děj neodehrává v autě či v liduprázdné krajině během stále děsivějšího cestování jako v Poslouchej, nýbrž je zasazen do jednoho bytu a přilehlých městských ulic. A spoléhá na herecké zvládnutí docela náročných hereckých partů.

V centru příběhu stojí postižený Michal. Štěpán Kozub, jehož převtělení do potrhlých či přímo vyšinutých jedinců bývají úžasná (stačí připomenout snímky Tři tygři ve filmu: JACKPOT nebo Hrana zlomu), jej postihl v až diagnosticky přesné kresbě jakoby dětského uvažování a jednání v někdy vstřícných, jindy v trucovitých reakcích. Gesty, chůzí mimikou i mluvou postihl Michalovu výlučnost. Modelaci takto postiženého člověka režiséři vytvářejí množstvím postřehů z běžné každodennosti. Ať jde o lpění na hračce autíčka, o vyžadování závazné podoby jídla nebo o hledání úkrytu pod peřinou či v boudě na dětském hřišti, pokud dolehne nějaká stresující situace. Michal si snaživě omílá matčiny instrukce ohledně chování na světelné křižovatce, rád opakuje někým jiným vyřčené věty. Občas se vynoří na povrch Michalův vlastní názor či postoj, zpravidla vyjadřující citové pnutí, ať již směrem k příchylnosti, nebo naopak odporu.

Trailer k filmu Spolu, zdroj: YouTube

Řeší se tu mateřská zodpovědnost, stíny minulosti, sourozenecká láska i nenávist. Utrápená Michalova matka, sevřená mezi rezignací v podobě sebeobětování a výbuchy výčitek (Veronika Žilková toto rozpoložení vyjadřuje kupříkladu poulením očí) si nedokáže představit, že by vzdala bezmála celodenní péči o syna, k samostatnému životu naprosto nezpůsobilého. Naproti tomu dcera Tereza (Kamila Janovičová dobře vyhmátla rozervanou duši postavy) soustavně trpí pocitem odvržení, neboť veškerý matčin cit směřoval k Michalovi. Uprchla z domova, dokázala si vybudovat lukrativní pracovní postavení, ovšem rodinná traumata ji nadále pronásledují a projevují se kupříkladu v tom, že se nechce v mileneckém vztahu silněji vázat či odmítá mít děti.

Snímek Spolu je vlastně jakýsi průzkum lidského chování, jehož sebezáchovné limity se ocitají na hranici. Ústřední trojice se takříkajíc smaží ve vlastní šťávě, občas aktéři hledají zoufalý únik. Tím je třeba Terezin pokus umístit bratra do ústavu, aby sebe i matku zbavila tíhy nepřetržité péče. Nad filmem si můžeme dost naléhavě uvědomit, jak obtížné je změnit zavedené návyky a očekávání. Tvůrci do dění dobře zapojují i nejbližší okolí, třeba popudlivého prodavače z nedalekého obchůdku (Václav Kopta).

Autoři neskrývají realizační minimalismus, který zde však vyznívá naprosto přirozeně, navíc ve zřetelných náznacích podepřený sociálním rozměrem příběhu – rodina se musela přestěhovat do menšího bytu. Rozvášněné dialogy mezi matkou a její dcerou ozřejmují Terezinu emoční újmu, na niž nedokázala zapomenout ani se s ní vyrovnat, vysvitne však naděje vzájemného smíření. Umně je do vyprávění zakomponována vzdálenější minulost, jež se týká matčina ovdovění – Tereza si matně vybavuje, že Michal měl otce zabít, když jej srazil se schodů. Jenže tato retrospektiva, která se odehraje výhradně ve zvukové stopě, nabude jiného obrysu, když matka připojí svůj náhled na danou událost – na alkoholu závislý otec, na něhož si obě děti udržují spíše něžné vzpomínky (Michal si dokonce přisvojí jeho portrét), totiž matku bil a spadl se schodů při souboji, kdy syn matku bránil. A syn – podle matčina tvrzení doposud normálně se vyvíjející dítě – při tom zápase s otcem utrpěl těžké zranění hlavy, jehož následkem se stal autistický příkrov. Nejednalo se tedy o autismus vrozený.

