Komiks, který ví o pekle první světové války vše a nebojí se to ukázat

„Projektily dopadají pár centimetrů od něj. Určitě jeden schytá, a zrovna tady, rozplácnutý v blátě jako debil… rozvalený nejspíš ve sračkách, jasně… smrdí to tu!… Určitě kousek odsud hnije nějaký Fricek! O mrtvoly se už nikdo nestará, na to je jich všude moc, jedny přes druhé, Francouzi, Němci, šlapete po nich, už je ani nezahrnují hlínou… Žijeme s nimi a mrtvoly nám poskytují službičky, to si třeba opřete flašku o nohu, která trčí ze stěny zákopu… jenže oni, mrtví, jsou kurevsky cítit!“

S takovými zážitky svého dědečka vyrůstal Francouz Jacques Tardi (* 1946). Slýchával vyprávění o tom, jaké to je se v zemi nikoho opřít a zjistit, že ruce vám vězí v břiše hnijící mrtvoly, a pak se pod kanonádou vlastního dělostřelectva zoufale snažíte najít jakoukoliv vodu na očištění – ze strachu před snětí a ještě horšími věcmi. Nebo vyprávění o tom, jak nemůžete spát kvůli hluku, smradu a váš život nemá absolutně žádnou cenu. „Pokud v hlášení z Francie stojí ‚nic nového‘, znamená to těch obvyklých 5000 obětí denně,“ psal do USA tehdejší velvyslanec v Londýně. A po celou tu dobu (nejen) mladá lidská potrava pro děla, tanky, plyny a další skvělé moderní vynálezy poslouchala rozkazy a řeči nablýskaných ometálovaných starců: „Navzdory smutku přešťastné jsou rodiny, jež prolily krev pro vlast,“ (generál Rebillot, 13. prosince 1914).

Rodinná vyprávění přivedla Tardiho k románům a povídkám (vzpomíná na první takovou knihu, v níž hrdinovi v zákopech pomáhá věrný pes), ale především k dalším pamětníkům. První světová válka se stala Tardiho životním tématem a komiks z roku 1993 To byla zákopová válka je autorovým vrcholným dílem. Dodnes neztratilo nic na schopnosti vyvolat hnus a hrůzu z toho, co stvořilo moderní věk industrializované smrti.

Dvě stránky z komiksu Jacquese Tardiho To byla zákopová válka, repro: Argo

Historky z blátivého pekla

To byla zákopová válka je sled scén vystavěných na osobních prožitcích. Nejedná se o ucelený příběh, a rozhodně ne o takový, který by měl šťastný konec. Většina protagonistů Tardiho komiksu zemře. Ranami kulometu v zemi nikoho, s vyhřezlými střevy v opuštěném sklepě, na sněť, zachyceni v ostnatých drátech, oslepeni plynem… Nebo, což je obzvláště „oblíbená“ možnost, před popravčí četou, protože nějaký blbeček oficír získal pocit, že jednotka, která ztratila jen více než polovinu mužů, neplnila úkol dostatečně nadšeně a je tudíž třeba někoho exemplárně potrestat. Nebo proto, že jste z Korsiky a nerozumíte přesně, co se po vás chce. A nerozumíte přesně ani tomu, že jste odsouzen k zastřelení.

Nerozumíte a nechápete – právě tenhle pocit dokáže Tardi skvěle přiblížit. Stejně jako zhnusení sebou samými. Třeba když jeden z vojáků vzpomíná na své první nasazení v Belgii, kde „na polích už ležely opravdové mrtvoly“ a on se svými spolubojovníky stříleli do živých lidských štítů, které před sebou hnaly německé jednotky. Vše se slévá do otupělé hrůzy a apatie. Pár metrů před zákopy hnijí vaši přátelé, někteří možná ještě žijí. Ze zbytků stromů visí mrtvoly zvířat a neporušené zůstávají jen velením s láskou vybrané orientační body, u nichž je vždy možné ztratit pár lidí v nesmyslném útoku. Brodíte se blátem a okusují vás krysy a zabíjí nepřítel i vlastní nadřízení. Máte slíbený opušťák, jenže vás pošlou těsně před ním na sebevražednou misi…

