Babylon, film s některými nezapomenutelnými scénami, a přece zatím propadák
Americký filmař Damien Chazell je nadán mimořádnou obrazotvorností a tematicky jej přitahuje zejména hudba. Ve Whiplashi (2014) ukázal, jak si podmaňuje lidskou osobnost, ve snímku La La Land (2016) inovoval principy muzikálu. A ve svém nejnovějším snímku Babylon předvádí, nakolik před necelým stoletím ovládala Hollywood hudba.
Jak vyhlíželo natáčení filmů (nejen) v oněch dobách, jak slávu provázely náhlé pády, to se na plátnech pochopitelně objevilo už mnohokrát. Harold Lloyd zazářil v sebezpytné celovečerní komedii Bláznivé natáčení (1932). Do zákulisí tohoto podnikání nahlížela řada děl, často s nostalgickým zaujetím – připomeňme třeba Zpívání v dešti (1952), Bijásek (1976), Báječní muži s klikou (1978), The Artist / Umělec (2011)…
Babylon tuto fascinaci obohacuje dalším rozměrem: Hollywood byl jistě uhrančivý, umožnil hvězdnou kariéru, ale byl také schopen ji zničit, osud jedince neznamenal ve složitém soukolí podnikání vůbec nic. Chazelle tuto odvrácenou stranu, nabobtnalou osobními tragédiemi, nahlíží skrze morbiditu, humor a nešetří cynismem; postihuje, jak každý je nahraditelný. Ostatně název Babylon odkazuje až k biblickým souvislostem – byl Hollywood semeništěm hříchu, odsouzeným k zániku? Možná byl, nicméně i cesta k nicotě mohla být oslnivá a svůdná. Vstoupit na ni znamenalo propadnout magii světa uzavřeného do sebe a požírajícího sebe samého.
Večírek, který se jen tak nevidí
Damien Chazelle (* 1985), jenž napsal i scénář (s řadou vtipných dialogů), zavrhl dramaticky vyklenutou konstrukci. Zvolil epicky a jakoby na pokračování plynoucí vyprávění, průběžně uvozené vzrušenými časy na přelomu dvacátých a třicátých let s tehdejším nástupem zvukového filmu, než nastane epilog vztažený k roku 1952 – tehdy měl premiéru výše vzpomenutý muzikál Zpívání v dešti. Na jeho promítání se v Babylonu symbolicky scházejí všichni ti (pokud přežili), které jsme předtím vídali zápasící s technickou novinkou. Snad jedině jakoby snová montáž ukázek z nejpověstnějších hollywoodských (paramountských) snímků mi připadala nadbytečná (a pochybuji nad jiným smyslem fekálních a zvracecích scén, byť komediálně nadsazených, než je samoúčelné šokování).
Babylon se skládá z několika výmluvných segmentů, z nichž každý zachycuje určitou podobu Hollywoodu, aby ve výsledku poskládaly hořkosladkou mozaiku. Do ní je začleněno několik postav, jimž režisér věnuje více pozornosti a které střídavě vystupují do popředí, aby vzápětí opět zmizely v davu. A výjevy jsou to někdy nezapomenutelné! Hned rozsáhlá sekvence přepychového velevečírku, na němž by se měl ukázat každý, kdo něco znamená (případně by znamenat chtěl), dokonale zosobňuje pozlátko, které (nejen hollywoodský) film šíří. Padají na něm jakékoli zábrany, komu se nechce křepčit, může souložit, opíjet se nebo nasávat drogy.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Zachycení večírku se vyznačuje jedinečnou choreografickou sehraností. Každý hlouček má své opodstatnění a přesné místo v celku, kamera obhlíží bavící se dav, aby vzápětí v jednom nepřerušovaném záběru do něho uvolněně vplula a všímala si jednotlivých tváří a postav, na chvilku se pozastavila u zdvořilostních i naléhavých rozmluv, které záhy zanikají v moři plkání, křiku a všeobecného nadšení. Chazelle tu až okázale předvádí svůj realizační um, přičemž nápaditost kostýmů i výpravy je mimo jakoukoli pochybnost. A pak je tu dynamicky sestříhaný sestup do zločineckého podsvětí, které skrze sázky a surové atrakce vlastně nabízí podobné iluze jako film, ovšem nesrovnatelně brutálnější.
