Horor Barbar je triumfem výstřední invence a skvělým podobenstvím o současnosti

Východisko Barbara, zasazeného na zubožené předměstí Detroitu, tvoří banálně nepříjemná situace. Tess se právě rozešla s manipulativním přítelem a do „Rock City“ přijíždí na pracovní pohovor. Přes Airbnb portál si zabookuje ubytování v pochybné čtvrti Brightmore, v ulici Barbary. Když sem večer dorazí, zjistí, že v domě už kdosi je.

Vrstevník Keith je přátelský a nabídne jí, aby zůstala přes noc a ráno vyřešili problém spolu. Tess je ve složité situaci: riskovat bloudění v cizím městě, anebo dát přednost noci s neznámým mužem v neznámém domě? Pod tlakem udělá nejhorší rozhodnutí svého života – zůstane. Ale Keith není zdaleka tím nejhorším, co v renovovaném domě uprostřed detroitské džungle číhá.

Trailer k filmu Barbar, zdroj: YouTube

Ať vejde ta pravá

První třetina filmu, který je k vidění na platformě Disney+, invenčně pracuje s žánrem home invasion. Zatímco v něm obvykle nezvaný host vniká dovnitř, do prostoru hrdinova bezpečí, v případě Barbara je to hrdinka, kdo se vetře na místo, které se ukáže být velmi nehostinné. Od počátku je klíčovým motivem Barbara toxická maskulinita, hrozba ať už reálná, nebo jen přízračně přítomná v pozadí rozhodování hlavní postavy.

Cregger mistrně buduje napětí a dilemata. Keith je nečitelný charakter, za jehož kamarádskou maskou se může skrývat predátor, což posiluje chytře obsazený Bill Skarsgård, herec s vzezřením pohledného monstra odvedle. Situace jsou vystavěné tak, aby zkoušely divákovo vlastní nastavení a nutily ho zkoumat, jak by se zachoval on sám.

Bill Skarsgård coby Keith ve filmu Barbar, foto: 20th Century Studios

Odpadá tak tradiční hororové zápolení s nepravděpodobnou psychologií můry vábené ke světlu (v tomto případě spíš k temnotě). Tess stále balancuje na hraně útěku. Skutečnost, že nakonec vkročí do temnoty, není tolik diktována umělou scenáristickou potřebou, nýbrž její dobrosrdečnou povahou a touhou pomáhat.

Řekla ne, ale myslela ano

Barbar je film, jehož úpornou tenzi překoná jen způsob, jímž dokáže narušovat divácká očekávání a prudce měnit tón. Po až fyzicky nepříjemné první třetině přichází prudký předěl – nový protagonista v novém prostředí, jehož vztah k domu v Barbary musí divák několik dlouhých minut pouze odhadovat. AJ je úspěšný televizní herec, který se ve svém retro kabrioletu právě řítí po pobřeží, když zjistí, že jeho kariéra je v troskách.

Kolegyně ho veřejně obviní ze znásilnění. Podle AJova výkladu ho špatně pochopená náklonnost řadí do zástupu obětí me too hysterie. Scenárista a režisér Cregger poskytuje postavě prostor, aby se projevila sama, a stejný prostor dává i divákovi. Na rozdíl od řady tezovitých feministických „empowerment“ hororů Barbar sází na podvratnou ironii a interpretační svobodu. Nehraje si se schématy, nýbrž pracuje s konkrétním jedincem, který si ve své hlavě pečlivě buduje alibi oběti nepochopení. Zach Cregger ho postupně vábí k labyrintu v Barbary, kde se jeho pravé já může projevit skrze skutky v mezní situaci.

Jaymes Butler jako Andre ve filmu Barbar,
foto: 20th Century Studios

Téma zneužívání a násilí na ženách tvoří výrazný leitmotiv i v poslední třetině snímku, který se v silně stylizované, anamorfním objektivem snímané pasáži vrací do doby, kdy byl Detroit ještě kýčovitým, byť postupně upadajícím obrazem amerického snu o prosperitě, útulném domě a prostorném autě. Tvůrce tak do prvního plánu staví prostředí, kam své dílo zasadil. Město rocku a motorů není pouhou kulisou. Je to jedno z monster, které týrají duše a těla postav.

Detroit, město ruin

Bývalá perla Michiganu se po svém přerodu z místa snů v reálnou dystopii stala inspirativním místem pro filmaře. Hold jí složil Jim Jarmusch ve svém zádumčivém upířím blues Přežijí jen milenci, který místy funguje jako poetická tour hnijícími kulisami prosperity. Ještě podnětnější je Detroit pro tvůrce hororu. David Robert Mitchell sem zasadil svou mistrovskou teenage pastiš Neutečeš, Fede Alvarez pak nervy drásající home invasion Smrt ve tmě.

Právě s filmem, v němž se skupina teenagerů vloupá do mýty opředeného domu slepého penzisty, aby v jeho sklepě odhalila děsivé tajemství a čelila sice nevidomému, ale vražednému nepříteli, Barbar sdílí mnohé příbuznosti. I u Zacha Creggera se ocitáme uprostřed čtvrti, kterou opustil jakýkoli řád a vzniklo tu cosi jako městská džungle bez zákona. Oba snímky pracují s motivem toxického záporáka, který se uchyluje k násilí na ženách a jehož dům slouží coby časová kapsle odolávající po svém proměnám okolního světa. Město tu neslouží pouze jako druhý plán, to ono samo formuje a deformuje svoje obyvatele.

Jeden z plakátů k filmu Barbar, repro: IMDB

Barbar ještě mnohem rafinovaněji pracuje s motivem ženské zranitelnosti a zároveň síly a odolnosti. V temnotách pod čtvrtí Barbary nachází sice pokřivenou a zmutovanou, přesto houževnatou humanitu. Obraz ženské síly není naivistický a plakátový. V něčem je krutý, nelítostný a groteskní, podobně jako VHS kazeta s laktační instruktáží, která tvoří jeden ze sarkastických prvků vyprávění. Nevnucuje jednoznačné vidění světa; naopak vyvádí diváka ze zažitých konceptů. A navozuje otázku, kdo je vlastně oním barbarem, který vtiskl filmu název. Přesaďte civilizované lidi do necivilizovaného prostředí a zjistíte, že barbara si v sobě nese každý.

Neokázalá, přesto obratná metafora křehkých nohou, na nichž stojí moderní společnost, se nikterak netluče s faktem, že Barbar je ohromující, děsivá i vtipná jízda realistickým peklem. Je to film, který volá po opakovaném zhlédnutí a jeho temný, sonorní hlas dlouho vibruje vnitřnostmi. Ambiciózních žánrových fúzí vznikají záplavy. Jen málo se jich však může postavit suverenitě a síle sólového debutu Zacha Creggera.