Roky, kniha Nobelistky Annie Ernauxové, jsou výjimečným dílem

Roky Ernauxová publikovala v roce 2008 a zahrnují období 1940 až 2006. Jde o text velmi osobní, specificky autobiografický, řadící se k takzvané autofikci, kdy – zjednodušeně řečeno – tvůrce/tvůrkyně je přiznaně přítomen/přítomna v díle, ale „nakládá“ se sebou jako s postavou. Tvaruje svoji zkušenost nikoliv po způsobu memoárů, nýbrž postavu včleňuje do vyprávěcí struktury, která nemusí být dokumentaristicky ověřitelná, může být silně subjektivní a pracovat i s fikčními postupy. V Rocích se autofikčnost projevuje jednoduše, přitom vynalézavě a elegantně. Autorka píše o sobě jako o „ní“, o holčičce, dívence, studentce, manželce, matce, zralé ženě, učitelce či o stárnoucí ženě. V této chronologii, potažmo ontogenezi „ji“ pozoruje zvenčí a snaží se dostat do „jejího“ rozpoložení v té které životní etapě nebo roli, přičemž „její“ existenci důsledně začleňuje do konkrétního historického času s jeho ověřitelnými společenskými, kulturními a politickými událostmi. Autorka předkládá sledy vjemů, pocitů, vzpomínek, evokací, výpisků, záznamů, v nichž osobní a nadosobní je těsně spjato. Jde o dvojaký portrét – „jí“ skrze dobu, dobu skrze „ji“. Ale ať píše o individualitě, tedy o „ní“, či o věcech veřejných, vždy jde o zachycení rozpoložení a povahy jevů.

Annie Ernauxová na průkazové fotografii ve svých osmnácti letech, foto: Archiv ČT

„Vyprávění bude plynout v nepřetržitém, nedokonavém minulém čase, bude postupně pohlcovat přítomnost,“ píše Ernauxová v úplném závěru Roků, kdy líčí, jak dozrál čas tuhle knihu napsat. A vytyčuje si: „V tom, co považuje za jakýsi druh neosobní autobiografie, se nebude vyskytovat žádné ‚já‘ – jen neosobní ‚my‘ nebo ‚ono se‘ –, jako by, když na ni vyšla řada, vyprávěla příběh uplynulých dnů.“

Víra, že bude líp

Z prvních let svého života Ernauxová reflektuje, logicky, zejména až léta poválečná, kdy si vybavuje zejména rodinné sešlosti, v nichž se v rodinném kruhu debatovalo o všem možném, ale o válečných rocích především. Už tady, na prvních stránkách, se čtenář setká s originální poetikou vyprávění. V určitých pasážích autorka přechází do výčtů jevů, které považuje za typické: s pomocí odrážek je řadí pod sebou. Pro představu dva ze čtyř bodů, když vypisuje pověry a rady, které vládly na normandském venkově, kde vyrůstala:

„ – pozorovat měsíc, který řídí čas narození, klíčení pórku a svízelné odčervování dětí (…)

– na spáleniny přikládat syrovou bramboru nebo nechat ‚zastavit oheň‘ sousedku, která zná kouzelné zaklínadlo, řezné rány léčit močí“.

Život v prostředí, v němž přišla na svět, se řídil cykličností, rituály a zapuštěností v daném místě. „V nejbližším větším městě už začínala exotika. Zbytek světa se vymykal skutečnosti.“ Věci se nevyhazovaly, vše se zužitkovalo, hospodařilo se v zásadě bezodpadově. Nouze byla přirozeností, stejně tak rodinný život v jedné místnosti. Katolická církev měla privilegium určující autority. Modernita se zabydlela leda tak v Paříži, která se jevila být nekonečně daleko. „Žilo se v bezprostřední blízkosti výkalů, lidem to bylo k smíchu.“ Umírání dětí bylo běžné. A tak dále a podobně. A přece tu byl jistý posun: Děti již navštěvovaly školu kontinuálně, bez toho, že by musely výuku opouštět kvůli výpomoci v zemědělství. Společenství dívek a chlapců byla přísně oddělena, sex se považoval – a u dívek zejména – za legitimní až v manželství, takže „jsme strávily nekonečné roky masturbací“.