Zároveň Babylon přibližuje rozpoložení a vnímání těch, kteří kdysi pohyblivé obrázky tvořili. Obrazová koncepce se podřizuje dobovým možnostem: zvolí statický pohled nebo pomalou jízdu kamery a vše doplňuje výsledkem snažení – začlení černobílou ukázku natočenou v téměř čtvercovém formátu, zprvu němou, později i s doprovodnou zvukovou stopou. Nechybí orientační průřez tehdy obvyklou produkcí, včetně předimenzovaných revuálních filmů, ani připomínka toho, že mnozí herci se pod vedením zkušených rétorů učili řádně mluvit, aby ve zvukové kinematografii obstáli.
Každý z předestřených segmentů ústí do nějakého bizarního, tragikomického rozuzlení, které se ve zhmotněném panoptiku stává něčím běžným, nad čím se nikdo nepozastavuje. Po natočení bitevního výjevu zůstává ležet na zemi probodnutý statista, kolem něhož rozpačitě popochází filmový štáb. Po pracném pořízení již zvukového záznamu vypadne z utěsněné kabiny vedrem umořený kameraman. Mužný hrdina němého filmu, o něhož přestává být zájem, obrátí zbraň proti sobě. Čerstvě vylíhlá hvězdička neunese tíhu slávy ani běsy v sobě, když propadne drogové závislosti, a navíc se zaplete s podsvětím.
Oscarový výkon
Chazelle souběžně rozehrává několik výraznějších postav. Je to dohasínající star Jack Conrad, jehož ztělesnil Brad Pitt (a jistě rozpoznáme inspiraci skutečnými osudy, třeba takovým Johnem Gilbertem, 1897–1936) jako člověka v zásadě ješitného, považujícího se za primadonu, která si může dovolit cokoli, neschopného pochopit příčiny pádu ani se s ním vyrovnat. Je tu bezvýznamný mexický poslíček Manuel alias Manny (dosti monotónní Diego Calva průběžně zdůrazňuje hlavně údiv), jenž se vlastní pílí a snaživostí vypracuje na důležitého organizátora a producenta. A umí být tvrdý: rozhodnut prosadit se v ryze bělošském společenství, odmítá se stýkat s rodiči, za něž se stydí, zato v práci je ochoten každému pomoci, každému vyhovět, aniž by si přisvojoval cizí zásluhy.
Značnou pozornost na sebe strhává Margot Robbieová. Mistrně ztělesnila adeptku herectví Nellii LaRoyovou. Vtiskla jí jedinečnou přesvědčivost při ztvárnění nezměrné ctižádosti. Nellie vyhlíží, jako kdyby se vcítila do nějaké autentické umělkyně (zprvu se spekulovalo, že předobrazem by mohla být Clara Bowová, 1905-1965), avšak její úžasný temperament a schopnost okamžitě postihnout rozměr ztvárňované role je obtížné zaškatulkovat. Případy hereček, které nezvládly svou kariéru, a nadto s sebou strhly i své obdivovatele či milence (v tomto případě Mannyho), nebyly zřídkavé. Nellina sebestřednost a zaťatost, její výstřednost, jež se obnaží zejména při zápolení s chřestýšem, její vytrácení pudu sebezáchovy a sklon k iracionálnímu jednání, to vše se podařilo Margot Robbieové ztvárnit na úrovni hodné oscarového ocenění. (Ostatně zaujala už dříve schopností dokonale vklouznout do rozporuplných skutečných osobností, viz snímky Já, Tonya nebo Marie, královna skotská). Tragikomickou či spíše do trapnosti vedenou epizodu jejího otce, marně předstírajícího roli velkého impresária, sehrál Eric Roberts.
Odkazy na skutečná jména
Babylon i skrze vedlejší postavy zaujme zřetelnými odkazy na reálné tvůrce: k uměleckým výšinám se urputně deroucí režisérka Adlerová, kterou Nellie svými dovednostmi (třeba různě odstupňovaným pláčem předváděným na povel) ohromí, byla zajisté inspirována Lois Weberovou (1879-1939) nebo Dorothy Arznerovou (1897-1979), ojedinělými ženami, které se v Hollywoodu prosadily v režisérské profesi. Obávaná bulvární novinářka, schopná svými zlomyslnými články poničit komukoli kariéru, je „složena“ hned z několika skutečných sběratelek drbů, jakými byly Louella Parsonsová (1881-1972), Hedda Hopperová (1885-1966) nebo Sheilah Grahamová (1904-1988), které se vypracovaly na skutečné celebrity. Černošský muzikant, jazzový trumpetista Palmer, na něhož se znenadání usměje štěstí, musí řešit, zda si tvář ještě více načerní, protože ve světle reflektorů vypadá příliš světle. Asijská kabaretní zpěvačka Fay se posléze rozhoduje pro cestu do Evropy, protože věří, že na starém kontinentě se spíše prosadí. A svůj předobraz jistě měla i postava směšně maniakálního zločineckého šéfa, jenž zatouží po filmové slávě.
