Prosvětlená doba temna. Ten, u koho se učili Marlon Brando či Al Pacino. Avantgardy a čas

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Pobělohorský čas bez pověr a iluzí

„Tato moje nevelká knížka si nemůže dělat nároky na úplnost, prosím laskavého čtenáře, aby ji bral jako úryvky z českých dějin. Nebo, s odkazem na dílo Bohuslava Balbína, jako ‚výtahy‘ – ‚epitomé‘ z pobělohorské historie. Pozornost jsem nutně musela věnovat bělohorské bitvě a následným letům, neklidným dobám třicetileté války a prvním vlnám emigrace,“ píše historička Ivana Čornejová (* 1950) v úvodním slově k publikaci Temno, která je druhý svazkem volné řady Stručné dějiny, již vloni otevřela Husitská revoluce, kterou sepsal autorčin manžel Petr Čornej. Odbornice na 17. a 18. století se pohybuje v jistém paradoxu: Dobu, pro niž se vžilo označení temno, za takovou nepovažuje a jsou jí z duše protivné floskule třeba o tom, že český národ tři sta let trpěl pod jhem německy hovořícího živlu. A přece pro „stručnou historii“ zvolila týž název, jako kdysi Alois Jirásek pro svůj historický román, který má Čornejová za skvělý a velmi čtivý. Historička prochází čas od počátku 17. do zhruba poloviny století následujícího ve stručných kapitolách, výklad pokládá biografickými portréty, které nazývá Postavy příběhu. Text se obešel bez poznámkového aparátu a doprovázejí jej černobílé ilustrace, na konci knihy je na kvalitnějším papíře připojena barevná ilustrovaná příloha. Pojetí publikace je vysloveně čtenářské, edukativní, je to ideální svazek pro školu i dům.

Obálku a grafickou úpravu zhotovil Jiří Adamík-Novák, repro: ČT art

Muž, jemuž slavní herci vděčí za mnohé

„Povinná četba pro mladé herce. A pro ty staré koneckonců taky.“ Tímto  výrokem slavného Paula Newmana láká Nakladatelství AMU na vydání knihy herce, režiséra a především pedagoga Leeho Strasberga (1901–1982), který se narodil v Polsku, v roce 1909 se rodina vypravila za oceán a on v rané dospělosti přilnul k divadlu. V USA rozvíjel takzvanou Stanislavského metodu herecké práce, pojmenovanou po věhlasném ruském divadelníkovi a pedagogovi. V roce 1948 se Strasberg stal uměleckým ředitelem newyorského Actors Studia a školením v tomto tvůrčím učilišti prošli mimo jiné Marlon Brando, Al Pacino, Paul Newman, Dustin Hoffman, Dennis Hopper či Marilyn Monroe. „V posledním desetiletí svého života se Strasberg plně věnoval sepsání knihy, v níž by jednou provždy shrnul a vysvět­lil, co to Metoda je a jak funguje, a zároveň vyprávěl o lidech, kteří s ní byli spojeni. Kniha je tak do jisté míry i Strasbergovou a Stanislavského uměleckou biografií. V závěrečné kapito­le pak Strasberg rozebírá i nerealistické přístupy k herectví u Artauda, Brechta a Grotowského a komparuje je s realistic­kým herectvím Metody,“ poznamenává tuzemské nakladatelství. Jde o knihu psanou velmi osobně, dílem i vzpomínkově, je to text esence a vyznání. Pro představu: „Když jsem se v roce 1948 stal uměleckým ředitelem Actors Studia, stále více jsem si uvědomoval, že herec může prožívat, a přesto nemusí být schopen emoci vyjádřit. Vždycky jsem o tomto problému věděl a zabýval se jím z praktického hlediska při inscenacích. Nyní jsem si však plně uvědomil, že jde o ústřední problém herectví,“ píše Starsberg. „Je pozoruhodné, do jaké míry jsou návyky výrazu spojeny s obtížemi výrazu. Tyto obtíže často vycházejí z určitých zkušeností, které vedly k vypěstování nevědomých návyků. Takové návyky lze často odstranit v té části hereckého výcviku, které zahrnuje uvolnění.“

Zajímavá věc: V tiráži knihy není uveden její grafický úpravce. Nicméně alespoň tam stojí, že autorem fotografie, jež byla využita pro obálku, je Tyrone Dukes (The New York Times / Getty Images), repro: ČT art