„Ona“ si pozvolna uvědomuje, že je jiná než vrstevnice, nevyhledává je. Zapisuje si texty písniček, čte romány, vede si deník. Autorka organicky přechází od singuláru k plurálu a zpět, od „ní“ k „my“, kdy hovoří za generaci nebo za určitou společenskou vrstvu či skupinu. Později do těchto „my“ zahrne lidi, kteří zastávají vyhraněné levicové názory, Ernauxová však v Rocích nikdy není ideologická. Skvěle pojmenovává proměny společenských nálad. „Se zemřelými prarodiči, kteří zažili dvě války, s vyrůstajícími dětmi, s dokončenou rekonstrukcí měst, s pokrokem a nábytkem na splátky cosi odešlo. Vzpomínky na strádání za okupace i za dětství stráveného na venkově nenávratně patřily minulosti.“ V druhé polovině padesátých let západní konjuktura jede na plný plyn, rodí se počátky blahobytu. Francie se vzpamatovávala z neúspěšné války v Indočíně, kterou vedla do roku 1954, fakticky končí její koloniální moc, ale největší strach má ze Sovětů (jejich tanky v šestapadesátém rozjezdily vzpouru v Maďarsku) a z atomové bomby. V zásadě však francouzská společnost vykazovala energii a optimismus. „Lidé díky novým věcem čím dál víc věřili v lepší život.“ Zavedené kulturní modely korodovaly. V druhé půli padesátých let byl patrný, stojí v Rocích, „příchod ‚společnosti zábavy‘“. A umění dostávalo nové impulsy: Objevily se filmy francouzské nové vlny, díla „nového románu“, současně se „v hluku a kouři kaváren“ člověk cítil „odcizený světu, zbavený minulosti a budoucnosti“ a „vše se porovnávalo měřítkem ‚autenticity‘“ (v Česku k adoraci autenticity v umění, a v literatuře zvlášť, došlo v první půli devadesátých let). V šedesátých letech „čím dál rychlejší příval spotřebního zboží vytlačoval minulost“, boom zažívaly spotřební úvěry, protože lidi chtěli mít věci hned, bez čekání. Mladí rychle zaplouvali do rodinných a ekonomických pořádků, makali a rodili děti.

Zboží, zboží a zase zboží

„Onu“ udivilo, že „získala vše, po čem toužila, muže, dítě, byt“. Záhy zjistila, že se ocitla v pasti: Obracela se k minulosti coby bezmála ztracenému ráji, budoucnost se „jí“ smrskla na zařizování konkrétností. A náhle vypukne pařížské jaro 1968, tvrdé nepokoje, divoký výron nálad i agrese, které kvasily pod spořádaným povrchem a nalinkovaností životů a svatouškovstvím starších generací. „Ona“ však v tu chvíli poznává, že tenhle boj už není úplně její, že jej vedou zejména ti o pár let mladší. Je už příliš zaklesnuta v systému. Ale duchovně se k nepokojům přimkla. Společenská změna však nenabyla rozsahu, který si nejen „ona“ představovala – „vypadalo to, že za dvě měsíce se toho odehrálo za víc než deset let, ale udělat se nestihlo nic.“ Stigmatizace sexu a jiná tabu sice padla, ale jiná nadále držela – například interrupce. Pokus o revoluci se rozpadl na tisíce, milióny individuálních představ, jak dál, co si z květnových událostí vzít. A počátkem sedmdesátých let „květnové ideály přecházely v produkty a zábavu“.

