Filmový přepis Cognettiho románu Osm hor: Kapka spekulace, ale výtečné herectví a síla živlů
Česky už potřetí vychází nejznámější román italského spisovatele Paola Cognettiho Osm hor. Důvodem nynější reedice je filmový přepis tohoto díla – právě vstoupil do tuzemských kin. Jeho autory jsou belgičtí tvůrci Felix van Groeningen, od něhož jsme před čtyřmi lety mohli vidět drama Krásný chlapec, a jeho manželka Charlotte Vandermeerschová.
Vypravěčský styl Paola Cognettiho (* 1978) je až úsečný, vyhýbá se rozvleklým sebezpytným líčením, rychle spřádá náhlé konflikty i povahové proměny. Osm hor vypráví o dvou mužích, kteří se v dětství skamarádili ve vymírající podhorské vísce: Bruno je tamní, Pietro pochází z města a do hor zavítá pouze o prázdninách. V dospělosti oba protagonisté zvažují, co pro ně hory znamenají. Název díla lze chápat coby symbol rozdílného životního usilování: pro Pietra, zprvu marně hledajícího sebeuplatnění, se stává nejdůležitějším hledačské putování jako takové (proto se ustavičně vrací do Himálaje), kdežto pro Bruna je určující – vzdor všem nesnázím – setrvat na témže místě a naplno s ním souznít, třeba až k sebezničení.
Filmová adaptace zachovává výchozí dějové obrysy, ale plynulý tok narušuje výpustkami, jež si musíme domýšlet, případně torzovitě plynou z dalšího dění. Pro hrdiny se zásadním jeví být střet s otcovskou autoritou. Oba si prosadí svou navzdory smýšlení otců. Přitom na vlastní oči spatříme jen Pietrova otce, o tom druhém – po jistou dobu bezohledném a neurvalém – načerpáme pouze druhotné verbální informace. A Pietro, ačkoliv se dlouho bouřil proti nalinkované dráze a vlastně i proti své dosavadní minulosti, teprve mnohem později poznává a oceňuje otcovu lásku k horám. Projevila se mimo jiné tím, že si na odlehlém místě zakoupil pozemek, rozhodnut z tamní zbořeniny vystavět domek nejspíš pro celoroční bydlení. Jenže to všechno Pietro zjišťuje až po otcově smrti, když se znovu vydává ve stopách jeho horských putování a čte si písemné záznamy, které zanechával pro budoucí návštěvníky.
Film, poněkud nadbytečně komentovaný vzpomínajícím Pietrem, si vybírá, řekněme, uzlové okamžiky. Některé situace jdou ukázány, o jiných se pouze mluví. Tvůrci si více hledí Pietrovy roviny a neskrývají problematickou proměnlivost jeho chování. Nalezneme v něm sobectví, když rozhořčeně odmítá, že by Bruno měl spolu s ním jít studovat do městské školy; a vinou Pietrových zraňujících kroků (připadal si příliš svázaný požadavky okolí) s ním přítel i milující rodiče na dlouhou dobu přeruší kontakty. Ale současně jej spatříme coby svého druhu polepšeného kajícníka – třeba v okamžicích, kdy společně s Brunem (a pod jeho vedením) staví otcem zamýšlený domek. Navzdory dočasným rozchodům si Pietro a Bruno nepřestali být blízcí. Právě hory jako by je nabíjely nezdolností, byť každého z nich jinak.
Van Groeningen i Vandermeerschová vědomě zvolili minimalistické pojetí, ulpívající na povlovném, někdy až jakoby nehnutém plynutí událostí a na obhlídce přírodních scenerií. Člověk se stává pouhou součástí tohoto celkového rámce. Herectví tu zůstává – navzdory své zamlklosti a niterné pohrouženosti – polidštěné, vroucí, vyvracející prvotní podezření, že by ústřední postavy, občas připomínající zarostlé divousy, byly nahlíženy nezúčastněně a z lhostejného povzdálí. (Toto pojetí naplňují jak dětští představitelé, tak dospělí interpreti Alessandro Borghi jako Bruno a Luca Marinelli v úloze Pietra i představitelé řady vedlejších rolí.) Příběh samotný se sice téměř bezvýhradně noří do privátního rozměru, přesto si všimneme doteků sociální reality. Stačí, když záběry porovnávají stísněné, začouzené město s nedotčenou přírodou nebo když zazní, že snahu hledat si živobytí v horách, tradičně tam hospodařit, provází stín selhání, neboť za dosud nastavených „ekologických“ podmínek prostě nelze ekonomicky uspět.
Filmových Osm hor, které na loňském festivalu v Cannes získalo Cenu poroty, bez kýčovitých turistických pohledů postihuje a zprostředkovává velebnost hor. Proto kameraman Ruben Impens, jenž spolupracoval i na předchozích van Groeningenových filmech, namísto širokoúhlého formátu, jenž mnohdy vede až k příliš důmyslným kompozicím, zvolil téměř čtvercový obraz, do něhož vtělil slunečné, přesto chladné léto, blátivou vlhkost a chlad i samozřejmé záplavy sněhu. Byť snímek van Groeningena a Vandermeerschové můžeme považovat za poněkud spekulativní, nelze mu upřít schopnost intenzivně postihnout vtahující sílu hor, která se záhy může změnit v prokletí, ať již je takto vnímána, či nikoli. Divák v kině má, řekněme, tu civilizační výhodu, že zůstává oproštěn od těsného fyzického sepětí s horami, jakému propadli Bruno a Pietro.
Český plakát k filmu Osm hor, repro: Aerofilms
Osm hor / Le otto montagne (Itálie / Belgie / Francie, 2022, stopáž 147 minut)
Režie a scénář: Felix van Groeningen, Charlotte Vandermeersch, kamera: Ruben Impens, hudba: Daniel Norgren, střih: Nico Leunen. Hrají: Luca Marinelli, Alessandro Borghi, Filippo Timi, Elena Lietti a další.
Premiéra: 5. ledna 2023
