Na Novohradské frontě rušno: Napínavý výlet do devadesátek v debutu Martina Müllera

Devadesátá léta byla v české literatuře dlouho přehlíženým obdobím, v posledních letech se však zájem o ně zvedá. Vystudovaný scenárista Martin Müller (* 1988) se ve svém debutu, románovém thrilleru Černá rusalka, vrací na samý počátek „devadesátek“, kdy v pohraničí, kde se příběh odehrává, je ještě možné narazit na sovětské vojáky a kdy se dá obtížně odhadovat, co všechno změna politického režimu přinese.

Vyprávění je koncentrované časově i prostorově. Hlavní část se odehrává během dvou víkendových dnů v (literárně neokoukaném) prostředí Novohradských hor. Čtenář zjišťuje, jak úzce jsou osobní historie ústředních postav (výraz protagonista je tu lépe ponechat stranou) provázané, a změna režimu vytváří ideální podloží pro příběh, jehož někteří aktéři musejí jít až na hranu – buď vyjdou z měnících se poměrů se štítem, anebo na něm.

Román je rozdělen do čtyř částí, první tři jsou věnované třem klíčovým postavám, pohraničníkovi Šturcovi, Tomáši Cisovskému, který provozuje vesnickou knihovnu, a majoru sovětské armády Treťjakovi. Autor umně vykresluje dva antihrdiny, jimž nová doba není nakloněna, i mladého muže, jemuž se životní obzory zavírají takřka před očima – čím dál silněji si uvědomuje, že je s pohraniční vesnicí, kde lišky dávají dobrou noc, až příliš těsně spjatý. Byť je modelace ústředních – a typově rozličných – postav předností prózy, je patrné, že jádro jejího účinku tkví jinde.

Müllerova ruka podepisující Černou rusalku, foto: Nakl. Paseka

Müller spřádá několik linek příběhu. Obtáčejí se kolem lukrativních černých sošek, jejichž historie sahá k rodu Buqoyů, a kolem událostí, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Každého ze tří aktérů žene v příběhu jiná motivace. Jeden si chce zachránit krk. Druhého, Tomáše, pohání detektivní zvědavost; a od chvíle, kdy se seznámí s dívkou Petrou, dobře obeznámenou s historií Novohradska, je patrné, že ta bude do příběhu zapletena. A majora Treťjaka prostoupila touha neodcházet ze země, již jeho armáda léta okupovala, s prázdnýma rukama.

Próza těží z hutné atmosféry i ze zručně napsaných akčních pasáží – ačkoli několik dramatických partií autor z přemíry snahy přehltil. Kromě toho jsou některé kapitoly či jejich části natahované či rovnou zbytné, a třeba Treťjakovy snové výjevy ve finální podobě textu zůstat vůbec nemusely. A vadou na kráse (upozornil už na ni Ondřej Horák v Lidových novinách) jsou mírně toporné dialogy, plné spisovných koncovek, které by snad působily věrohodně v univerzitním románu, ale nikoli ve svižném noirovém thrilleru plném výstředních figur. Je to škoda zvlášť proto, že jinak si autor s jazykem ve své první próze poradil docela suverénně – Müller se evidentně vyžívá v poněkud komplikovaných přirovnáních, která v jeho podání nepůsobí ani strojeně, ani směšně. Což není samozřejmostí, jak se mohli přesvědčit třeba čtenáři dvou nedávno vydaných knih Matěje Dadáka.

Nakladatelství Paseka uvedlo v posledních letech na scénu několik pozoruhodných prozaiků: Annu Cimu, A. Gravensteena, Martina Uhlíře… Martinu Müllerovi se zdaleka nedostalo takové mediální pozornosti jako Anně Cimě a Černá rusalka není tak literárně suverénní jako Pohyby ledu A. Gravensteena. Jde však o debut, na který čtenář nezapomene záhy poté, co jej dočte. A to v době, kdy v tuzemské literatuře dokola narážíme na zaměnitelné příběhy vyprávěné banálním jazykem, není úplně málo.

Obálka Müllerova debutu, repro: Paseka