Naše životy a (ne)řád. Matka, která stihla být i diplomatka. Mýty i pravda o sebevraždách

Knižní kvarteto volně navazuje na rubriku Knižní sedma, jejíž deset pokračování jsme publikovali vloni na podzim, v čase exponovaného zájmu o knihy, spojeného především s předvánočním časem (a nadto tenkrát i s nesnadnou orientací na trhu vinou pandemie). Druhá vlna se v průběhu roku vyskytuje právě na jaře, když se zákazníci vracejí do knihkupectví po lednovém a únorovém „zimním spánku“.

12 + 12 pravidel

Kanadský klinický psycholog Jordan B. Peterson (* 1962), profesor psychologie na univerzitě v Torontu, bývá dnes řazen mezi vůbec nejvlivnější veřejně činné akademiky. Jeho 12 pravidel pro život s podtitulem Protilátka proti chaosu je mezinárodním bestsellerem (česky 2019, na letošní duben je ohlášen dotisk). Kniha s „protihlehlým“ názvem Řád není všechno, vydaná v originále předloni, sice už reflektuje i covidovou pandemii, ale autor říká, že základní plán této práce měl připravený už před „několika lety“ a soustředí se v nich „na věci, které se netýkají jen současné doby“. Obsah tomu ostatně odpovídá. A jaká ta pravidla jsou, o čem se Peterson rozepisuje? Některá zde nyní uvedeme: Neznevažujte bez rozmyslu společenské instituce ani tvůrčí činy. Neskrývejte nechtěné věci v mlze. Nedělejte, co nenávidíte. Odložte ideologii. Pracujte ze všech sil aspoň na jedné věci, a uvidíte, co se stane. Braňte se zatrpklosti, falši a aroganci. Autor si je zároveň vědom, že žít podle nějakých zásad či pravidel není automatickou zárukou úspěchu či naplněných představ. Kniha je tak nepřímou chválou nerigidnosti, ochoty opustit zaběhané pořádky.

Obálku navrhl a knihu graficky upravil Michal Radimecký, repro: ČT art

Rodina Huňátových to zvládla

Dana Huňátová (* 1952), vystudovaná ekonomka, která nejprve učila na obchodní akademii a od roku 1984 pracovala jako ekonomka na Evangelické teologické fakultě v Praze, náležela po listopadu 1989 k první skupině pracovníků, kteří přišli na ministerstvo zahraničí spolu s porevolučním šéfem diplomacie Jiřím Dienstbierem. Postupně ve službách „zamini“ prošla různými posty: byla velvyslankyní ve Finsku, v Egyptě, v Malajsii, působila jako generální konzulka v Chicagu. Ze svých diplomatických angažmá nejprve vytěžila knihu Sametová diplomacie – Vzpomínky na výjimečné roky 1989–1992. Ta vyšla v roce 2019. Nedávno na ni navázala publikace Matka diplomatka, která začíná rokem 1992, kdy se Huňátová ujala velvyslaneckého postu ve Finsku. Vyprávění plné faktů mapuje to, co autorka zažila na výše uvedených zahraničních misích; psala podle svých záznamů a poznámek. Diplomatka v. v. (kariéru ukončila roku 2019) se na konci knihy svěřuje, že mívá někdy pocit, „že je to všechno tak dávno, že se to možná vůbec nestalo“. Ještě vysvětlení k názvu publikace: „Oslovení ‚matka diplomatka‘ použil můj syn Marek před mnoha lety, při jednom koncertě své kapely Tata Bojs, když mě uvítal mezi diváky.“ To oslovení se nakonec autorka rozhodla dát do tituly knihy proto, že v zahraničí strávila celkem sedmnáct let a manžel a děti za ní pouze jezdili na návštěvy. Marek Mardoša Huňát pak k matčinu vyprávění připojil doslov. A patří se rovněž dodat, že manželem diplomatky je Čestmír Huňát, neodmyslitelně spjatý nejprve s Jazzovou sekcí, po převratu pak s kulturní organizací Unijazz.

