Film Šimona Holého má až fascinující místa. Jenže kdo na tohle dnes vyrazí do kina?

Hrdinkou příběhu A pak přišla láska… je psycholožka Kristýna (Pavla Tomicová), pracující v reklamní agentuře, kde se věnuje průzkumu trhu. Film je rámován dvěma sekvencemi, v nichž se pozvaní lidé pod jejím vedením vyslovují ke kvalitě kosmetických výrobků. Tyto uvolněně natočené partie se vyznačují téměř dokumentární bezprostředností, každý z účastníků se vyjadřuje slovy nehledanými, v nichž nechybějí ani obvyklé slovní vycpávky. Řeč i během zadrhávání a hledání optimálních výrazů zní uvěřitelně, vypovídá o jednotlivých mluvčích a jejich (sebe)stylizaci. Při těchto výjevech si nelze nevzpomenout na dávný „dokumentární“, fakticky inscenovaný film Věry Chytilové Pytel blech (1962), který dosáhl stejné bezprostřednosti v převážně monologické komentující mluvě.

S vlastním soukromím si však psycholožka Kristýna neví rady. Její vyrovnanost je pouze předstíraná. Záhy se ukáže, že má problémy s nalezením toho správného muže; v její rodině už po celé generace vyrůstaly děti pouze s matkami a takovou zátěž předávaly dál. Také ona vychovává již dospělou, nezaměstnanou dceru Sáru (Sara Venclovská), jež se často staví do opozice vůči ní, nedůvěřivá k jejímu počínání a mateřským citům, které vnímá jako dusivé, aniž by si dovedla vyřešit vlastní problémy se sebeuplatněním a se spokojeností s vlastním životem.

Zleva Tereza Hofová, Eliška Soukupová, Sara Venclovská a Pavla Tomicová ve filmu A pak přišla láska…; foto: Aerofilms / ŠŠŠŠŠFILM

Poněkud překvapí, když se psychologicky vzdělaná Kristýna rozhodne hledat pomoc u kartářky Zdeny (Tereza Hofová), již nejprve spatříme skrze sebeprezentaci na sociálních sítích. V rodinném ubytování kdesi uprostřed přírody na Českomoravské vrchovině však vykládá nejen karty, ale především vede terapeutické rozmluvy s klienty, kdy osvědčuje přinejmenším intuitivní znalost psychoanalytických postupů, při nichž proniká do zasutých skutků a myšlenek. Téměř proti své vůli se do sezení zapojí i Sára, zprvu tvrdě odmítající pobyt jako naprosté šarlatánství i kvůli nadsazené ceně. A pozvolna se obnažují dávné přehmaty, osudové stereotypy v jednání, konečně schopné se zacelit.

Bouřlivé, vzájemně obviňující rozmluvy mezi dcerou a matkou jsou napsány i zahrány úžasně, obě herečky rozezněly širokou škálu ambivalentních pocitů, napětí mezi nimi tiše probublává, aby explodovalo do zraňujících slov. Každý okamžik jejich potýkání evokuje dokumentárně přesný záznam; stačí připomenout nakvašené rozmluvy v autě během hledání odlehlé kartářčiny usedlosti, i pozdější stále více a více konfrontační výměny názorů, ať již diskuse probíhají v přítmí pokoje nebo v zimní krajině během procházek.

Tereza Hofová a Pavla Tomicová ve filmu A pak přišla láska…; foto: Aerofilms / ŠŠŠŠŠFILM

Režisér proniká do náhodných střípků soukromí hrdinek, upozorňuje na zdánlivě podružné záležitosti, které přitom nesou značný význam. Vypjatost emocí nikde nesklouzává k melodramatické póze. Šimon Holý jako kdyby tu sledoval odborný pokus, ani na okamžik nepodlehne nástrahám soucitnosti, přesto dává najevo blahodárnost nahlédnutí do vlastního nitra. Proto se zdráhá jakkoli hodnotit Zdenino počínání, ať již včleněné do slov či rituálů, které mohou pomoci, pokud v ně člověk uvěří. To přiznává kartářčina schovanka, která se ovšem tváří coby Zdenina pomocnice pečující o hosty. Z prožitého se zde nakonec klube jakási naděje: Kristýna dokáže odmítnout kolegovy vlezlé sexuální návrhy, Sára se v kavárně setkává se sympatickým černochem, s nímž vedle odmítnutí jednorázového sexu řeší i případné potomstvo.

Jeden z plakátů k filmu, repro: Aerofilms

A pak přišla láska… se vyznačuje podprahovým dramatickým napětím, které se skrývá pod zdánlivě nevzrušenými záběry, mnohdy statickými (nejen během cesty v autě nebo setrvání v uzavřených prostorech kancelářských i bytových), někdy s důrazem na povlovné kamerové jízdy. Kameramanka Jana Hojdová upřednostňuje pošmourné odstíny, načrtává s odzbrojující věcností vyprahlost duší; proto převažuje nevlídnost zachmuřeného počasí, v němž se příběh převážně odvíjí. A pak přišla láska… patří mezi výpovědi o lidech hledajících ukotvení a podvědomě zraňujících. Ze začarovaných kruhů jen bolestivě hledají únik. Nade vším se v tom filmu klene fascinující portrét Kristýny, kterou strhujícím způsobem Pavla Tomicová přiblížila v pestrém rejstříku verbálních projevů.

Vyprávění vyžaduje patrnou diváckou spoluúčast, režisér se totiž vyhýbá atrakcím jakéhokoli druhu, ať již by se jednalo o rovinu zápletek, motivů nebo narativního ozvláštnění. Výrazově soustředěné herectví provázené důležitým verbálním podílem je ovšem fascinující, dokonce připomene prožitkovou intenzitu, s jakou byly konstruovány a prezentovány hrdinky Bergmanových nebo Antonioniho děl. Bohužel však pochybuji, že by právě tento film dosáhl nějakého mezinárodního ohlasu, o komerčním úspěchu ani nemluvě. Je zvláštně zaklesnut v naší realitě, v něčem asi málo znělý či sdělný nebo efektní pro mezinárodní publikum, zatímco to české ve větším počtu vyhledává typově zcela jiné tituly, než je senzitivita snímku Šimona Holého.