Americký spisovatel Laird Barron (* 1970), rodák z Aljašky, v mládí pracoval jako stavební dělník či rybář. Několikrát se zúčastnil proslulého závodu psích spřežení Iditarod. A nosí klípec přes pravé oko. Důvod? Oficiálně je ztratil jako děcko vinou rakoviny. Ovšem existuje i verze, která odkazuje na Odinovo obětování oka výměnou za znalosti magie slov…

Není každopádně divu, že Barron ve svých knihách dává najevo silný vztah k přírodě a zvířatům. Občas se to projevuje poetickými popisy – román Černá hora (v originále 2019) třeba hned na své první stránce nabízí poznámku, že „v zimě jsou na Aljašce hvězdy vždycky studený a pichlavý jako rozbitý sklo“. A Izajáš Coleridge – hrdina dnes už tří románů (doufejme, že na ten nejnovější, předloňský Worse Angels, nebudeme čekat v českém překladu dlouho) a bývalý zabiják chicagského Outfitu aka mafie – měří svůj čas na tomto světě v dobrých psech, kteří mu ještě zbývají.

Současně však Barron dokáže v rozhovorech rozjímat nad tím, že některá místa jsou prostě zlá, že člověk v nich vyloženě cítí vůči němu zaměřenou zášť přírody a může mluvit o štěstí, pokud z nich vyvázne se zdravou kůží. A tomuhle člověku opravdu věříte, když napíše, že „příroda má temné srdce a pod svým věčně se měnícím povrchem, pod svými proměnlivými náladami je neúprosná a nemilosrdná“.

Obálka české edice s ilustrací Tomáše Kučerovského, repro: Gnóm!

Rozhodla to Slečna Středa

Ostatně dodnes je Barron znám především jako nejvýraznější stylista moderního hororu. Lovecraftovské vesmírné hrůzy spojené s univerzitním prostředím a intelektuálními pseudoautoritami úspěšně snesl do pozemských lesů a odlehlých horských údolí zabydlených lidmi označovanými za sůl země – doporučujeme obě jeho česky vydané sbírky povídek Okultace a Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká. V obou také občas pomrkával z hororového žánru směrem k detektivce nebo až k hemingwayovsky pojatým loveckým historkám. V příbězích Izajáše Coleridge je tohle všechno – tedy vztah k přírodě, psům i hororům – sakra znát. Jak Krev je můj chleba, tak Černá hora jsou proto mezi (nejen) v Česku vydávanými detektivkami a thrillery zjevením. Děsivým, makabrózně fascinujícím, krásným i nebezpečným.

Barron mezi své velké vzory řadí jak Lovecrafta, tak Dashiela Hammeta či Cormaca McCarthyho. Jeho příklon k detektivnímu žánru tudíž není „žánrovou“ zradou či komerčním krokem, nýbrž prostě způsobem, jak dál zkoumat hranice vlastního stylu. Jeho noirové thrillery jsou v nejlepším slova smyslu metafyzické a třeba True Detective Nicka Pizzollatta vedle nich vypadá jako nesmělá dětská hra na stejném hřišti, ale v úplně jiné lize. Barronův jazyk, napájený hororovým viděním světa, vykřesává z tuctových pulpových zápletek literární zážitek a odhaluje mnohé o strachu svírajícím moderního člověka. Když si Izajáš v noční můře uvědomí, že si ho „vesmír všiml“, má to podobný účinek, jako když Bulgakovova Anuška rozlila olej, a o zlu se tu mluví jako o partnerství mezi pomíjivým a nesmrtelným…

Laird Samuel Barron (* 1970) je americký prozaik a básník; také někdejší šéfredaktor online literárního časopisu Melic Review. Žije ve státu New York.