„Ona“ je cele zapojena do provozu: práce, mateřství, obstarávání domácnosti. „Začala o sobě přemýšlet mimo manželství a rodinu“, angažuje se v boji za právo žen na potrat, ale uvědomuje si také, že „dozajista by se u ní dala vysledoval arogance mladé ženy k těm starším“. Stěhuje se do pařížského regionu a čas se pro ni zrychlí. „Modernita ovládla úplně vše“ a „skokově vzrostla touha nakupovat“, televize si uzurpuje čím dál víc času. Společnost však nadále – vzdor novým sociálním problémům (přistěhovalci na sídlištích) – prosperuje, konjuktura je na pochodu, konzumuje se, prodlévá se v určité letargii.

Německé vydání Roků s fotografií autorky; Suhrkamp použil jiný snímek než brněnský Host, repro: Suhrkamp

John Lennon krátce před svou smrtí pravil, že „sedmdesátá léta, to byla nuda,“ a tu následující dekádu bychom si měli užít. Ernauxová sice vítá nástup socialisty Françoise Mitterranda na prezidentský post v květnu 1981, tleská zrušení trestu smrti a trestnosti homosexuality, hrazení interrupcí ze zdravotního pojištění, prodloužení dovolené, zkrácení pracovní doby. Jenže euforie netrvá dlouho. Vyjde najevo, že se nedostává veřejných peněz, mluví se o efektivitě, odříkání, politici a experti sypou čísla, nastupuje monetizace každodennosti. „Na periferiích měst přibývalo ohromných skladů, otevřených i v neděli“; zboží, zboží a zase zboží. A současně nastupují moderní technologie, mění životní styly, lidé si už mohou pouštět filmy z videa, společnost se fragmentarizuje, slábne mezigenerační komunikace, objevuje se „generace hmm“ – podle způsobu odpovídání rodičům na otázky. Tyhle děti „přísně dbali na ‚právo na jinakost‘“. Rozjel se průmysl péče o tělo. „Ona“ je rozvedená, „žije sama se dvěma syny, má milence“. Učí na střední škole, smlouvu má do roku 2000 a „bojí se zestárnout“. Klíčí v ní záměr, který se však realizuje o čtvrt století později – právě v Rocích.

Francouzi jsou čím dál civilizovanější, pečují o sobě, ale představy o budoucnosti jsou mlhavé nebo potlačené. Atmosféra je všelijaká, ne však optimistická: teroristické útoky (cestující například v metru začali být podmračení a podezřívaví vůči odloženým zavazadlům a balíkům), objevila se nemoc AIDS, studenti při protestech a stávkách nebyli osmašedesátnicky radikální: „Byli pragmatičtí. Neměli v plánu měnit společnost, nechtěli jen, aby jim někdo házel klacky pod nohy na cestě za dobrým místem.“ Gradoval kult aut, zavřít se do svého vozu a separovat se. „Bezdomovci tvořili podobnou kulisu měst jako reklama“ – a zajištění občané se rozčilovali, že chudáků je moc.

V SSSR nastoupil Gorbačov a „z Východu vál čerstvý vánek“. I v Číně se ideologicky oteplovalo. Skoro se těm lidem z Východu dalo závidět, že něco podstatného zažívají. Když berlínská zeď a železná opona pukly, tak občané z osvobodivších se států se lačně vrhli na materiální statky. „Dojímali nás nezkušeností s konzumním způsobem života“, ale dojetí bylo zanedlouho vystřídáno rozčilením: „Ukázalo se, že nedosahují úrovně ryzí, abstraktní svobody, kterou jsme pro ně stvořili“ A soucit s nimi měnil v „káravý pohled“ vůči nim.