Záměr, s jakým Laňka a Müller chystali své záslužné, sentimentality zbavené dílo, vysvětlili tvůrci takto: „Film není popisem toho, co zažívá rodina, ve které je handicapované dítě. Je o tenké hranici mezi pomocí a sebeobětováním, o tom, jak snadné je pro lásku k jednomu dítěti ty druhé odsunout na vedlejší kolej a jak důležité je umět si v rodině říct, že se máte rádi.“ A tuto myšlenku Spolu naplňuje.

Rodinné drama na malém půdoryse, foto: Bontonfilm

Překonat strachy i přehnané ohledy

Alici Nellis (* 1971) se zase jednou zadařilo: Po sedmi letech od svého předchozího „celovečeráku“, jímž byla pohádka Sedmero krkavců, přichází s (tragi)komedií Buko a jde o jeden z nejzdařilejších filmů letošního roku i autorčiny tvůrčí dráhy. Mistrně zde skloubila všednost lidské existence jak s chvilkami dojetí, tak především s okamžiky verbálního (a občas i situačního) humoru, který přitom není strojený, nýbrž spontánně vyvěrá z podloží rozehrávaných situací – jako kdyby v nich byl odjakživa přítomný. Základem byl dobře vystavěný scénář se svěže napsanými dialogy. Jsem v pokušení napsat, že v Bukovi (jde o jméno koně) není rozdílu mezi hlavními a vedlejšími rolemi, každá postava získává takový prostor, aby bylo možné ji co nejpůsobivěji představit – třeba i jen několika výmluvnými postřehy. Viz kreace Miroslava Krobota v epizodní roli hrdinčina manžela, jenž zakrátko umírá v nemocnici. Obdařil jej jakoby náhodnými průpovídkami, které prozrazují, jak obtížně přivyká myšlence, že by měl navždy odejít, i smyslem pro poněkud poťouchlé nápady, jak se později ukáže v souvislosti s dvěma závěťmi, z nichž každá by platila v závislosti na tom, zda jeho oblíbená vesnická chalupa bude, anebo nebude prodána.

Nellis tu znovu otevírá „své“ téma, mezigenerační vztahy. Příběh opatřila vyzrálým náhledem, smyslem pro pochopení starostí i strastí, aniž by se uchylovala k jejich zpochybňování či dokonce zesměšňování. Ústřední figuru vdovy, jež překonává své navyklé stereotypy i strachy, režisérka svěřila Anně Cónové – její Jarmile, donedávna lékařce, je osmašedesát (stejně jako nyní její představitelce). Cónová, čelní členka Národního divadla moravskoslezského, se ve filmu konečně dočkala velké pozoruhodné role, totiž postavy, u níž za vnější střídmostí, mírností a ohleduplností co chvíli probleskuje rozehřívání původní zatuhlosti a niterné zaťatosti; tu se náhle vynoří i rázné slovo, umanutost i snad až svéhlavý čin. Cónová skvěle postihla nejrůznější fazety takového povahopisu. (Povšimněme si třeba také, jak je rozvrženo oslovování: zatímco Jarmila svému nepříbuzenskému okolí povětšinou téměř každému tyká, jí se jako „paní doktorce“ uctivě vyká.)

Trailer k filmu Buko, zdroj: YouTube

Jarmila zdědila postaršího (původně cirkusového) koně, kterého manžel stihl potají zakoupit. Právě skrze vztah k němu, neboť se koní odjakživa bála, si vyjasňuje své fungování jak mezi sousedy, tak v rámci rodiny. Tím, jak koně Jarmila postupně přijímá coby nedílnou součást svého bytí a zvyká si na jeho přítomnost, jak si posléze vyzkouší i jízdu na něm, jako by si upevňovala sebevědomí. Dospěla díky tomu k rozhodnutí sama si určovat budoucnost, zbavit se přebytečných ohledů na kdekoho z jejího okolí. Vytanula mi na mysli jiná obdobně modelovaná hrdinka, a sice konzervativní stará dáma Růženy Naskové z Cikánovy komedie Příklady táhnou (1939) – ta rovněž doslova omládla přitakáním aktivní seberealizaci, ale stejně jako Jarmila rovněž narazila na hranice svých možností, když poznala, že přecenění sil a dovedností se nevyplácí.

Svébytně rozehrané jsou i další postavy. Zejména rozvedená dcera, jíž ztělesnila Petra Špalková s dominancí až křiklavých rozporů, když do své hrdinky sloučila starostlivost i obavy o matku s prozřením, že i ona má právo žít podle svého. I v jejím případě se stává katalyzátorem dění její vztah k Bukovi: nejprve se děsí, aby se její děti, prvňáček i mírně přidrzlá teenagerka, byť jen ocitly v blízkosti koně, než se smíří s jejich posezením do sedla.