Bauhaus nadále inspirující

Přesně před sto lety začíná druhý do češtiny přeložený román britské spisovatelky Naomi Woodové (* 1983) – Hra s tajemstvím. (Tím románem prvním byla Paní Hemingwayová, kterou před osmi lety publikovalo pražské nakladatelství Metafora.) V onom roce 1922 nastupuje ke studiu na Bauhausu, umělecké škole v německém Výmaru, osmnáctiletý Paul Beckermann. Je okouzlen školou i spolužáky, a zejména spolužačkou Charlotte pocházející z Prahy. Výmarská republika ovšem není klidným územím, kosmopolitní Bauhaus je bárkou v moři německých ekonomických potíží a sílícího nacionalismu, i vztahy mezi šesticí studentů procházejí pnutím, které ústí – stejně jako společnost – do tragédie, která pak zanechá dlouhé, desítky let otevřené rány. „Po Paní Hemingwayové jsem nechtěla napsat další knihu o skutečných lidech. Mám dvě děti a toužila jsem sice znovu všechno věrně popsat, jenže ono je to vyčerpávající, i proto jsem začala snít o vytvoření vlastních postav. Zrodila se šestice studentů Bauhausu, konstelaci doplnili malíři Paul Klee, Vasilij Kandinskij, Johannes Itten a Josef Albers, ti skuteční umělci, kteří se v románu pohybují,“ vysvětlila autorka při své nedávné návštěvě Prahy, kdy poskytla rozhovor Magazínu UNI. „Jednu věc jsem ale zfalšovala, rozhodla jsem se, že škola bude mít jen jednoho ředitele, po celou popisovanou dobu, aby to čtenář dokázal vstřebat. Pro období třinácti let tam mám jedinou postavu.“ Zahraniční recenze vyzdvihují na této próze vypravěčskou vervu, smysl pro detail či věrohodné mentální rozpoložení postav, které si žijí ve svém světě a okolní politickou realitu blazeovaně přehlížejí…

Knihu graficky upravila včetně navržení obálky Stará škola, což je grafické studio z Borovan, repro: Akropolis

Rozbourejme vše včerejší!

Edice Europa nakladatelství Academia se blíží k završení první stovky svých titulů a v posledních měsících a týdnech se v ní objevuje jeden kulturně cenný svazek za druhým. Jedním takovým je objemný soubor Futuristické manifesty. Tento směr, vzniklý v Itálii a uchytivší se kromě toho především v předrevolučním Rusku, se vyznačoval vpravdě avantgardistickým, radikálním rozchodem s dosavadním uměním. Ostatně celý ten vichr avantgard odstartoval právě futurismus, a to v únoru 1909, kdy zveřejnil italský básník Marinetti zakladatelský Futuristický manifest. Asi nejdůležitější romanista současné české kultury, profesor Jiří Pelán, který ten téměř sedmisetstránkový „špalek“ připravil, v úvodní studii přibližuje tento fenomén v kontextu uměleckém, ale i civilizačním a také tuzemském, neboť v českém kulturním prostředí první třetiny minulého století nezůstal futurismus bez vlivu. Po Pelánově textu následuje (vysvětlivkami doprovázených) šestatřicet nejvýznamnějších futuristických manifestů, které usilovaly o radikální proměnu uměleckých druhů. Následuje textová příloha obsahují futuristy psané verše či divadelní miniatury včetně náležitě „osvobozené“ sazby s různými typy liter. Na konec knihy je vložena více než šedesátistránková barevná obrazová příloha následovaná Slovníčkem futuristických autorů a Soupisem futuristických manifestů.

Nedá mi to jen na okraj a na závěr poznamenat, že při čtení Marinettiho zakladatelského manifestu poněkud mrazí. Zacituji jeho devátý bod: „Chceme velebit válku – jedinou hygienu světa – militarismus, patriotismus, ničivé gesto anarchistů, krásné Ideje, jež zabíjejí, a pohrdání ženou.“ A bod desátý: „Chceme rozkotat muzea, knihovny, porazit moralismus, zženštilost a veškeré oportunistické a utilitaristické zbabělosti.“ Jistě, je třeba to nahlížet v dobovém kontextu, kdy ještě vládl „dlouhý mír“, který drsně uťala první světová válka, a tak dále a tak podobně, nicméně ta slova prostě signalizují určitou chorobnost.

Obálku navrhla, knihu graficky upravila i sazbu provedla Jana Štěpánová z pražského studia RedGreenBlue, repro: Academia