Ve válce je každé svědomí černé. Nad brutální novelou Davida Diopa

vojáci Senegal
Senegalští vojáci ze 43. batalionu s praporem za zásluhu o znovudobytí pevnosti Douaumont u Verdunu v říjnu 1916, zdroj: Wikipedia

Když se Sigmund Freud věnoval klinické terapii vojáků vracejících se z front první světové války, začal si všímat jevu, který měl záhy významně proměnit jeho dosavadní představy o fungování psýché. Způsob, jímž vojáci zpracovávali válečná traumata, se totiž vymykal „principu slasti“, který Freud chápal jako základní regulační mechanismus všeho, co se děje ve vědomí. Jednoduše řečeno – existuje v nás automatické puzení ke slasti a odvracení se od bolesti.

Jenže v případě válečných traumat zakladatel psychoanalýzy zjistil, že to úplně neplatí: Namísto toho, aby se prožité trauma stalo jen další vzpomínkou patřící minulosti, neustále se ve vědomí opakovalo coby obnovovaná zkušenost. Cyklicky se vracelo jako vytěsněná událost, kterou se nepodařilo vnitřně zpracovat tak, aby se mohla stát integrální součástí koherentní identity. Freuda to vedlo k překonání principu slasti a k postulování existence takzvaného todestriebu, tedy pudu ke smrti, a to jako nejen komplementárního, nýbrž i původnějšího pudu, než je samotná vůle k životu.

Pro psychologická zkoumání traumatu to byl začátek dlouhé cesty, která prozatím vyústila do dnešní koncepce posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Tu se podařilo standardizovat v sedmdesátých letech minulého století v souvislosti s psychickými poruchami amerických vojáků vracejících se z války ve Vietnamu.

Artoulky

Vydejte se s námi na výlet za kulturou!

Toulat se

Trauma v zákopu

David Diop (* 1966), francouzsko-senegalský profesor literatury 18. století, působící na univerzitě v Pau, se novelou V noci je každá krev černá vrací do onoho „freudovského“ období první světové války. Vypráví příběh o traumatu na půdorysu jedné ze zapomenutých kapitol evropského kolonialismu. Hlavním (anti)hrdinou je Alfa Ndiyae, jeden z mnoha legionářů povolaných do zbraně ze své africké domoviny rovnou do těch nejkrutějších francouzských zákopů.

Příběh Alfy začíná tam, kde končí život jeho více-než-bratra Mademby Diopa: V jámě po dělostřeleckém granátu mu leží Mademba v náručí s obnaženými vnitřnostmi po střetu s německým vojákem. Alfova neschopnost ukončit utrpení svého přítele ranou z milosti – navzdory jeho úpěnlivým prosbám o smrt – znamená pomalé a bolestivé umírání pro jednoho, a první krok k šílenství pro druhého. Přesněji řečeno: Tato scéna se stává traumatem, které Alfa posléze kompulzivně opakuje. Pod příkrovem noci se plazí po bojišti, za nepřátelskou linií si vyhlédne některého z osamělých „modrookých nepřátel“, kterého následně stáhne mimo dohled jeho druhů, sváže jej, rozpáře mu břicho a nechá ho trpět stejně jako trpěl přítel Mademba.

První světová válka Byli mezi nimi i obdivovaný „chocolat“. Francouzští vojáci pózující v zákopu, červen 1917. Ilustrační, dodatečně kolorovaný snímek: Wikipedia

A nejen to: Alfa se pokaždé vrací s „talismanem” – useknutou rukou zabitého – a společně s tím, jak se jeho oběti vrší, vyprchává i počáteční nadšení jeho spolubojovníků. Ti se jej začínají obávat. Francouzskými zákopy se začíná šířit pověra, že jimi obdivovaný „chocolat“ (černošský voják) je ve skutečnosti „dëmm“, temný démon živící se lidskými dušemi. Válečné běsnění je sice pro kapitána Alfovy jednotky velmi žádoucí, ale pouze jako dočasný stav mysli, který začíná povelem k útoku a končí povelem ke stažení. Mezi těmito módy však Alfova mysl už přepínat nedovede. Kvůli neodbytnému nutkání setrvává ve stavu bestiální násilnosti i dlouho poté, co válečná píšťala zavelí k ústupu. Jeho francouzský kapitán nakonec nemá jinou možnost než učinit rozhodnutí, kterého se Alfa obává: Stáhne jej z fronty do péče nemocničního zařízení.

Diopův portrét jedné lidské tragédie ukazuje, že propadnout se do šílenství a podlehnout brutalitě lze i z docela lidských důvodů. Původní, francouzský název knihy ostatně zní Frère d’âme, což zhruba znamená „duševní bratr“. Právě tak Alfa chápal Madembu Diopa, který mu v agónii zemřel v náručí.

David Diop Spisovatel a literární vědec David Diop. Vloni publikoval svoji třetí prozaickou knihu, La Porte du voyage sans retour, foto: Argo – Eric Traversié

Jak se neutopit v proudu vědomí

Forma, jakou autor volí, je jednoduchá a syrová: Krátké kapitoly jsou v podstatě sondami do mysli hlavní postavy; vnitřní monolog protagonisty nám odhaluje, co se po celou dobu odehrává v jeho hlavě a také, jak tuto zkušenost chápe. Díky perspektivě první osoby se válečné drama stává imerzivnější a uvěřitelnější. Jednoduchý styl funguje jako proud vědomí, plný zdánlivých neobratností nebo opakování slov i v jedné větě, čímž dotváří somnambulní vyznění textu. Alfova mysl je hrubá, přímočará a disponuje omezenou slovní zásobou; je však také i upřímná, vnímavá a plná citu. Postupem času se ovšem figura noří do jakéhosi polospánku: Čím více naslouchá sílícímu puzení k zabíjení, tím více ztrácí schopnost být při smyslech a propadá se do šílenství, jehož se stává bezmocným pozorovatelem.

Ačkoliv je druhá próza Davida Diopa (debutoval v roce 2012 knihou L’Attraction universelle) situována do specifické epizody francouzské historie, spojuje v sobě témata – bohužel – podstatně univerzálnější: kolonialismus, psychologii válečného běsnění nebo vnitřní bolest z přetrženého sociálního pouta. I díky tomu se novele podařilo prorazit daleko za hranice Francie: Frère d’âme byla doposud přeložena do více než tří desítek jazyků.

V noci je každá krev černá Přebal s použitím ilustrace Loly Dupré navrhla Daniela Danielová, repro: Argo

David Diop: V noci je každá krev černá

Překlad Tomáš Havel. Argo, Praha 2022, 160 stran, doporučená cena 288 korun.

Autor je redaktorem Deníku Alarm.

Související