Krá krá, to Zábrana s Havranem bojuje. Bestsellerista Cognetti se opět vydal do hor

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Dokonáno jest

„V roce 1970 se chystalo mostecké nakladatelství Dialog Zábranovi vydat skladbu Havran. Rukopis byl odeslán, smlouva podepsána, ale vnější okolnosti nakonec způsobily rozpuštění nakladatelství, čímž sešlo i z plánovaného vydání,“ vysvětluje Jan Šulc osudy díla, podle něhož pojmenoval objemný svazek básní Jana Zábrany (1931–1984). A editor pokračuje: „…skladba Havran představuje projekt, který nakonec udolal i samotného tvůrce. Původní, už odevzdanou verzi básník odvrhuje a pouští se do nového koncipování (zejména v letech 1970–71). To se větví do stále nejneočekávanějších možností a návrhů; výchozí celek je rozbit k nepoznání, stále přibývají další přídavky a možná řešení. A v tomto rozptýleném fragmentu Zábrana svého Havrana zanechává,“ píše Šulc. Ten podstoupil obrovskou ediční a redakční práci a připravil soubor, který obsahuje následující: dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus Osm monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, verše ze sešitů Disiecta membra (1970–1984) a ze zápisníků z nemocnic (1984); pochopitelně je zde torzo popisované básnické skladby Havran + jednotlivé (rovněž dosud netištěné) básně ze sklonku Zábranova života, než podlehl rakovině. Kniha sice nese podtitul Básně z let 1954–1984, ale na závěr svazku editor připojil nevelký oddíl Básně z doby nápěvů (1945–1954), který přetiskuje dosud neznámé autorovy texty z daného období. Nakladatelství Torst, jež se Zábranově díle věnuje od svého vzniku na počátku devadesátých let, onou více než sedmisetstránkovou „bichlí“ zvanou Havran pomohlo završit vydání Zábranovy poezie – a to po svazcích Básně (1993, Mladá fronta) a Nápěvy (Torst, 2007).

Kdo by neměl čas, energii, možnost či chuť takto si poskládat a absorbovat básnickou tvorbu překladatele a spisovatele Zábrany, jehož texty (deníky, povídky, poezie) náleží k významným položkám polistopadového splácení dluhů české literatuře, ten se může obrátit na předloňský svazek nazvaný jednoduše Básně a povídky a připravený pro edici Česká knižnice, která zprostředkovává zásadní díla tuzemského písemnictví. První zhruba polovinu této publikace o 694 stranách totiž tvoří čtyři stěžejní autorovy básnické sbírky.

Jakub Krč ze studia Lacerta upravil knihu podle osnovy, kterou zhotovil Vladimír Nárožník (1939–2002), repro: ČT art

Velmi osobní dějiny právních termínů

Vloni přinesl Prostor dokumentární knihu britsko-francouzského právníka židovského původu Philippe Sandse (* 1960) Krysí stezka, v níž autor konfrontoval syna nacisty Otto von Wächtera, jenž v letech 1942– 1944 zastával post okupačního guvernéra ve Lvově, s nalezenými dokumenty. Ty dokládaly, že von Wächter nesl odpovědnost za smrt tisíců lidí. Jenže ani v konfrontaci s důkazy nacistův syn nepřestával tvrdit, že otec byl slušný člověk a jeho válečné (zlo)činy relativizoval. Pražské nakladatelství na tento rok ohlašovalo další Sandsův titul – Východo-západní ulici: O původu genocidy a zločinů proti lidskosti. Nakonec pro knihu česká redakce zvolila jiný název: Návrat do Lvova. O kořenech genocidy a zločinů proti lidskosti. Původní titul přesněji odpovídá originálu (East West Street), ale lze tu změnu pochopit: Obě tematicky příbuzné práce totiž česky vyšly oproti originálu v časově obráceném pořadí, a nadto ukrajinský Lvov je v posledním půlroce exponovaným místem, k jehož historii se vinou ruské agrese vracíme ve vědomí častěji než v uplynulých desetiletích.

Profesor práv Sands, činný je rovněž při mezinárodních soudních dvorech, v Návratu do Lvova líčí především osudy židovských právníků Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, kteří i na základě osobních zkušeností z pronásledování formulovali termíny zločin proti lidskosti a genocida. Pomyslným protihráčem jim v této historii je německý právník Hans Frank, otec pěti dětí, vášnivý šachista, ovšem především nacista, u něhož norimberský tribunál shledal podstatnou spoluvinu za holocaust; Frank byl proto 16. října 1946 popraven. Sands však cestu k právním nástrojům na potrestání zvěrstev podává nikoliv formou výkladu, nýbrž dobrodružného vyprávění o svých osobních pátráních, přičemž text komponuje do krátkých kapitol (těch je 158 + epilog) a prokládá jej archivními fotografiemi. Kniha již byla přeložena do dvou desítek jazyků.

