Kresba je filtr, který mi umožňuje zpodobnit násilí, říká proslulý komiksový reportér Joe Sacco
Maltsko-americký kreslíř Joe Sacco patří k předním autorům amerického reportážního komiksu. Po knihách, které reflektovaly válku v Bosně a izraelsko-palestinský konflikt, zaměřil svou pozornost na problémy původních obyvatel Kanady. Komiks Zaplatit zemi nedávno vyšel česky a autor při té příležitosti poskytl České televizi rozhovor.
Když Joe Sacco (* 1960) před lety poprvé vyrážel za domorodým národem Dené do Severozápadních teritorií Kanady, myslel si, že výsledkem bude šedesátistránková magazínová reportáž o dopadech těžby nerostných surovin a o klimatických změnách. Na místě však postupně zjišťoval, že spory o nakládání s přírodními zdroji jsou pouze jedním z problémů, jimž domorodí obyvatelé čelí. Nakonec vznikla kniha o více než 250 stranách Zaplatit zemi. (Do češtiny ji převedl Viktor Janiš, stejně jako všechny předchozí, které zde Saccovi v nakladatelství BBart vyšly.)
My už tě naučíme!
„Chtěl jsem utéct od kreslení násilí. Už nikdy ve svém životě jsem nechtěl nakreslit další AK-47,“ říká Sacco v narážce na své předešlé knihy. „Ale tam nahoře, na severu, jsem si uvědomil, že násilí se může projevovat různými způsoby,“. Při rozhovorech s příslušníky národa Dené odhaloval, že nemalá část jejich šrámů vznikla coby důsledek kolonialismu.
Nejvýraznějším příkladem jsou internátní školy, které fungovaly od druhé poloviny 19. století až do devadesátých let. Děti v nich měly být převychovány podle křesťanského vzoru. Měly opustit tradiční životní styl svého národa, v zařízeních nesměly ani používat vlastní jazyk. Často čelily fyzickému, psychickému i sexuálnímu násilí, zatímco zdravotní péče byla mizerná. K plnému uznání toho, co se v těchto školách dělo, dochází až v posledních letech, kdy jsou odhalovány stovky neoznačených dětských hrobů. Za katolickou církev, která měla v systému zásadní roli, se papež oficiálně omluvil až počátkem letošního dubna.
„Násilí v těchto školách, to byl pokus vymýtit celou kulturu, který mě šokoval,“ říká Joe Sacco. U tohoto tématu navíc narazil na určitou opatrnost bílých přátel původních obyvatel, kteří mu tvrdili, že by rezidenční školy v rozhovorech s Denéy vůbec neměl zmiňovat. Jenže oni samotní, tedy alespoň někteří z nich, s ním právě o těchto traumatických zážitcích mluvit chtěli. Dozvěděl se tak, že ze škol se zpět do komunit vraceli jiní lidé. Nezřídka zlomení, neschopní hovořit se svými prarodiči a utápějící své bolesti v alkoholu. Právě alkohol, vedle domácího násilí a obecně narušených mezilidských vztahů, představuje velký problém, který je podle Sacca předáván z rodičů na děti.
Sacco na příbězích jednotlivců zastupujících nepočetné komunity plasticky zachycuje nesnadnou situaci, kdy na jedné straně generace původních obyvatel zažívaly utrpení úmyslně způsobované vládnoucí (bílou) společností, na druhé straně s touto společností musí sdílet stát a životní prostor.
Denéové o půdě dříve nepřemýšleli jako o něčem, co je možné vlastnit. Ovšem byli donuceni se této filozofii přizpůsobit; byli násilně tlačeni do forem nastavených kolonizátory. Řez, jenž odloučil člověka od vlastních kořenů, k nimž se pak již nelze vrátit, je stále bolestivý a rozděluje i jednotlivé domorodé komunity.
Sacco toto všechno přesvědčivě zobrazuje; jeho respondenti zastupují různé proudy emancipace, různé úrovně aktivismu, různé generace a také odlišné názory na to, jak moc je možné a výhodné podléhat tlaku těžebních společností. Přitom si autor uvědomuje odlišnost svého kulturního pozadí. Některé otázky tak pokládá spíše sám sobě a těm, kteří s ním toto kulturní pozadí sdílí, tedy ke čtenáři západního civilizačního okruhu.