Neméně výrazná je knihovnice Marthy Issové, která velmi přesvědčivě postihla mentalitu i chování člověka postiženého Aspergerovým syndromem (režisérčinými slovy: má poruchu autistického spektra) – obtížně dešifruje chování svého okolí, unikají jí významy obličejové mimiky, tápe ve společenských rituálech, které narušuje svou přímočarostí. Má sklon k impulsivním činům, a to zvláště tehdy, přihlíží-li něčemu, s čím zásadně nesouhlasí: tehdy je schopna i pokousat člověka, jehož jednání se jí příčí. Herectví Issové se tu vyšvihlo vysoko nad pouhou mechanickou nápodobu. A chválit lze i další herce i herečky (třeba Jana Cinu, Lenku Termerovou, Martina Kubačáka), i když se dá vysledovat, že obecně jsou lépe vystiženy postavy spíše ženské než mužské.

Film nasnímal režisérčin stálý spolupracovník Matěj Cibulka (podílel se na téměř všech jejích projektech od časů Ene bene, 1999) a též jeho zásluhou získal patinu všednosti. Přitom obrazy poklidného venkova nejsou vyumělkované. Třebaže upřednostňuje figurální kompozice, pracuje také s podmanivými krajinnými motivy někdy vstupujícími do velkého detailu, začlení i soumračné, noční či bouřkové scenerie. Cibulkovým přičiněním se zvolené prostředí stává živoucím dějištěm.

Nečekaný dárek, foto: Dorian Films

Buko staví na prostě pojednaném příběhu. Nellis vlastně potlačuje osobitost své prezentace, aby se divák mohl plně soustředit na sdělení, aby byl počínáním každé z postav přiměřeně osloven. Snad jedině ryčný, anglicky zpívaný hudební doprovod vnímám jako rušivý prvek, neboť – aspoň pro mě – obtížně souzní s obrazovou složkou.

Zvenčí a zevnitř

Když se pokusíme oba filmy porovnat, tak právě i skrze pojetí autistického postižení zjistíme, že jsou každý přece jen z docela jiného těsta. Zatímco Spolu zachycuje, jak Michalovi vycházejí vstříc jeho nejbližší, ať již se jedná o rodinný okruh nebo pečovatele, případně – ti záporní – jej ponižují a vyžívají se v jeho úzkostech, Buko naopak ukazuje, jak se Issovou zosobněná žena snaží přiblížit svému okolí a pochopit je. Výmluvné jsou zejména soubory fotografií, převážně portrétních, na nichž si popisuje, co znamenají výrazy obličeje. Herecké ztvárnění obou figur nejspíš přesně popisuje projevy nemoci, avšak Kozub jako kdyby se opájel svým převlečením, zatímco Issová svou postavu buduje mnohem nenápadněji, jakoby zvnitřku jejího vnímání. Jednak zprostředkovává její netrpělivost, jednak i snahu být prospěšná šířením poznatků vyčtených z knih (třeba o koních), aniž rozliší, že někdy vnucuje informace v daném okamžiku nevhodné (třeba o menopauze).

Spolu považuji za výrazově jednotvárný, stroze vystavěný náhled na obtížné soužití s autistou. Pojednává o jeho nevypočitatelných reakcích, které lze při náhodném setkání s nimi považovat i za škodolibé, ačkoli prozrazují hlavně potřebu bezpodmínečné lásky a respektování. Což autoři dovádějí až – a to je výtka, jež tady dosud nebyla vyslovena – ke zpohádkovělému rozuzlení.

Buko naproti tomu přitakává nenápadné a ve svých podobách proměnlivé radosti z mnohotvárné existence, kdy všichni zúčastnění se stávají součástí vesnické komunity vymezené nejen Jarmiliným domkem, ale hlavně družinou lidí kolem koně, jeho přijímáním za „němého“, byť možná v dané pospolitosti nejdůležitějšího podílníka. Zvířecí tvor mimoděk přispívá jak k vyjasnění, tak utužení vztahů v komunitě.

Plakát k filmu Spolu, zdroj: Bontonfilm

Plakát k filmu Buko, zdroj: CinemArt