Elena Ferrante (nejen) o svém psaní. To byl hrdina Fredy. Nové básně nobelistky Glückové

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Sledovat debatu

Kdo si to čte a píše – a má z toho radost?

Elena Ferrante. Italská spisovatelka. Nebo snad spisovatel? Neví se, kdo se za tím pseudonymem skrývá – a dlužno dodat, že ti, kteří to vědí, parádně drží jazyk za zuby. Na knihy autora/autorky tetralogie Geniální přítelkyně tu má opci pražský Prostor, který s koncem prázdnin zprostředkoval loňský, poměrně útlý svazek čtyř esejů Eleny Ferrante. Titulu I margini e il dettato vtiskla česká redakce název Na okraji s podtitulem O potěšení z četby a psaní. Základem svazku jsou tři texty/přednášky Ferrante, které měly být proneseny na podzim 2020 na půdě Boloňské univerzity v rámci cyklu Eco Lectures. Nastoupila covidová pandemie, program byl zrušen, nicméně Ferrante texty napsala. A v listopadu 2021 je přednesla v boloňském Teatro Arena del Sole herečka Manuela Mandracchia. Jde o texty Psaní a trápení, Akvamarín a Příběhy a já. K nim byl pro knihu přidán esej Dantovo žebro, který zazněl na kongresu Dante a jiní klasikové, jenž se konal v Itálii vloni v dubnu. Ferrante se v textech vyznává ze vztahu k různým autorům a autorkám (Virginia Woolf, Ingeborg Bachmann, Italo Svevo, Samuel Beckett, Gertruda Stein, Datte a další), líčí, jak si vytvářela svůj vlastní styl, do určité míry interpretuje své prózy, kupříkladu Temnou dceru. A tematizuje rovněž „ženskost“ psaní. „Žena, která si přeje psát, se musí bezpodmínečně vypořádat nejen s celým literárním dědictvím, z jehož bohatství čerpá a v jehož rámci se chce a může vyjadřovat, ale i se skutečností, že to dědictví je již ze své podstaty ryze mužské, a tudíž nezohledňující opravdové ženské věty. (…), Ženské psaní se vyznačuje přemírou sdělení, pro která by bylo třeba najít vhodnou nádobu, ale nakonec musí, a to ještě v lepším případě, postačit aspoň nějaká vyhovující.“

Grafický úpravce knihy Aleš Lederer zvolil pro obálku ilustraci Andrey Ucini, repro: Prostor

Bohatá chudá země

V latinskoamerickém světě soustavně působí a pro tuzemská média o něm referují v současnosti především dva novináři: Tomáš Nídr a Eduard Freisler. Druhý jmenovaný, který vystudoval žurnalistiku na newyorské Hunter College, minulé tři roky žil ve venezuelském Caracasu, kde pracoval především pro americká média (Miami Herald, Christian Science Monitor, The Daily Beast), ale o tamější situaci informoval i v médiích českých. Venezuelské zkušenosti jej dovedly k sepsání knihy Venezuela: rozklad ráje, která vyšla v Edici N, jež přináleží k Deníku N. Autor poprvé do Venezuely přijel v roce 2007, země podle něj tehdy měla své problémy (zejména zločinnost), nicméně vyznačovala se „relativně dobrými a levnými službami, hojností jídla a pití, rozmanitou kulturou“ a mezi lidmi byla cítit v zásadě pozitivní energie. Pravidelně pak do Venezuely začal Freisler jezdit v roce 2015, kdy zakladatel tamního socialistického experimentu Hugo Chávez byl už dva roky po smrti, opozice zvítězila v parlamentních volbách, ale Chávezův nástupce Nicolás Maduro si moc drsnými metodami udržel a „příslib venezuelské verze sametové revoluce jako z roku 1989 se brutálně změnil v obdobu pražského jara 1968“, přibližuje novinář tamní poměry. „V roce 2018 jsem se do Caracasu přestěhoval a na vlastní kůži zažíval postupný rozklad země. Byl to často ubíjející život plný nekonečných výpadků elektřiny, nedostatku pitné vody, chybějících potravin a atmosféry úzkosti, paranoidních představ a tupé deprese.“

Eduard Freisler svou knihu postavil na kombinaci osobních prožitků, portrétů konkrétních lidí s jejich osudy a obecnější analýzy venezuelského vývoje v 21. století. Ve Venezuele, jejíž plocha čítá přes 900 tisíc kilometrů čtverečních a žije v ní kolem třiceti miliónů lidí, se přitom nacházejí jedny z největších, ne-li největší zásoby ropy na světě.

