Když (nejen) na Islandu mizí ledovce. Balzac i Gorkij v nových překladech

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Je to takové tiché…

Publikace O času a vodě islandského spisovatele Andriho Snæra Magnasona (* 1973) náleží do volné řady civilizačních titulů, které v těchto letních týdnech relativně soustavně představujeme v Knižním kvartetu. Vloni pražské Argo vydalo Magnasonovi prózu pro děti Truhla času a v názvu nynějšího svazku se znovu objevuje čas. Jde o specifický text. Totiž: velmi osobní, žánrově obtížně určitelný; autor v něm vypráví o své rodině, vlasti, přírodě v ní, o stavu ledů a vod, o historii a civilizačních pohybech, o svém cestování a zážitcích. Vyprávění je vybaveno i poznámkovým aparátem a procházejí jím černobílé fotografie. Magnason volí různé prostředky, aby se dotkl procesu lidského vnímání klimatické změny, která nám nepřijde jako katastrofa, neboť k ní dochází pozvolna a takzvaně bez hluku. Ovšem stačí se dívat kolem sebe nebo porovnávat některé krajinné fotky z minulosti se současným stavem. „Dokumentární filmy prezentují tání ledovců jako dramatickou podívanou: monstrózní kry se s burácivým rachotem odlupují a padají do moře. Umírající ledovec ale není o nic dramatičtější než jarní tání. Je to led, který se v teple a slunečním svitu rozpouští a proměňuje se v zurčivé, dovádivé potoky. Na ledovec, po kterém sahá smrt, je ve skutečnosti smutný pohled: vypadá křehce a mizí neslyšně a mlčky,“ píše autor. „Anglicky by se takový stav dal označit za ‚silent spring‘ (tiché jaro), kdyby tento výraz už nepoužila Rachel Carson v názvu své knihy o vlivu pesticidů na přírodu. A po jaru nevyhnutelně přichází léto.“ (Tiché jaro vyšlo česky vloni, také jsme zde o něm psali.)

Andri Snær Magnason, otec čtyř dětí, je známý Islanďan nejen díky své spisovatelské dráze. V roce 2016 kandidoval v islandských prezidentských volbách. Ve své vlasti stojí na straně enviromentalistů, kteří poukazují na ničení tamější přírody a bezohlednost průmyslových firem.

Původní obal Börkura Arnarsona a Einara Geira Ingvarssona s použitím fotografie Ariho Magga pro české vydání upravil Vladimír Fára, repro: ČT art

Balzac do třetice

Je to docela zajímavá skutečnost: Během necelého roku vyšel třetí svazek kratších próz francouzského klasika Honorého de Balzaca (1799–1850) v novém překladu. Nejprve to byl titul Neznámé veledílo a jiné prózy. Povídky o umělcích (k tomu došlo vloni na podzim), následoval soubor Elixír života. Fantastické povídky. A nyní je tu svazek Sbohem a jiné prózy. Stejně jako první ze zde jmenovaných balzakovských výborů, i tento vydalo nakladatelství Maraton v překladu Jana Petříčka. Kniha obsahuje osm povídek a novel, přičemž text Epizoda z období teroru se objevuje česky vůbec poprvé. Nakladatelství koncepci svazku charakterizuje tak, že účelem není představit Balzaka „jako kritika společnosti a lidských neřestí, nýbrž jako spisovatele mnoha žánrových a tematických poloh“. Například titulní novela Sbohem evokuje hrůzy napoleonského tažení do Ruska v roce 1812. V novele Tajnosti kněžny de Cadignan společensky protřelá žena k sobě vztahově váže mladého spisovatele, který v ní vidí mnohem víc, než kým ona „velká pařížská dáma“ reálně je. „Pokud se žena pokusí vymanit z tuhých okovů, jimiž ji společnost spoutala, zaplatí za to svým štěstím,“ zní poslední věta závěrečné prózy svazku, Maskovaná milenka aneb nerozvážnost a štěstí, v níž Elinor jde navzdory konvencím za hlasem svého srdce.

