Diskuze: Film Hranice lásky a nová česká intimita. V čem je nebo chce být nová?
Do kin vstoupil český film Hranice lásky. A příští měsíc dojde na snímek A pak přišla láska... Oba byly promítány letos na festivalu ve Varech. K diskusi nad těmi filmy a nad deklarací jejich autorů, že chtějí tvořit jinou českou hranou kinematografii, si Josef Chuchma k debatě pozval filmové kritiky a publicisty Pavla Sladkého a Martina Svobodu.
Poslední červnový den tohoto roku jeden mladý český filmař, jedna mladá tuzemská filmařka a jeden polský filmař středního věku, který tvoří a žije v ČR, zveřejnili manifestační texty o stavu současné české hrané tvorby. Je to po desetiletích – a ne-li vůbec – poprvé, co v Česku vznikají celovečerní hrané snímky doprovázené autorskými texty, které formulují vlastní tvůrčí krédo a snaží se pojmenovat obecnější situaci tuzemského filmu. Jako první nabízí srovnání „slov“ a „reality“ film Hranice lásky režiséra Tomasze Wińského. Právě od něj se odpichuje přítomná diskuse.
Pro představu a orientaci nabízíme úryvky z oněch textů, které filmaři a filmařka letos 30. června zveřejnili:
Tomasz Wiński (* 1979), Nová česká intimita – manifest:
Naše filmy se snaží být maximálně osobní, a to jak tematicky, tak formálně. Témata vycházejí z autentických zážitků režisérů a herců, vznikají levně v rámci velmi omezených rozpočtů, za každou cenu se pokouší o autorskou upřímnost a autenticitu, jsou formálně a tematicky odvážné. Jde nám o ostrý a nekompromisní pohled dovnitř, do intimity – o překračování hranic toho, co je příjemné a přijatelné.
Nepodřizujeme se požadavkům trhů, fondů, trendů, selektorů a expertů. Díky tomu, že částečně sami tyto filmy produkujeme, můžeme se snažit být maximálně nekompromisní, upřímní, provokativní a svobodní v rámci vzniků filmů. Snažíme se hledat radikální formu, která popíše vnitřní konflikty, naše vnitřní peklo. Jde nám o vytvoření inkubátorů tlumených emoci, ve kterých se snažíme odhalit naši vnitřní lež a říznout do něčeho opravdu živého a bolavého.
Šimon Holý (* 1995), Tady a teď:
Tvořme formy nové, které mají vlastní rejstřík filmového výrazu spjatý s naším dědictvím. Máme na co navazovat, ale než abychom aktualizovali to, co se zde tvořilo, nacházíme v kinech nápodoby cizích filmů. Dost už bylo kopií rumunské, skandinávské nebo americké kinematografie, které působí neautenticky, mátožně a nerespektují prostředí, ve kterém jsou filmy tvořené. Hledejme způsob, jak oslovovat diváky formou, které rozumí, a jejíž využití je opodstatněné, a to aniž by film ztrácel ambici být skutečným uměleckým dílem.
Nesnažme se ale o „druhou novou českou vlnu“. Opusťme tento mýtus, a naopak začněme něco nového, co není jen remake nebo dozvuk něčeho, co už se stalo před šedesáti lety. Nebojme se filmů, které diváka naštvou, filmů, které nejsou pro každého.
Tereza Vejvodová (* 1995), Odvaha k zranitelnosti:
Pokud ne rovnou naše četnými traumaty pokroucená mentalita, tak alespoň český hraný film by potřeboval terapii. Jsem přesvědčená, že mezi milými komediemi a historickými velkofilmy existuje ještě dost široký prostor jménem současnost a s ní spojený kritický pohled na ni. Tomu se úspěšně vyhýbáme. Možná protože skutečně netušíme, co si myslet o dnešním světě, nebo se bojíme si vůbec něco myslet za sebe.
My chceme být zkrátka blíže. Jít tématy i stylem natáčení do zranění a strachů, které coby jednotlivci i národ schováváme pod maskou dokonalého života v tom hezkém, českém duchu. Pořád zakopáváme o spoustu neošetřených ran, kterým se v českém i slovenském vědomí pravděpodobně nikdy nevěnovala dostatečná pozornost, a které se proto táhnou z generace na generaci.
Sára Venclovská ve filmu A pak přišla láska…, foto: Aerofilms
A ještě několik vět o diskutujících:
Pavel Sladký (* 1980) je filmový kritik a kulturní publicista. Vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Spolupracuje s Českým rozhlasem, texty publikuje např. v časopisech Cinepur, Film a doba, na Aktuálně.cz, ČTart.cz. Pro Film a dobu také připravuje podcast o kinematografii. Je členem Sdružení českých filmových kritiků, mezinárodní federace FIPRESCI, spolupracuje s českými filmovými festivaly jako dramaturg a moderátor masterclasses. Je autorem knihy Film jsou tajné dveře do reality. 10 zásadních režisérek a režisérů současnosti – portréty a rozhovory.
Martin Svoboda (* 1991) vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Přispívá do Filmu a doby, Cinepuru, Dok. Revue, Deníku N či A2. Spolupracuje s Institutem dokumentárního filmu. Podílel se na katalozích Letní filmové školy v Uherském Hradišti a Finále Plzeň.
