Nový Avatar ohromuje výpravností. Od děje toho ovšem příliš nečekejte

Jestliže úvodní příběh se vyznačoval výrazným protikoloniálním akcentem (však také bývalý bolivijský prezident Evo Moráles o něm prohlásil, že vyzývá utlačované národy k boji), nynější pokračování předkládá už jen vypreparovaný lítý zápas mezi pronásledovanou rodinou a všehoschopnou armádou. Někdejší voják Jake Sully (Sam Wortington) se v Avatarovi připojil k původním obyvatelům, přijal jejich identitu i vzhled. A dokonce je vedl do války proti pozemským vetřelcům (říká se jim nebešťané). Logicky je tedy Jake nebešťany považován za dezertéra a zrádce, pro něhož existuje jediný trest…

Původní obyvatelstvo exotické planety Pandora si míru dlouho neužilo: V Avatarovi: The Way of Water se znovu vynořuje výsadek agresorů, tentokrát již adaptovaných na tamní podmínky – převtělili se coby avataři do namodralých těl místních domorodců, ovšem nyní vybaveni zkušenostmi i vzpomínkami svých poražených předchůdců. Jsou umanutí: Stíhají výhradně Jakea a jeho rodinu, do níž přibyli čtyři potomci. Zejména dospívající synové se bouří proti otcovské autoritě a snadno se proto ocitají v zajetí. Spidera, lidského kamaráda Sullyovic dětí, nepřátelé navíc přimějí, aby jim předal všechny své vědomosti.

Jakeova rodina se tudíž rozhodne zmizet z dohledu nepřátel. Na dracích doletí až ke vzdálenému mořskému národu, kde požádá o azyl. S novým prostředím se Sullyovi sžívají obtížně, dopadají na ně urážky i zpochybňování, zejména tamní mládež se chová konfrontačně. Ale pobyt pod vodou zvládají stále obratněji. Jeden ze synů, svými vrstevníky licoměrně vydaný napospas krokodýlovité potvoře, se spřátelí s velrybovitým obrem, jenž ho zachrání. Opět se vynořuje niterné propojení místních obyvatel jak s odvěkým (tentokrát vodním) stromem, tak s majestátními zvířaty, možná stejně, ne-li ještě více inteligentními. Jenže ohrožení dospěje i tam. Zákonitě se schyluje k finálnímu, bez nadsázky velkolepému střetu.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Příběh sám o sobě je vetchý: Pracuje s jednoduchými prefabrikovanými syžetovými bloky, s očekávatelným vývinem událostí; dobrodružným děním prosakují stále zřetelnější prvky dojímání, truchlení, důrazu na „pravé americké hodnoty“, které nejen stmelují rodinnou pospolitost, ale hlavně ji brání před útoky zvenčí. Opakuje se pradávné schéma, kdy ušlechtilý cizinec si uvědomí páchané bezpráví na bezbranném lidu a postaví se do čela odboje proti „svým“. Zdůrazňuje se tu, že člověk se má vyhýbat konfliktu, pokud má potíže se svou jinakostí. Ovšem přesáhne-li míra ohrožení přijatelnou mez, nezbývá než vzít do ruky zbraň, i kdyby to byly luk a šípy, s nimiž Jakeova žena Neytiri bravurně zachází. Nebezpečí je sice zažehnáno, ale na zápletky pro příští pokračování Cameron zadělal: Spider zachrání život svému „adoptivnímu“ otci, největšímu zloduchovi ze všech, ačkoli si jej oškliví a upřednostňuje rodinu Sullyových.

Avatar: The Way of Water pochopitelně nepoutá pozornost tím, o čem vypráví (přizpůsobuje se mentalitě dospívajících dětí), nýbrž úchvatnou výpravností. Ta fascinovala již u první části (stačí si vybavit střemhlavé lety na dracích) a zaujala přesvědčivou modelací v lecčems bizarního světa. Ten vznikl animatronickým (zjednodušeně řečeno: počítačovým) zpracováním reálných předloh, ať již se jednalo o lidské postavy, zvířata či prostředí, v němž se aktéři pohybují. Tato technická vyspělost, dovolující vykouzlit nebývalé světy, za dobu, která uplynula od vzniku úvodní části, opět pokročila. Rovněž náklady stouply oproti prvnímu filmu o polovinu, vyšplhaly se na zhruba 350 milionů dolarů.

Záběr z filmu Avatar: The Way of Water, foto: Falcon

Režisér Cameron rozehrává atraktivní výjevy na zemském povrchu, nasazuje novou generaci robotů, letmo odkazuje k slavným filmům svým (Titanic) i cizím (Coppolova Apokalypsa), avšak hlavní pozornost zaměřuje na přiblížení světa pod vodní hladinou. Úchvatně slučuje živé tvory i neživé útvary do pestrobarevné koláže, kterou bych neváhal označit přívlastkem hyperrealistická, ačkoli realistického v původním slova smyslu tu není nic.

Postavy jsou očekávatelně schematické (ba je lze považovat za pouhé prototypy daného chování), stávají se kolečkem v olbřímím soustrojí výsledné podívané, která kupodivu s trojrozměrnými efekty zachází velice střídmě. Je však zřetelné, nakolik se Cameron (prostřednictvím kameramana Russella Carpentera, svého častého spolupracovníka) opájí podmořskými krásami, hejny ryb i vlajícím listovím, hravým půvabem plujících velkozvířat. Získáváme až dojem, jako kdybychom sledovali nějaký čistokrevný dokument. Kamera se natolik odhmotňuje, že se stává se jakoby nedílnou součástí zobrazovaných událostí, schopna neuvěřitelných průletů stísněnými prostory i otevřenými prostranstvími.

Však se také tyto „přírodní“ pasáže spolupodílejí na více než tříhodinové délce snímku; občas se dějový tok v Avataru: The Way of Water jako by zastaví. Aby divák nebyl nijak rušen, film se počíná odvíjet bez jakýchkoli úvodních titulků (s výjimkou loga firem, které se zasloužily o vznikl a distribuci) – těch se dočkáme až v závěru. Jestliže první Avatar přilákal do tuzemských kin více než 358 tisíc zájemců, nedivil bych se, kdyby tentokrát byla návštěvnost ještě vyšší.

Český plakát k filmu, repro: Falcon