Co to znamená, že se Markéta Othová „naučila fotit“

Markéta Othová vstoupila na scénu v devadesátých letech. Tehdy skončila jedna epocha ve vnímání fotografie v Československu, potažmo v Česku. Stalo se totiž, že médium fotografie začali používat (zejména) nastupující tvůrci a tvůrkyně způsobem, který fotografickou obec a hrstku v ní aktivních teoretiků, kritiků a publicistů iritoval, neboť přístup oněch nefotografů a nefotografek nebral v potaz zdejší kánony vázané k dosavadnímu chápání umělecké fotografie. Ačkoliv například pomyslný autorský okruh kolem kurátorky Anny Fárové byl generačně i výrazově otevřený, spojovalo aktéry výstavních projektů A. F. jedno: Takzvaně uměli fotit. Ovládali řemeslo. Fotografie byla, nadneseně řečeno, jejich osudem. Však také téměř samozřejmou položkou v autorských položkách byla studia na Katedře fotografie pražské FAMU.

Úzus „vystavovat fotky v galeriích = umět fotit“ v devadesátých letech padl. Kurátoři a kritici kolem několika se vyrojivších soukromých galerií a nových časopisů velmi rychle etablovali ve výtvarném provozu fotografující nefotografy – k údivu až nelibosti těch, kteří chápali fotografii tradičně a podivovali se nyní nad tím, co všechno je možné „ve fotce“ vystavovat a vydávat za umění. V zásadě šlo o tuzemské dohánění a včleňování určitých (například konceptuálních) tendencí ani ne tak přímo ve fotografii, nýbrž ve vizuálním umění jako takovém, které k výpovědi využívá kromě jiného právě i fotografii a ptá se po povaze toho média. A Markéta Othová byla výraznou aktérkou tohoto nástupu, který byl „devadesátkově“ razantní. Považte: První opravdu samostatnou výstavu autorka měla v roce 1994 ve Window Gallery, což prostě byly výlohy spravované pražskou The British Council, ale už dva roky nato Othovou prezentovala Galerie hlavního města Prahy a za další dva roky Národní galerie! Viděno z odstupu: klasická devadesátková rychlá kariéra.

Události v kultuře: O co se snaží Markéta Othová, zdroj: iVysílání

Markéta Othová se za fotografku nikdy nepovažovala (aspoň že tak, reagovali ti, kteří fotografující nefotografy nevydýchávali). Fotografii brala jako prostředek dotýkání se sama sebe i okolí; trocha introspekce, trocha voyerismu; něco čisté a plodné naivity, něco (a ne úplně málo) promyšleného a spřízněnými galerijními a interpretačními kruhy protlačovaného konceptu. „Banální záběry, řada vystavených záběrů postrádá nejen originální nápad, ale i ‚řemeslo‘ a uznání by sama o sobě nikdy nedošla, kdyby nebyla přenesena do nového kontextu,“ stojí na Wikipedii v hesle o tvorbě německého umělce Hanse-Petera Feldmana (před patnácti lety vystavoval v dnes již bohužel neexistující pražské Langhans Galerii Praha). Citované souvětí přesně sedí v obecné rovině i na tvorbu Othové. S tím rozdílem, že Feldman posouval kontexty poměrně radikálně, hojně využíval již hotových fotografií a jiných vizuálních projevů, ty upravoval a vsazoval do nových souvislostí; kdežto Othová nakládá se svými vlastními fotografiemi, v námětech i vyznění je celkově osobnější, lyričtější. Její banální či chcete-li obyčejné záběry projeví svůj náboj nejlépe „netiskově“, v galerii, nazvětšovány na velký formát (volila 110 × 160 cm). Tehdy nabývají schopnost – pokud se člověk autorčině obrazovému výrazivu otevře – generovat pocit, že „na tom celém“ něco je, že věc není tak jednoduchá, jak se to jeví na první pohled, z povrchu daného snímku. Však také jedním z nejskloňovanějších substantiv používaných v souvislosti s tvorbou Othové, včetně textů v katalogu k nynější expozici Již brzy, je právě slovo pocit.

Těžiště prezentace ve Veletržním paláci tvoří dvacet barevných vertikálních fotografií vytištěných na formát 160 × 110 cm a bez adjustace instalovaných na deset sloupů na ochozu pátého patra. Cyklus nese letošní dataci a název jako celá výstava – Již brzy. Divákovi, který tvorbu Othové vnímal v uplynulých dekádách, cyklus naznačuje autorčin vývoj, na němž se nejednoznačně podepsala takříkajíc sama doba. Umělkyně se v rozhovoru s kurátorkou výstavy Adélou Janíčkovou, publikovaném v katalogu, svěřuje: „Fotografii jsem nestudovala, což se mi dlouho jevilo jako výhoda. Neznala jsem některé zákonitosti, které se focení týkají. Formální stránkou jsem se nezabývala. Snažila jsem se, abych vůbec něco zachytila, často jsem špatně exponovala, z negativů jsem pak jen vybrala snímky, na kterých něco bylo. Teď když jsou všechny snímky správně, a navíc jich není na svitku jen třicet šest, vše se komplikuje.“