Grafičtí úpravci knihy Eva Škrovinová a Ivan Pachman vybrali na titul fotografii Caracasu, jejímž autorem je Marcos Cańizares. Repro: ČT art

Fredyho charisma a dějiny

Příběh zapomenutého německého hrdiny zní podtitul knihy Fredy Hirsch a děti holocaustu německého novináře a scenáristy, vzděláním historika Dirka Kämpera (* 1963). Originál jeho práce vyšel roku 2015 v Curychu, takže „tam“ je ten podtitul možná oprávněný. Ale v českých zemích se po roce 1989 o židovském pedagogovi a sportovci Afredu (Fredym) Hirschovi (1916–1944) psalo nikoliv snad soustavně, ale ne také jen výjimečně; ostatně v roce 2001 vyšla v pražském nakladatelství Sefer kniha Lucie Ondřichové Příběh Fredyho Hirsche. Faktem však je, že Kämperova práce je nejrozsáhlejší z těch, které o Hirschovi v češtině dosud vyšly. Autor začíná od konce, od skonu tohoto muže v koncentračním táboře Osvětim. Po této expozici vyprávění běží chronologicky, Kämperův styl v sobě nezapře publicistu, ale práce je to zdrojovaná, vybavená poznámkovým aparátem. Hirschova rodina po nástupu nacismu odcestovala z Německa, Fredy ještě nějaký čas ve vlasti zůstal a pomáhal Židům dostat se do Palestiny. V roce 1935 pro něho přituhlo natolik, že emigroval do Československa, kde pokračoval v organizování sionistického hnutí, ve sportovní výchově a v práci s mládeží (vedl skautské tábory, s dětmi secvičoval divadlo apod.) V Praze na Hagiboru provozoval se židovskými dětmi různá tělovýchovná cvičení a hry i v době, kdy rovněž tady nabírala nacistická perzekuce Židů na síle. V prosinci 1941 byl Hirsch poslán do Terezína, kde se opět snažil zlidštit životní podmínky (nejen) dětem. V březnu 1943 byl transportován do Auschwitzu-Birkenau. Tam si vymohl zřízení dětského bloku pro asi půl tisícovky dětí. Hirsch dle svědků disponoval charismatem, dokonce i esesáci ho určitým způsobem respektovali. Přesný průběh jeho životního (sebevražedného?) konce v Osvětimi se již asi nepodaří zrekonstruovat. Dirk Kämper o něm nespekuluje, zkrátka popisuje, co se prokazatelně ví.

Četbu Kämperovy knihy doporučujeme kombinovat se zhlédnutím inscenace pražského divadla Masopust Fredy s Miloslavem Königem v titulní roli (nejbližší představení: 6. a 29. září 2022).

Obálku navrhl Jakub Krč, repro: Academia

Básnická téměř aktualita

To už se nepřihodilo snad desítky let, aby tuzemské nakladatelství přispěchalo s novou sbírkou zahraničního básníka rok po jejím vydání v originálu! Nyní k tomu došlo. Stalo se tak v případě předloňské laureátky Nobelovy ceny za literaturu, americké básnířky Louise Glückové (* 1943). Vloni publikovala sbírku Winter Recipes from the Collective, kterou nyní pražské Argo vydalo v překladu Terezy Markové Vláškové pod názvem Zimní recepty, kolektiv autorů. Zařadilo ji do své záslužné Edice angloamerických básníků (jde o 9. svazek řady), v níž už jedna autorčina sbírka vyšla – v roce 2017, kdy se v převodu téže překladatelky objevila sbírka (z roku 2014) Noc věrnosti a ctnosti. Připomeňme, že Švédská akademie v odůvodnění svého verdiktu napsala, že Glückovou charakterizuje „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“. Ze sbírky Zimní recepty, kolektiv autorů, kterou básnířka věnovala Kathryn Davisové (nejspíš jde o americkou prozaičku tohoto jména, autorčinu vrstevkyni, ročník 1946), zde vybíráme několik veršů z fragmentarizované básně Podzim (když je tento roční čas pozvolna na obzoru):

Část života
věnovaná rozjímání
byla v rozporu s částí
určenou k jednání

*

Blížil se podzim,
co si však pamatuju,
on se vždycky blížil
už do konce školního roku.

Edici angloamerických básníků graficky upravuje Pavel Růt. Repro: ČT art