Knihy graficky upravila a obálku s použitím fotografie z archivu autorky navrhla Lucie Mrázová, repro: Albatros Media – Kniha Zlín

Minulost (v nás) pracuje

Do půlstovky jazyků byl přeložen román Předčítač německého právníka a prozaika Berharda Schlinka, v originále vydaný roku 1995 (česky 1998) a roku 2008 zfilmovaný Britem Stephenem Daldrym (hráli Kate Winslet, David Kross, Ralph Fiennes a další; nominace na pět Oscarů). Po Předčítači pak bylo postupně do češtiny přeloženo šest dalších autorových knih a povídkový soubor z roku 2020 Barvy loučení je titulem sedmým. Obsahuje devět krátkých próz, v nichž bilancují vesměs stárnoucí, ekonomicky zajištění muži, kteří se vracejí k některým svým vztahům a událostem, jež jim nedopřávají klid a nastal čas nějak se s nimi konečně vyrovnat, uchopit je, „rozloučit se“ s nimi. (Například matematik v penzi vede v duchu rozhovory s přítelem, kterého udal východoněmecké Stasi, aby ten neemigroval na Západ; a protože existuje svazek, kde je udání zaznamenáno, má matematik o čem přemýšlet.) V tom jsou Barvy loučení spřízněné s jinou v minulých týdnech vydanou knihou, povídkovým souborem Claudia Magrise Zakřivený čas v Kremži (nakl. Academia) – rovněž v textech italského spisovatele, esejisty a germanisty sledujeme výpravy do myslí stárnoucích, slušně situovaných mužů.

Obálku navrhl Ivan Brůha za využití fotografie Benjamina Harteho (Arcangel Images), repro: Euromedia Group – Odeon

O sebevraždě je lepší mluvit

Nizozemec Derek de Beurs (* 1980), klinický psycholog působící v utrechtském Institutu Trimbos a na Svobodné univerzitě v Amsterdamu, publikoval předloni práci Mýty o sebevraždě. Jak o ní přemýšlet a mluvit, která na svůj český překlad nemusela čekat dlouho. Autor se tematikou sebevražd zabývá soustavně, uvádí data vztažená ke své vlasti (např. v „Nizozemsku zemře každý den přibližně pět lidí sebevraždou“), ale základ výkladu je obecně srozumitelný a svým způsobem pedagogický. Derek de Beurs bere jednotlivá zavedená, v obecném povědomí usazená mínění o sebevraždě a na faktech se snaží doložit, nakolik jsou, anebo nejsou oprávněná, tedy nakolik jsou, nebo nejsou mýtem. Každá z devíti kapitol je zakončená závěrem, v němž autor výrazně vysázeným písmem vynáší „verdikt“. Tak například: „Přesvědčení O sebevraždě je lepší nemluvit hodnotím jako mýtus.“ – Stejně tak hodnotí jako mýtus přesvědčení, že více lidí páchá sebevraždu v době svátků, ale i to, že když někdo myslí na sebevraždu, chce zemřít. Naopak jako nikoliv mýtus nahlíží přesvědčení, že média mají vliv na počet sebevražd ve společnosti či to, že umělci jsou k sebevraždě náchylnější. A za pravdivé má i to přesvědčení, že ženy o sebevraždě mluví častěji, ale muži na ni častěji umírají. A jedna zajímavost spojená s osobou autora. Derek de Beurs kromě psychologie vystudoval hru na jazzovou kytaru a na webu najdete i fotky, jak „jede“ na pódiu.

Obálku zhotovila Kateřina Tvrdá s použitím fotografie z fotobanky Shutterstock, repro: Portál

Knižní kvarteto

Rubrika je subjektivním výběrem z knih vydaných právě teď, ale třeba i před nějakou dobou. Sestava je pokud možno komponována tak, aby v ní byla zastoupena knižní produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.