Štefánik & noční můry. Proslulá líheň neomarxistů. I kniha o tom, jak jsme v podstatě dobří

Knižní kvarteto volně navazuje na rubriku Knižní sedma, jejíž deset pokračování jsme publikovali vloni na podzim, v čase exponovaného zájmu o knihy, spojeného především s předvánočním časem (a nadto tenkrát i s nesnadnou orientací na trhu vinou pandemie). Druhá vlna se v průběhu roku vyskytuje právě na jaře, když se zákazníci vracejí do knihkupectví po lednovém a únorovém „zimním spánku“.

Komiks roku 2021

Připomínkou nedávno vyhlášených výsledků komiksových cen Muriel, z jejichž udělování jsme přenášeli stream a posléze vedli o tuzemských komiksech diskuzi v pořadu … a to je co?, je anotace titulu, který byl vyhlášen nejlepším českým komiksem roku 2021. Slovenský, kosmopolitně přemýšlející politik Milan Rastislav Štefánik (1880–1919) je v této knize ztvárněn obdobně neortodoxně, jako byl neortodoxní sám tento exilový spoluzakladatel Československa. Nečekejte běžný životopis „překlopený“ do komiksové formy. V nelineárně vyprávěném příběhu se vyskytují i pasáže fantaskní, ironické, vtipné (například vynikající ztvárnění výšlapu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše do švýcarských hor v roce 1915).

„V roce 2019, kdy se připomínalo sto let od jeho (Štefánikova) tragického leteckého návratu domů, samozřejmě vzniklo několik životopisných prací. Tou největší byl celovečerní hraný film Nora Držiaka Cesta do Nemožna, vizuálně a trikově působivé dílo. Scenárista tohoto snímku Michal Baláž v podstatě paralelně napsal i scénář ke komiksu Štefánik; a to spolu s Gabrielou Kyselovou, o níž se v medailonku na konci knihy píše, že se na Cestě do Nemožna také podílela,“ osvětlil genezi knihy Pavel Mandys v recenzi, kterou vloni publikoval na serveru iLiteratura. „Aby někdo pojal biografický komiks jako eklekticky vyprávěnou palčivou otázku proloženou několika nočními můrami, to se v českém komiksu ještě nestalo,“ zakončil svoji recenzi Mandys, který je zároveň i organizátorem cen Muriel – a tak jistě proti verdiktu poroty neprotestoval… 🙂

Grafickou úpravu knihy a její sazbu připravil Joachim Dvořák, repro: Labyrint

Pozor: neomarxisté!

Letos šedesátiletý britský novinář a spisovatel Stuart Jeffries dlouhá léta pracoval v deníku The Guardian, nyní je na volné noze, spolupracuje s různými periodiky (Guardian, Spectator, Financial Times, London Review of Books) a píše knihy. Vloni publikoval svazek o postmoderní kultuře Everything, All the Time, Everywhere. How We Became Postmodern. Jeho debutem byla kniha o uhranutí televizí Mrs Slocombe’s Pussy: Growing Up in Front of the Telly (2008). A mezi nimi se časově nachází práce, která nyní vyšla česky (v originále 2016) – Grandhotel nad propastí. Jde o kolektivní kritický portrét sociologů a filozofů tak či jinak spjatých s takzvanou frankfurtskou školou, tedy s Institutem pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung, IFS), založeným roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem (za druhé světové války působil v USA). Theodor Adorno, Herbert Marcuse, Max Horkheimer, Erich Fromm i další z tohoto kruhu byli označováni za západní marxisty či neomarxisty. Jeffriesův záběr se však neomezuje na „tvrdé jádro“ otců-zakladatelů, nýbrž v chronologicky postaveném výkladu kráčí po celé dvacáté století se závěrečným přesahem do století nynějšího. Dá se tedy říct, že příběh frankfurtské školy zde běží od Waltera Benjamina po Jürgena Habermase.

„Adorno a Horkheimer se nedožili toho, že by je někdo mohl napadnout na Twitteru nebo že by si sami mohli vytvořit vlastní profily na sociálních sítích, nicméně mnohé z toho, co internet nabízí, by považovali jen za potvrzení svého názoru, že kulturní průmysl umožňuje ‚svobodu volby mezi tím, co je pořád stejné‘,“ píše ke konci svazku Jeffries. V jistých kruzích je dnes slovo neomarxista nálepkou a nadávkou, jíž je leccos hned vyřízeno. Britský autor nabízí plastičtější pohled. Kniha končí doslovem tuzemského filozofa Michala Hausera nazvaným Frankfurtská škola a naše současná situace. (S Hauserem jsme vloni přinesli rozhovor.)