Goyu mohu, fotky a videa nedávám
Joe Sacco se narodil na Maltě, ovšem rodina se brzy přestěhovala do Austrálie a později do Spojených států amerických. Vystudoval žurnalistiku na University of Oregon. Tehdy chtěl být píšícím reportérem, což mu dlouho nevydrželo a vrátil se ke své dětské vášni pro kresbu. Pracoval pro satirické časopisy, ale více ho zajímaly cestování a ozbrojené konflikty. Na počátku devadesátých let navštívil Izrael. V komiksové sérii, která vycházela původně mezi lety 1993 a 1995, dal prostor běžným Palestincům a jejich zkušenostem. Jak v Palestině sám zmiňuje, chtěl tak vyvážit tehdejší proizraelský narativ západních médií. Za knihu získal American Book Award, česky vyšla roku 2007. K tématu izraelsko-palestinského konfliktu se vrátil knihou Gaza: poznámky pod čarou dějin z roku 2009 (česky se objevila hned v následujícím roce), v níž se snažil odkrýt okolnosti masakru, k němuž došlo v roce 1956 v Chánu Júnis a Rafahu – izraelští vojáci tam tehdy zastřelili téměř čtyři sta lidí.
Mezitím Sacco několikrát navštívil země někdejší Jugoslávie. Jeho Bezpečná zóna Goražde získala v roce 2001 prestižní Eisnerovu cenu a dodnes zůstává Saccovým nejznámějším dílem. Do poválečné Bosny se pak vrátil například ještě v knize Šíbr: příběh ze Sarajeva, která též vyšla v češtině.
Jak sám v rozhovoru popisuje, z původní silně stylizované kresby se v průběhu let posouval směrem ke kresbě realističtější, která lépe odpovídala žurnalistické, reportážní podstatě jeho práce. Ovšem sám sebe i v nejnovější reportáži zobrazuje karikaturně, jako někdy trochu zmateného chlapíka s výraznými rty a očima ukrytýma za silnými brýlemi.
Joe Sacco, zdroj: Vermont Folklife Center
Forma komiksové reportáže Saccovi umožňuje plynule spojovat časové roviny, tedy například ilustrovat vzpomínky svých respondentů, ale také mu dovoluje zobrazovat násilné výjevy. „Mně osobně se velmi těžko snášejí násilné záběry ve zprávách, ale zároveň se dokážu dívat na Goyovy Hrůzy války. Kresba je filtrem, který vám umožní vidět násilí a pochopit, co se děje, ale zároveň nebýt traumatizován jako u videa,“ vysvětluje.
„Kniha Zaplatit zemi mi, od začátku rešerše až do dokončení, trvala tak čtyři pět let. Většina knih mi zabrala od dvou do sedmi let,“ vypočítává reportér a kreslíř v rozhovoru pro Českou televizi. I proto práci na knihách přerušuje, aby se mohl věnovat kratším komiksům pro časopisy. V poslední době vzbudil pozornost například příspěvek v týdeníku The New Yorker, pro nějž propůjčil své pero vyprávění Viktorii Lomasko. Komiksová reportérka po začátku Putinovy invaze na Ukrajinu opustila Moskvu a s pomocí svého amerického kolegy v krátkém komiksu popisuje, jak vnímá kolektivní vinu ruského národa.
V současné době Joe Sacco pracuje minimálně na dvou dalších knihách. Jedna bude opět reportáží, tentokrát z Indie, kde ho zajímá konflikt mezi hinduisty a muslimy v rámci demokratického státu. Druhá by měla být osobnější, divočejší výpovědí, v níž budou hrát roli The Rolling Stones. „Je v tom vlastně všechno, co jsem chtěl kdy říct a nebyla to novinařina. Je to filozofie, historie, polemika, autobiografie… Je to spousta různých věcí. A čiré potěšení kreslit,“ prozrazuje o téhle rozdělané práci.
Autor je členem kulturní redakce zpravodajství České televize.
