Horáčková pojala dramatické soužití Čechů s Němci poctivě, zevrubně, ale umělecky standardně

Co její knihu alespoň navenek do jisté míry odlišuje od většiny ostatních próz s danou tematikou – vedle tradičně nepřehlédnutelné grafické úpravy Pavla Růta –, je avizovaná (přímo v nakladatelské anotaci) autobiografičnost přítomného „famílienrománu“. Část autorčiných příbuzných byla po roce 1945 odsunuta a část zůstala, přičemž jeden z jejích předků se prý dokonce stal arizátorem židovské fabriky a přítelem Reinharda Heydricha. Ve světle těchto slov můžeme litovat, že autorka knihu nedoprovodila doslovem či poznámkou, v níž by reálnou matérii objasnila podrobněji. A to tím spíš, že vyprávění je proloženo dokumentárními fotografiemi.

Přehledně, chronologicky a poutavě

Už samotný rozsah Rozpůleného domu (cca 550 stran) dává tušit, že Alice Horáčková (* 1980) zvolila širší vypravěčský záběr – jak z hlediska zachycené doby (začíná před rozpadem habsburské monarchie a končí po druhé světové válce), tak co do počtu postav, jejichž seznam najdeme hned v úvodu. Četbu rozsáhlé prózy ovšem značně usnadňuje její vnější kompozice. Text je rozčleněn do několika časově vymezených oddílů (monarchie, první světová válka, první republika, druhá republika, druhá světová válka a třetí republika), které se skládají z množství krátkých kapitol. Ty jsou obdařeny jednak výstižným titulkem, jednak obvykle i drobnou pointou. Obojí napomáhá udržet čtenářovu pozornost a usnadňuje jeho orientaci v bohatě zalidněném ději, který se záhy rozděluje do několika linií sledujících osudy jednotlivých členů rodiny Hollmannových i dalších vybraných postav.

Protože Horáčková sází spíše na dynamičnost než popisnost, hlavní dějiště příběhu – krkonošská obec Benecko (mimo jiné rodiště průkopníka českého lyžování Bohumila Hanče, který se v románu rovněž objeví) – je tu zachyceno především jako živý organismus, proměňující se pod tlakem vnějších okolností i vlivem vzájemných sympatií či antipatií jejích českých a německých obyvatel. Národnostní konflikt se projevuje rovněž uvnitř zmíněné rodiny (viz titul knihy), ba i mezi trojicí bratrů, které lze označit za ústřední hrdiny románu. Zatímco temperamentní Vincek se nechává strhnout vlnou německého nacionalismu, vypočítavý Hanz dbá především o kšeft a uvážlivý Emil se rozhodne zařadit mezi českou většinu.

Otvírací dvoustrana jedné z kapitol románu Rozpůlený dům, repro: Argo

Kronika znesvářené rodiny i obce

Život však není černobílý a Alice Horáčková je natolik zkušená autorka, aby to svým příběhem dokázala přesvědčivě ilustrovat – do hry vstupují manželské svazky, milenecké vztahy, skrývané city, rodičovství a potomci, kvůli nimž musí jít politika mnohdy stranou. Symbol „rozpůleného domu“ lze ovšem vztáhnout nejen na rodinu Hollmannových, nýbrž i na celé Benecko, které se v průběhu několika zachycených dekád mění z ospalé podhorské vesnice v otevřené bitevní pole, na němž dennodenně svádí půtky český a německý živel. Nutno kvitovat, že autorka oběma táborům měří stejným metrem a ve vyprávění podtrhuje fakt, že svůj díl viny na vylíčených tragických událostech nesli jak Němci, tak Češi. Na obou stranách to pak jsou především ženy, kdo si navzdory vyhrocené atmosféře dokáže zachovat zdravý rozum i obyčejný soucit, který se neohlíží na to, jaká krev komu koluje v žilách. A není divu – vždyť právě ženy platí za válečnické sny mužských vůdců největší daň v podobě oplakávaných manželů, bratrů či synů.

S ohledem na zmíněný způsob vyprávění, velký časový záběr kontrastující s místopisným zakotvením příběhu (většina epizod se odehrává v okolí Benecka) a povýtce rodinnou perspektivu (nahlíženou ovšem vševědoucím vypravěčem) se nejvhodnějším označením pro autorčinu druhou prózu (na poli prózy debutovala roku 2018 románem Neotevřené dopisy) jeví být románová kronika. Ostatně kronika – v tomto případě obecní – se tu stává jedním z důležitých motivů a také zdrojem občasných citací. S charakterem zvoleného žánru souzní též autorčina neskrývaná snaha o relativizující pohled na takzvané velké dějiny a vlivné ideologie, za nimiž se takřka vždy ukrývají životní příběhy a osobní ambice několika jednotlivců. K takovým v Rozpůleném domě patří kupříkladu manželé Reinhard a Lina Heydrichovi, ale v menším měřítku rovněž továrník Hans Hollmann a další.

Spíše sázka na jistotu

Horáčková vstoupila Rozpůleným domem na pole umělecky (nejen literárně) již značně vytěžené, byť v její prospěch hovoří jistá míra autobiografičnosti díla. Spíše méně obvyklá je navíc šíře záběru vyprávění, které se neomezuje na druhou světovou válku, holocaust a odsun, což výsledný obraz problematického česko-německého soužití prohlubuje, neboť ten dává prostor mimo jiné frustraci sudetských Němců, kteří se náhle stali druhořadými občany nového česk(oslovensk)ého státu, a tím spíše byli o dvacet let později ochotni naslouchat Hitlerovu volání do zbraně. Přesto se nabízí otázka, přináší-li román Rozpůlený dům v kontextu současných próz s podobnou tematikou něco nového, nebo se o to alespoň pokouší. Stručná odpověď: ne.

Je pravda, že autorce se podařilo vystavět vcelku působivou románovou mozaiku, v níž postavy nejsou ploché, prostředí je barvitě vykresleno (včetně jazykových specifik), zápletka je dostatečně dramatická a reflektované téma je poctivě nahlíženo z různých úhlů. Ale takových děl u nás vyšla jen v několika posledních letech řada (například Barevné podkolenky Michala Novotného, druhý díl Šikmého kostela Karin Lednické či nedávno vydaný Bílý pramen Kláry Teršové), a nejedno z nich vykazovalo výraznější snahu o originalitu – viz třeba využívání motivů tělesnosti v románu Jakuby Katalpy Zuzanin dech. Naproti tomu kniha Alice Horáčkové, při jejímž psaní se prý autorka dozvěděla leccos podstatného o vlastní rodině, představuje po umělecké stránce kvalitní standard, slibující nám ostatním sice poměrně intenzivní, ale brzy vyprchavší čtenářský zážitek.

Autor je literární publicista a kritik

Obálka knihy navržená Pavlem Růtem, repro: Argo