V bytě se ocitl kůň. Sousedé protestují. Filmové vyprávění, které jen tak prošumí

Než se dostaneme k dílu samotnému, dodejme, že do tuzemské distribuce Kůň vstoupil před Vánoci a téměř nikde se neuvádí – a pokud se jej nějaký sálek odváží promítat, vystavuje se hrozbě, že nikdo nepřijde; ostatně pisatel těchto řádků seděl v kině naprosto sám. Na Slovensku Koně nasadila veřejnoprávní televize, a to 24. prosince jako hlavní vánoční pořad. Jenže se téměř jistě nenaplnilo tvůrčí a producentské předsevzetí, že vzniká vánoční trvalka, romantická komedie, která se bude reprízovat o následných vánočních svátcích…

Přitom nakročeno měl Šulík relativně spolehlivě: spolu se scenáristou Markem Leščákem nachystal na první pohled přitažlivý příběh. Když se pan učitel Dušička probudí ve svém činžovním bytě, zjistí, že mu tam stojí kůň. Netuší, jak se tam zvíře ocitlo. Jen pozvolna si vybavuje, že – notně rozjařený – koně nejspíš zakoupil kdesi na ulici a zachránil jej tak před jatkami. Ovšem jak zvíře dopravil do druhého patra bytového domu, zůstává záhadou. Nápad to není objevný, už komici němé éry se takto potýkali s nepatřičnými zvířaty (Laurel a Hardy v jedné ze svých raných grotesek usadili koně na bytelný klavír), v lidské blízkosti se ocitaly šelmy, třeba lvi.

Jenže Leščákův a Šulíkův Kůň přináší vyprávění spíše posmutnělé, neboť skrze tohoto tvora s velkýma nevinnýma očima se „zviditelňují“ vztahy mezi lidmi. Podobně jako v rovněž „koňském“ snímku Alice Nellis Buko (2022), tak i zde přítomnost zvířete obnažuje lidskou nesnášenlivost i vstřícnost. Autoři zkoumají, nakolik je člověk ochoten chovat se řádně a dle předpisů (neboli stádně), tedy podřizovat se očekávání svého okolí. Sousedé dávají rozhořčeně najevo, že si nepřejí být rušeni nepatřičným zvířetem, volají policii a stěžují si ve škole.

Koledníci jsou novým obyvatelem domu nadšení. Záběr z filmu Kůň, foto: RTVS/Bioscop

Pan učitel přírodopisu, jenž si už dříve nadrobil problémy kvůli novátorským učebním postupům (v mrazivém čase vyvedl žáky, byť některé nadšené, do přírody, načež mnozí z nich onemocněli), se postupně zatvrdí v přesvědčení, že každý má právo na své soukromí. Vyjma skupinky chlapců, již přicházejí koledovat, a svobodné maminky s dcerkou, kterou kůň okouzlí, ostatní obyvatelé domu žádají, ba přikazují, aby ten tvor byl okamžitě vyveden.

U Dušičky se sice střídají různé návštěvy s různými postoji, nicméně on se jen utvrzuje ve svém vzdoru. Rozhodně stojí za povšimnutí nenápadná vynalézavost, s níž jej ztvárnil Daniel Fischer (ostatně pozoruhodná je jeho kreace i v roli slabošského novomanžela v historickém „apokalyptickém“ dramatu Piargy, které nyní vstupuje do zdejších kin) – od zakřiknutosti, ostýchavých, ba nevěřícných rozpaků, co si počít v nezvyklé situaci, až k finální zaťatosti. Jeho poněkud podivínský a svévolně se chovající hrdina věrohodně proměňuje i hlasovou dikci.

Autoři svým poeticky laděným, do značné míry modelovým příběhem, zasazeným do prostředí jednoho bytu, demonstrují touhu po volnosti a svobodě a vyprávění neinklinuje k přehnanému optimismu či výlučnosti. Závěrečná „pastvinná“ sekvence, v níž si Dušička odvádí koně zpět do přírody, tak přináší smířlivé rozuzlení – a natáčena z výšky zaujme vizuálním řešením, až obludně protáhlými stíny, jaké vrhají oba stále zdrobnělejší protagonisté. Určitou sváteční atmosféru dotváří užití barokních melodií, vedle skladeb anonymních tvůrců zaznějí i melodie italského hudebníka Pietra Locatelliho.

Jevgenij Libezňuk ve filmu Kůň, foto: RTVS/Bioscop

Příběh sám však plyne nevzrušivě, vybledle a bez potřebného vypointování motivických okruhů. Občas se natolik rozmělňuje, až se blíží vypravěčskému ochotničení. A třeba při halasení naštvaných sousedů, kteří se shromáždili před Dušičkovým bytem, se vytrácí jakákoli sugestivita, jako kdyby namísto ní zavrzala dojímající klišé dávných bakalářských historek.

Toto rozkolísání se promítlo i do kameramanské práce zkušeného Martina Štrby. Ten záměrně volí zašedlé pastelové odstíny, když načrtává prostředí bytu, a staví je do protikladu se zářící vánoční výzdobou v ulicích. Kompozice jsou to převážně statické, převažují komorně laděné polocelky pokrývající osazenstvo bytu a také detaily (zejména koňských očí). Černobílé záběry zpřítomňují koňovu cirkusovou minulost, barevné sekvence se dotýkají vánočních svátků. S oběma polohami – zvláště když na sebe navážou nenadále – se divák musí vyrovnávat, průběžně se adaptovat, což by nebylo na překážku, pokud by vyprávění bylo nápadité a přitažlivé. Ale ten titulní kůň je pohodový, dokonce umí i počítat…

Český plakát k filmu Kůň, repro: Bioscop