Obálku vytvořila Alena Gratiasová, repro: Host

Jsme lepší, než jsme?

„Tato kniha mě donutila podívat se na podstatu lidskosti z nové perspektivy,“ cituje výrazná zelená páska přetažená přes objemný paperback (níže nabízená reprodukce obálky ji neukazuje). Uznání vyslovil Y. N. Harari, autor mimo jiné světového bestselleru Sapiens a padlo na adresu práce nizozemského historika a novináře Rutgera Bregmana Lidstvo. Dějiny naděje. Bregman (* 1988) je mladý úspěšný muž. Už v roce 2014 publikoval knihu Utopie pro realisty (česky 2017), která byla přeložena do čtyř desítek jazyků. V ní autor uvažoval o světě, kde občané pobírají nepodmíněný příjem, hranice prakticky neexistují a pracovní týden je daleko kratší než dnes. V podstatně rozsáhlejší a novější publikaci Lidstvo Nizozemec rozvíjí myšlenku, že většina lidí je dobrá. Bregman je zdatný vypravěč a kompilátor, coby doklad svého východiska poskytuje potvrzující příběhy, nejednou se odkazuje na filozofa Jeana-Jacquesa Rousseaua. Nesporně zajímavá je kupříkladu jeho sonda do slavného Zimbardova výzkumu z roku 1971, z něhož vyšlo, že se lidé velmi rychle dokáží proměnit v agresivní tvory. Nizozemec vypočítává zásadní zpochybnění, k nimž v 21. století při revizi Zimbardova výzkumu došlo.

Jedna zcela aktuální kulturní souvislost: Hned následující kapitolu, nazvanou Stanley Milgram a generátor šoků, by si mohli i měli přečíst ti diváci, kteří se rozhodnou zajít na novou inscenaci pražského Divadla Na zábradlí Obscura, neboť právě ta o Milgramových experimentech s mučením bližních elektrickým proudem vypráví. A můžeme vlastně uvést další souvislost: v minulém Knižním kvartetu jsme anotovali knihu kanadského psychologa Jordana B. Petersona Řád není všechno s podtitulem 12 dalších pravidel pro život, která volně navazuje na jeho bestseller 12 pravidel pro život. Zveřejnil ji v roce 2018. A Bregman své Lidstvo (originál 2019) končí kapitolou Deset pravidel pro život.

Přebal a grafická úprava publikace je dílem Matěje Růžičky, repro: Argo

Balzac znovu na scéně

Když jsem vloni na podzim v Knižní sedmě v souvislosti se svazkem Neznámé veledílo a jiné prózy psal o obnoveném tuzemském nakladatelském (což ještě neznamená, že i čtenářském) zájmu o dílo Honorého de Balzaca, avizoval jsem připravovaný titul Elixír života. Ten nyní spatřil světlo světa a obsahuje deset Balzacových povídek, které vycházely časopisecky ve třicátých letech 19. století jak pod autorovým jménem, tak pod pseudonymy. „Některé povídky jsou proslulé (Elixír života, Usmířený Melmoth) a byly do češtiny přeloženy již dříve, jiné vycházejí poprvé,“ informuje v závěrečné poznámce překladatelka svazku Dana Melanová, ovšem neuvádí, které jsou ty povídky v češtině publikované vůbec poprvé.

Nesporným faktem je, že výbor Elixír života je zakončen prózou Neznámé veledílo, tedy touž, která se nachází v loňském svazku vydaném nakladatelstvím Maraton a přeloženém Janem Petříčkem – svazek  Neznámé veledílo a jiné prózy (s postitulem Povídky o umělcích) jím pro změnu začíná a objevuje se i v titulu knihy.  Fajnšmekři či studenti romanistiky tak v krátké době po sobě dostávají na stůl dvě překladatelská řešení téhož textu. Pro představu zacitujme první věty z obou překladů. Jan Petříček: „Jednoho chladného prosincové rána koncem roku 1612 přešlapoval chatrně oblečený mladík před domem v pařížské ulici Grands-Augustins.“ Dana Melanová: „Za chladného prosincového dopoledne koncem roku 1612 se procházel přede dveřmi v Augustiniánské ulici v Paříži mladík ve velmi lehkém oblečení.“

Vyskytují se zde i nuance pro méně zasvěcené, respektive pro ty, které prostě zajímá Balzacův svět. Melanová do svazku zařadila ani ne třístránkovou povídku Nula, a hned po ní následuje rozsáhlejší text Ježíš Kristus ve Flandrech, do něhož autor vtělil právě i některé motivy z Nuly.

Zdeněk Ziegler je podepsán pod podobou přebalu Balzakových povídek, repro: Euromedia Group – Odeon