A kromě toho se v Babylonu mihnou skutečná jména. Zaslechneme třeba, jak Conrad telefonicky přemlouvá jednu z hvězd němého filmu Glorii Swansonovou, aby přijala roli. Přímo ztělesněni jsou producent Irving Thalberg (Max Minghella) nebo kameraman James Wong Howe (Alexandre Chen) či tiskový magnát Hearst (Pat Skipper). Vesměs jsou to drobné lahůdky, jednohubky určené hlavně znalcům raného Hollywoodu.
Chazelle však akcentuje jako něco téměř běžného sebeprosazení menšin (černoši, migranti z Mexika) i znevýhodněného pohlaví (žena coby režisérka), ačkoli v oněch časech šlo o naprosté výjimky. Jen letmo se dotkne rasových záležitostí včetně předsudků, které naopak ovládaly tehdejší mravy i smýšlení. A dlužno podotknout, že ničivá přítomnost tehdejší těžké hospodářské krize byla naprosto vytěsněna.
Světlo a zvuky té doby
Babylon nasnímal původem švédský kameraman Linus Sandgren, jenž je podepsán i pod několika předchozími Chazellovými filmy (La La Land, První člověk). Postihuje dobové světelné podmínky, ať již se jednalo o příšeří na jinak pestrobarevném večírku, ve stísněných a špatně osvětlených prostorách nebo přímo v noci. Zúžené barevné spektrum se opírá o zažloutlou hněď, která evokuje písečné podloží, nebo o ostrý jas, ať již pochází ze slunečního svitu nebo z výkonných reflektorů. I tehdy se výsledný obraz blíží monochromatické škále. Pozoruhodné jsou průhledy na otevřené prostranství, kde se v kulisách natáčely filmy jeden vedle druhého jako při tovární výrobě.
Hudební skladatel Justin Hurwitz, rovněž Chazellův stálý spolupracovník, zkomponoval hřmotné i mazlivé melodie ve stylu dvacátých a třicátých let, hlavním postavám přiřadil svébytná hudební témata. Začlenil však i dobové hity, ať již dvojsmyslnou My Girls Pussy nebo proslulou Singin‘ in the Rain, poprvé užitou ve filmu Hollywood revue (1929); po letech ji proslavil muzikál Zpívání v dešti.
A ještě něco
Více než tříhodinový Babylon patří mezi středně nákladné projekty (realizace si vyžádala asi 78 milionů dolarů; obdobnou sumu pak měla pohltit propagace), avšak zámořské publikum nezaujal, zisky jsou zatím mizivé, film je z tohoto pohledu propadákem, byť obdržel pět nominací na Zlatý glóbus. Většímu zájmu třeba pomohou nominace na Oscara, jestliže v nich zaboduje. Na vině onoho diváckého chladu možná je režisérův odstup od látky. Ta se totiž rozpadá, jako kdyby pomýšlel na podobu televizního seriálu. Postrádá jednotící linii vypravěčskou i stylovou, jaké dosáhl třeba Quentin Tarantino ve snímku Tenkrát v Hollywoodu. Obávám se, že ani v české distribuci Babylon výrazněji neuspěje.
Český plakát k filmu Babylon, repro: CinemArt
Babylon (USA, 2022, stopáž 189 minut)
Režie a scénář: Damien Chazelle, kamera: Linus Sandgren, hudba: Justin Hurwitz, střih: Tom Cross, scénografie: Florencia Martin, kostýmy: Mary Zophres. Hrají: Diego Calva, Margot Robbie, Brad Pitt, Jean Smart, Jovan Adepo, Li Jun Li, Lukas Haas, Max Minghella, Tobey Maguire, Samara Weaving, Olivia Wilde, Spike Jonze, Katherine Waterston, Flea, Jeff Garlin, Olivia Hamilton, P.J. Byrne, Rory Scovel, Eric Roberts, Chloe Fineman, Karina Fontes, Ethan Suplee, Damon Gupton, Phoebe Tonkin, Troy Metcalf, Danny Jolles a další.
Premiéra 19. ledna 2023.