Pohyb a stání

Devadesátá léta. „Ona“ zůstala v rodinném hnízdě sama. Synové se odstěhovali. „S úbytkem povinností a s novými možnostmi, jež se před ní otevřely, se cítí být v souladu se soudobými trendy, které ženám ze střední a vyšší třídy po třicítce vytyčily časopisy Elle a Marie Claire.“ Dekáda je otevřena válkou v Perském zálivu, krvavě se rozpadá Jugoslávie, násilí propuklo v Alžírsku, Rwandě. Konec dějin nenastává, zato prozření ano. „Společností se šířila dysfázie. Odtržení jazyka od skutečností bylo čím dál patrnější a považovalo se za známku intelektuální vytříbenosti.“ Sílila ochota – a to ještě neexistovaly sociální sítě! – sdělovat na veřejnosti, třeba ve speciálních rozhlasových pořadech, své intimity. „Představa společnosti se rozpadala na jednotlivá ‚témata‘ převážně sexuální povahy, jako promiskuita, transsexualita, incest, pedofilie, obnažená ženská prsa na plážích.“ Reklama, výzkumy veřejného mínění či zmíněná „témata“ přehlušovaly společenskou realitu s nezaměstnanými a vyloučenými. Nemocní s AIDS byli stigmatizováni. Na postupu byly počítače. Mitterrand byl nemocný, unavený, na odchodu.

„Slova jako ‚dobrota‘ a ‚dobří lidé‘ vymizela. Hrdost na to, co člověk dělá, nahradila hrdost na to, čím je – žena, gay, venkovan, Žid, Arab a tak dále.“ Ernauxová citlivě a předvídavě uchopuje to, co s novou energií a dalekosáhlejšími ambicemi zabírá značnou část veřejného prostoru právě teď, syceno sociálními sítěmi, růstem eg, destrukcí společně sdílených obsahů, rozmýváním hranic mezi faktem a výmyslem, právem mít na všechno názor.

O Spojených státech ani o Rusku nemá „ona“ iluze. Po 11. září 2001 vkročil do západní společnosti strach z temných sil, soužití s Araby se nelepšilo, „náboženství se vracelo, nikoliv však to naše“. Těla „její“ generace stárla a svět zaplavovaly další nové technologie. „Naše opotřebení a chod světa šly proti sobě.“ A „ve změti mnoha pojmů bylo čím dál složitější objevit nějakou větu určenou jen pro sebe.“

Veřejné promluvy se radikalizovaly, Jean-Marie Le Pen nyní získával dříve nepředstavitelná množství volebních hlasů. „Všude byli neustále bohatnoucí bohatí a neustále chudnoucí chudí.“ Vánoční čas začínal čím dál dřív, dávno před adventem, protože obchodníci to tak chtěli. Děti, zejména mužského pohlaví, se do dospělosti nehrnuly; však také získat stálý pracovní poměr bylo obtížnější než dřív. Mladí považovali média za zmanipulována, „důvěřovali jedině internetu“. A „hovory byly příliš vzrušené, k vyprávění scházela trpělivost“.

„Na rozdíl od období dospívání, kdy s jistou pozorovala, že se rok od roku, dokonce měsíc od měsíce mění a svět kolem ní strnule stojí, se nyní cítí nehybná ve světě, který běží.“ Už je v důchodu, po rozchodu s mladým milencem, po léčbě rakoviny, „ztratila pocit budoucnosti“, sílí obavy, kolik toho její hlava ještě udrží a poskládá. Je čas pustit se do díla, které projde celou jednou generační zkušeností; „forma její knihy tedy může vyplynout jedině tak, že se ponoří do obrazů ve své paměti“. A tak dojde k tvorbě Roků.

Znalosti francouzských reáliích jsou u Roků výhodou; česká redakce nechává na čtenáři, aby si informace o nich případně, bude-li mít tu potřebu, dohledal sám. Ale jména a názvy či události nepředstavují neprostupnou houštinu, která by znemožňovala plynulou, „nestudijní“ četbu. Neustálá balanc textu mezi individualitou a společenským kontextem dovoluje ztotožnit se s hrdinkou, vnímat jednu konkrétní životní pouť, ale současně brát v potaz souvislosti a porovnávat je kupříkladu třeba právě s československým a českým vývojem ve stejné době. Z četných citací, které prostupují touto recenzí, je pak snad dostatečně zřejmé, že Annie Ernauxová se stylisticky neproducíruje, formuluje s neokázalou přesností. Je to kniha konfrontující, pro někoho konfrontační, každopádně důležitá, ba nepominutelná.

Obálka českého vydání, knihu graficky upravila Ivana Dudková, repro: Host