A jeden detail: Tak jako se ve výše uvedených nedávných svazcích potkala próza Neznámé veledílo, tak se v nynějším souboru vyskytuje próza Usmířený Melmoth, kterou obsahuje i kniha Elixír života. Opět tedy čtenář dostává možnost porovnat převod jednoho a téhož textu v podání Jana Petříčka s verzí Dany Melanové (ta připravila onen výbor Elixír života).

Eliška Penclová, která navrhla obálku, pro ni použila reprodukci olejomalby Williama Turnera War. The Exile and the Rock Limpet, repro: Maraton

Zvědavý doyen

Spisovatel, žurnalista a fotograf Vladimír Votýpka oslaví příští týden devadesátiny. Takže není od věci upozornit na jeho nejnovější knihu – Příběhy tiché odvahy. Autor, který vstoupil na knižní scénu až po listopadu a publikoval sérii titulů o zdejší aristokracii (mimo jiné Příběhy české šlechty, Paradoxy české šlechty), v Příbězích tiché odvahy vypráví o lidech, kteří nezahořkli vzdor bezpráví i podivnostem, které zažili. Ty příběhy jsou čtyři, všechny psané velmi osobně, vztažené k nedávné české historii; vyprávění jsou střídmě ilustrována černobílými fotografiemi. Například Mlčenlivý svědek přináší svědectví o zvláštních, temných dějích kolem kostela sv. Jana a Pavla na Krteni (nedaleko Prahy), na něž narazil sedlák z Řeporyj, jemuž po dvou desetiletích došlo, kdo faráře na Krteni zabil. V příběhu Paarovské dědictví se Votýpka pohybuje v sobě blízké tematice české aristokracie a líčí, jak hrabě Karel Paar přišel o zámek Bechyně, který mu po restitucích znovu připadl. A ilustrace na obálce knihy se vztahuje k textu Vzestupné proudy. V něm autor vypráví, jak se v nemocnici, kde se léčil z ledvinové koliky, setkal se sedmnáctiletým Evženem, který se těžce potloukl, když havaroval s kluzákem, ovšem za zvláštních okolností. A tento Evžen autorovi vypráví i o svém příbuzném, který se za druhé světové války stal pilotem 310. stíhací perutě britské RAF, za což byl po válce ve své vlasti „odměněn“ výslechy a prací skladníka. U Votýpky je obdivuhodná jeho zvědavost a zvídavost, s níž se do osudů jiných lidí noří.

Obálku navrhla Kristýna Šlajchrtová z pražského grafického studia Carton Clan, repro: Paseka

Gorkij po hodně dlouhé době

Nechci se mýlit, ale od roku 1986, kdy Odeon publikoval nevelký soubor Hořké povídky, tady od klasika ruské a sovětské literatury Maxima Gorkého (1868–1936) žádný prozaický svazek nevyšel. (Stalo se pouze to, že na divadelní hry specializované nakladatelství Artur dvakrát – v letech 2010 a 2022 – publikovalo autorovo drama Na dně v překladu Leoše Suchařípy.) S nynějšími časy, v nichž se vzhledem k válce na Ukrajině vedou diskuze, jak k ruské kultuře přistupovat, nakolik jí dávat prostor, se tedy potkal výbor třinácti povídek Zrození člověka. Uspořádal jej a prózy přeložil Libor Dvořák (povoláním politický komentátor Českého rozhlasu); soubor vyšel v edici Knihovna klasiků, pro niž tento rusista již přeložil mimo jiné Dostojevského Idiota. Dvořák čerpal z Gorkého vrcholného období přelomu 19. a 20. století, kdy autor publikoval takzvané bosácké povídky, tedy příběhy o lidech na sociálním dně, tulácích, osamocencích, vydělených existencích, podivínech. Stejně jako u výše uvedeného Balzakova svazku, i tady jde o nové překlady.

Minimalistické obálky v edici Knihovna klasiků navrhuje Zdeněk Ziegler, repro: ČT art