O vlcích, ledovcích a lidech. Vlčí štěstí Paola Cognettiho přináší příběh z Alp

Paola Cognettiho (* 1978) celosvětově proslavil v roce 2016 román Osm hor, přeložený do více než čtyř desítek jazyků a letos zfilmovaný – stejnojmenný snímek belgické režisérské dvojice Felix van Groeningen a Charlotte Vandermeerschová by měl do českých kin přijít v lednu příštího roku. Kniha vypráví příběh dvou mužů, kteří se v dětství spřátelili v italských Alpách. Oba tamější hory milují, ale jejich životní cesty kontrastují: jeden z nich hledá sám sebe v neustálém pohybu, druhý v ukotvení se na jediném místě.

Trailer k filmu Osm hor, zdroj: YouTube

Vlčí štěstí vypráví příběh čtyřicátníka Fausta. Po nezdařeném manželství opustil Milán a hledá práci a nový začátek pod masivem čtyřtisícovky Monte Rosa. Ve fiktivní horské vesnici jménem Fontana Fredda se setkává s několika lidmi, kteří jsou zásadní pro jeho další směřování. Mezi nimi vyniká majitelka sezonní restaurace Babette, místní podivín Santorso a především dívka Silvia. Fausto nese nepochybně autobiografické rysy, stejně jako jiní autorovi hrdinové, kteří v pohybu po kopcích, v práci rukama a v horském prostředí oproštěného od hluku a shonu velkoměsta hledají nové jednotící gesto svého života. Titulní vlčí štěstí je sice štěstí dočasné a prchavé, to je však nesnižuje na něco menšího nebo méně hodnotného. Může být snadno určující.

Vlčí štěstí je otevřeno mottem z textu předloni zesnulého amerického cestovatele a reportéra Barryho Lopeze, autora (česky vloni publikovaných) Arktických snů, o tom, že lidské touhy jsou součástí krajiny stejně jako vítr, zvířata či skály. Krajina je zároveň nezávislá na tom všem. Cognetti tím deklaruje svoje vidění člověka uprostřed přírody. Jedinec promítá své nitro do krajin, zvlášť těch monumentálních horských, ovšem ty vůči jeho emocím a osudům zůstávají chladné. Netečné ledovce, lesy a skály Monte Rosy poskytují postavám příležitost, aby nad sebou přemýšlely samy. Nevstupují do jejich myšlenek, „nekontaminují je“ jako lidé, mezi nimiž nutně vznikají obousměrné vztahy a vazby. Toto vidění světa a mnohé konkrétní a praktické detaily jsou základem Cognettiho snivého, romantického sentimentu, který však nenasazuje skutečnosti růžové brýle.

Paolo Cognetti svoje příběhy navázal na dlouhou literární tradici. Nikdy nevystoupat na vrchol (česky 2019) je literárním cestopisem jdoucím explicitně ve stopách Američana Petera Matthiesena, autora slavného Sněžného levharta – tato kniha je určující pro himálajská duchovní i cestovatelská hledání už několika generací. Cognetti vypráví Nikdy nevystoupat na vrchol v ich formě a ukazuje se jako člověk racionální, nepřimykající se k žádnému vyznání ani ezoterice, přesto hledající prostor pro kontemplaci nad vlastním životem. Hledající v himálajských rozměrech planety, ve smyslu fyzické i mentální pouti, v hodnotách i přátelstvích. Proto také přírodu popisuje jako mocnou, nikoli ohroženou, a například klimatická změna má v jeho díle celkově dosud minimální místo.

Vlčí štěstí na literární a umělecké tradice navazuje také. Šestatřiceti číslovanými kapitolami se přimyká k výtvarnému albu 36 pohledů na horu Fudži od japonského malíře Kacušiky Hokusaie z 19. století. Cognetti odkazuje i na Vzpomínky na Afriku Karen Blixenové či na Hemingwayovo dílo. Volání dálek skrze mapy, literaturu, cestopisy nebo reportáže zná autor prostě velmi dobře.

Cognettiho příběhy je dobré číst jako symptomy současných podob lidských hledání přesahu, autenticity niterného prožitku tváří v tvář člověkem pokud možno nepoznamenané přírody. A zároveň jako pokusy o jejich umnou vypravěčskou reflexi.

Autor je (především) filmový publicistka a kritik.

Grafik Ivan Brůha použil pro obálku fotografii Giacoma Guidettiho, repro: Euromedia Group