Zároveň ovšem Barron v Černé hoře píše překvapivě odlehčeně. Jeho povídky jsou kruté a jejich evokování malosti lidské existence i toho, že jsme všichni pouhou hříčkou v rukou mocnějších, často zcela nevědomých sil, se nic nevyrovnává. Jistě, rovněž zápletky coleridgovských románů jsou kruté a optimismu nebo víry v lidstvo v nich moc nenajdeme. V díle Krev je můj chleba sledujeme Izajášovo pátrání po ztracené černošské dívce ve venkovských oblastech plných rasistických gangů a pošuků, které končí… tragickým selháním. V Černé hoře se Izajáš vydává po stopách legendárního zabijáka, který má být podle všeho spolehlivě mrtvý, přesto se nadále objevují mrtvoly zohavené v jeho typickém stylu. A pokud hledáte psychopatického vraha v prostředí dalších psychopatických vrahů, je jasné, že příběh nebude zrovna sluníčkovský.

Zároveň jsou oba romány plné jemné ironie a černého humoru. Izajáš je přitom ztělesněný paradox – napůl Maor, ovšem pracující pro italskou mafii. Ranař, který se živí brutálním násilím, ale zároveň má encyklopedické znalosti mytologie, a pro záchranu psa nebo čuby se mění v dona Quijota na steroidech – ostatně v Černé hoře přijme jeden vedlejší melouch proto, že může a) zachránit dívku v nesnázích, b) pomstít její kočku jménem Slečna Středa.

Kniha obsahuje jednu z nejlepších femme fatale široko daleko – především proto, že má skutečně vlastní agendu a její pozornost je zaměřená na Izajášova parťáka Lionela. Podzápletka přitom nesměřuje k podrazu nebo ke snaze kamaráda vytáhnout z osidel ženy. Naopak, když se oba muži dostanou do ostrého konfliktu s jejím otcem, majitelem mocné korporace s kontakty na bezskrupulózní žoldáckou skupinu, má Izajáš na přítele jednoduchou prosbu: „Až bude po tomhle všem, spi s ní, jak jen můžeš. Možná na tom závisí naše životy.“ O předchozím napůl vážném a napůl pobaveném odhadování, jak je na tom Lionel se srdcem (protože dotyčná femme fatale se netají, že má u sebe krabičku viagry), a jestli si tedy bude smět Izajáš nechat jeho auto, ani nemluvě.

Práce s popkulturou. A také s češtinou

Barron vystavěl Černou horu na zajímavém protikladu. Linie pátrání po zabijákovi, jenž mimochodem nese přezdívku Kroatán (protože kolonie Roanoke) a specializuje se na masakry zdánlivě neohrozitelných skupin ozbrojených protivníků, je čím dál temnější. V závěru už regulérně váháte, zda stále čtete thriller, nebo jste už v hájemství ryzího hororu. Naopak podzápletky a interakce s ostatními postavami jsou čím dál odlehčenější. Tradiční drsňácké hlášky občas vystřídá přepálená knižní fráze typu „A aj, pravím tobě – kopli jsme do sršního hnízda“. A údiv nad tím, že dcera miliardáře se paktovala s řadovým gaunerem, zhodnotí dotyčná tak, že „on měl styky a já zase ráda žiju pod svoji úroveň… uprostřed jsme se potkali“.

Především se tu ovšem mnohem více než v prvním románu pracuje s popkulturou. Knihou se vinou narážky na píseň Henry Lee z alba Nicka Cavea Murder Ballads. A v jednom z nejvtipnějších dialogů mezi Izajášem a Lionelem se plynule přechází od barbara Conana (toho od Frazetty) k Shakespearovi, protože „Bill je fakt boží“ a „neoddiskutovatelnej mistr alžbětínskejch komerčáků… hádám, že z šestákovejch románů a superhrdinů by byl nadšenej“.

I když tentokrát trvá o něco déle, než se rozjede příběh, a začátek knihy se až příliš opájí připomínáním toho, jak velký (a stále nebezpečný) pohodář Izajáš je, platí totéž, co u Krev je můj chleba. Číst Barrona je čistá rozkoš a k řadě obratů, scén a replik se budete vracet. Jakub Němeček se jako překladatel opět vytáhl, a i když Černou horu zařadil do své edice Pulp Robot, minimálně nominaci na překlad roku by si zasloužil bez debat.