Pohled do výstavy Markéty Othové Již brzy v 5. patře pražského Veletržního paláce, foto: NG – Martin Polák

Cesta ke zklasičtění

Právě: Když porovnáme autorčiny analogově vzniklé práce z devadesátých a částečně i z nultých let s těmi současnými, ihned si všimneme, že ty nové fotky jsou řemeslně docela v pořádku, sem tam by se na nich nějaká technická „moucha“ sice našla, ale celkově jde o standardní záběry adekvátní soudobé digitální technice, která zbavuje uživatele starostí se zvolením parametrů expozice či se zaostřováním. V tomto smyslu je tedy „neumětelství“ či chcete-li chybovost Markéty Othové pryč. A zůstala umělkyni ona senzitivita (pro někoho možná až senzibilita), typická pro její tvorbu? Na to lze odpovědět v zásadě kladně: V zátiších s těmi nejobyčejnějšími předměty denní spotřeby či s květinami ano, pohledy do exteriéru jsou v tomto ohledu diskutabilnější. Byť za inspirovaný a milý lze považovat nápad instalovat na jeden ze sloupů záběr na nedaleké Výstaviště s tamní halou pyramidálního tvaru, přičemž návštěvník může udělat pár kroků k oknu Veletržního paláce a spatří v reálu týž pohled. A jeden z autorčiných oddaných interpretů, teoretik Karel Císař, jehož text je rovněž součástí katalogu (Císař byl před patnácti lety kurátorem výše vzpomenuté Feldmanovy výstavy v Langhans Galerii), tu získává výtečný materiál k demonstraci takzvané indexičnosti fotografií.

Výstavu Již brzy však netvoří pouze ony dvě desítky fotografií titulního souboru. Její součástí je originálně pojatá retrospektivní část. Pro Othovou je typické, že každou svou sólovou výstavu řeší zcela individuálně, pro daný prostor vybírá podle ní nejlépe mu odpovídající práce, jejich umístění a konstelaci; žádné putovní záležitosti. Ve spolupráci s výtvarníkem a architektem Dominikem Langem připravila v jiné části pátého patra Veletržního paláce jakousi lokalitu utvořenou ze zjednodušených modelů (1:10) galerií, v nichž v minulosti měla samostatné výstavy. V každém tom modelu (nejspíš z MDF desek) jsou v odpovídajícím měřítku umístěny drobné zvětšeniny tam instalovaných děl (autorka si o tomhle vede pečlivou dokumentaci). Originální však ještě automaticky neznamená funkční. Pro mě, jako diváka, který tvorbu Othové sleduje od devadesátých let, jsou tyto modely impulsem k rozvzpomínání se na ty autorčiny výstavy, které jsem v minulosti zhlédl. Ale pro návštěvníky z generací, které tohle „nezažily“, jsou přízemní modely možná zábavným labyrintem, při němž z nezbytí jdou do kolen, aby zblízka spatřili, co kde autorka prezentovala, ale v zásadě celá tahle „lokalita“ naprosto postrádá energii, nepředává adekvátní informaci o tvůrčí a výstavní dráze Markéty Othové. Tady si dokážu představit, že by byla využita virtuální realita: Návštěvník by si nasadil brýle a procházel se autorčinou výstavní minulostí. Ale takhle daleko zatím nejsme.

Pohled do retrospektivní části výstavy Markéty Othové Již brzy s architektonickým řešením Dominika Langa, foto: Josef Chuchma

Časy se dost dramaticky mění. V čase první výstavy Markéty Othové ve Veletržním paláci (1998) byl tento typ tvorby ne snad avantgardní, ale dráždivý určitě. Letošní cyklus Již brzy je však v kontextu dnešní produkce zcela v pořádku, v něčem vlastně již klasicistní, usedlý, nevybočující. Prostě stvrzuje, že námětová a vizuální hypernormálnost prací Markéty Othové je již hezky zavedenou tóninou. Současná postdigitální fotografie jde v dekonstrukci tradičních, analogových představ o fotografickém médiu mnohem dál.

Katalog k výstavě Již brzy, který je od tohoto měsíce ke koupi, poskytuje – díky kombinaci bilančních textů a dokumentační obrazové složky – lepší představu o autorkou ušlé cestě, než vzpomenutá sestava miniatur galerijních prostor. Ideální je tedy kombinovat výstavu s (ovšem ne zrovna levným) katalogem. Nicméně texty Michala Novotného a Karla Císaře nekonfrontují tvorbu Markéty Othové s nejnovějšími trendy, uzavírají ji do sebe samé a do historie „nefotografické fotografie“, čímž však nepostihují onen posun ke zklasičtění a k tradici, k němuž u Othové chtě nechtě došlo.