Při životě vás udrží pouze „ulejvky“. Třeba si zašijete pod kůži zbytky jídla – ano, amputují vám končetinu, nicméně přežijete a opustíte frontu. Nebo ve zničené vesnici uzavřete dohodu s nepřítelem – pokud přijdou naši, budeš mým zajatcem, já dostanu metál a ty vypadneš z fronty. A naopak. Mimochodem: Tenhle plán se pokazil a skončil popravou za bratříčkování se s nepřítelem…

Neexistuje naděje, neexistuje nic než nesmyslná smrt.

Jacques Tardi na snímku z loňského roku, zdroj: Wikipedia

Dobrý odlidštěný voják

Jacques Tardi do hrůzných výjevů zakomponovává i citace z dobových děl a proslovů (třeba zmíněného generála Rebillota), čímž posiluje surreálnou atmosféru pekla na Zemi. Většinou se pohybuje v zákopech a na několika metrech země nikoho mezi nimi. Děs však dokáže vyvolat i ve scénách ze zázemí nebo z počátku války, kdy ještě o zákopech nikdo neuvažoval. Vše završí procházkou obvazištěm („skučení bolesti, pach krve a výkalů… no prostě obvaziště“) plným amputací a zmrzačených.

A ve správnou chvíli autor vytáhne čísla. Ano, deset milionů mrtvých, to nikoho nepřekvapí. Ale co 330 000 000 kubíků zeminy na zasypání 780 kilometrů zákopů? Nebo 1 923 000 hektarů zničené zemědělské půdy. A obzvlášť výmluvné číslo: „2500 miliard franků za kanóny, střely do nich a další sračky“, což mimo jiné znamená, že „za ty prachy by každý člověk v Evropě, když nebudeme počítat Rusy, mohl mít vlastní čtyřpokojový domek…“ To vše tvůrce podává ve smrtelně elegantní zkratce, nad níž se můžete leda tak zoufale pousmát: na jednom obrázku vyrovnané řady střel („munice pro kanóny“), na druhém výjevy z operačního sálu („… a žrádlo pro kanóny“).

Vůbec vizuální stránka Tardiho komiksu je fascinující. Chvílemi připomíná Ladovy ilustrace ke Švejkovi, jindy zase Tardiho postavy jako kdyby vypadly z komiksů o reportérovi Tintinovi (všechny ty cigaretky v koutku úst!). Jenže tady vidíme tváře buď plné zoufalství a paniky, anebo prostě bez výrazu, vyjadřující poznání a rezignaci, že bez ohledu na všechny sny či výcvik dotyčný beztak zemře. A onen kontrast se zmíněnými díly, k nimž by se styl kresby zdánlivě hodil víc, je nesmírně působivý a zdůrazňuje všechny hrůzy víc, než by zvládl jakýkoliv realističtější – nebo třeba barevný přístup.

Mimochodem, i když je komiks černobílý, na barvu nakonec dojde – součástí knihy je totiž obsáhlá galerie s ukázkami z dalších Tardiho prací k tématu. Včetně ilustrací ke čtyřem svazkům Antologie francouzského militaristického kretenismu. Ostatně To byla zákopová válka je hrůzyplná publikace právě proto, že se neomezuje na konkrétní výjevy z bojiště, nýbrž vyzdvihuje právě to, jak byla tahle – a stále je jakákoliv jiná – válka kreténská a s prominutím zasraná. Jak obludný je mechanismus, v němž jsou lidé posíláni na smrt, mění se v čísla, která jsou posouvána, dělena a vytýkána.

Jednoduše řečeno: Tohle je komiks, z něhož bude obzvláště dnes špatně. Komiks, jenž by neměl být zapomenut.

Obálka komiksu Jacquese Tardiho To byla zákopová válka, repro: Argo