Grafický úpravce knihy Adam Lederer použil pro obálku fotografii z archivu Niklase Franka, repro: Prostor

Bez dlouhých řečí, zocelen světem

Jiří Mráz / George Mraz (1944–2021) a Miroslav Vitouš (* 1947) jsou dva kontrabasisté, kteří to ve světovém jazzu dotáhli opravdu daleko. Oba se v šedesátých letech díky svému talentu a píli dostali na Berklee College of Music v americkém Bostonu a šanci uchytit se v první lize už nepustili. Vitouš hrál kupříkladu s Chickem Coreou, Herbiem Mannem, Milesem Davisem, Johnem McLaughlinem, Herbiem Hancockem, Janem Garbarkem, Stanem Getzem, spoluzaložil slavnou fussion skupinu Weather Report. O tom i o mnohém jiném vyprávějí jeho paměti Klíč k životu: neupovídané, s kapitolami krátkými a pádnými jako nárazy prstů do basových strun, věcnými, nesentimentálními. Popisuje v nich víceméně chronologicky svoji profesní i osobní dráhu, tvrdý jazzový chlebíček, vztahové karamboly, zkušenosti s drogami, s meditacemi, potřebu být v přírodě. Líčí místa, kde všude bydlel, ale i třeba to, kdo jej jak finančně napálil. (I proto zcela chladně líčí vztah se svým o dva roky starším bratrem Alanem, bubeníkem, s nímž a s klavíristou Janem Hammerem založili počátkem šedesátých let Junior Trio, jež jim v „zalígrovaném“ Československu pootevřelo dveře do světa.) Dneska Miroslav Vitouš, který se z USA zase postupně přesunul do Evropy (usadil se nejprve v Itálii), žije převážně v ČR, a zejména v Praze. Zásadním důvodem pro přesídlení se mu stala Magdalena Dietlová, s níž se před lety zcela náhodou seznámil v Thajsku, aniž jeden o druhém cokoliv předem věděli. Tímhle konstatováním basistovy vzpomínky končí. Za nimi následují výběrová diskografie, výtažky z některých recenzí a rozhovorů, jmenný rejstřík a také číslovaný výběr Vitoušových nahrávek dostupných na YouTube, k nimž jsou v memoárech uvedeny odkazy.

Grafik Bedřich Vémola použil pro obálku Vitoušovu fotografii od Wolfganga Gonause, repro: ČT art

Jistota i nejistota hor

Edice Světová knihovna nakladatelství Odeon, v současnosti nejsoustavnější řada, která v tuzemsku zprostředkovává aktuálně vznikající světovou prozaickou tvorbu, jako svůj nejnovější svazek, v pořadí již 261., přináší nejnovější knihu italského spisovatele Paola Cognettiho (* 1978), jehož proslavil (letos zfilmovaný) román Osm hor (2016, česky 2017). Úspěch knihy o přátelství dvou mužů od dětství do dospělých let, přičemž jejich osobnostní vývoj těsně souvisí s prostředím hor, v němž jeden z hrdinů vyrůstá, podnítil Cognettiho v literární horské „túře“ pokračovat. Koncem roku 2017 byl autor součástí expedice do nepálského Dolpa a vznikl z toho literární cestovní deník Nikdy nevystoupat na vrchol (česky 2019). A nyní je tady Cognettiho vloni publikovaný román Vlčí štěstí, jehož hrdinou je profesně i vztahově zklamaný spisovatel Fausto, který po rozpadu dlouholetého vztahu odcestuje hledat klid a smíření do (fiktivní) horské vesnice Fontana Fredda a začne si na chléb vydělávat coby kuchař v tamní restauraci. Při stavbě textu byl autorovi inspirací slavný cyklus 36 pohledů na horu Fudži, což je série barevných dřevotisků japonského malíře Kacušiky Hokusaie, kterou vytvořil v roce 1832. Kniha má 36 kapitol + dovětek; s Hokusaiovým dílem Fausta seznámí jeho milenka Silvia a on i tímto prizmatem vnímá horský masiv Monte Rosa. Vlčí štěstí se nevyznačuje přímočarým vyprávěním, nýbrž útržkovitými evokacemi a impresemi, je sumou životních stavů v konfrontaci s monumentálními přírodními útvary, do nichž však proniká civilizace a ticho v nich už kvůli turistickému ruchu není absolutní.

Grafik Ivan Brůha použil pro obálku fotografii Giacoma Guidettiho, repro: Euromedia Group