Jedna báseň. Autoři čtou: Radek Malý (podruhé)

Texty z autorovy nejnovější knížky, nazvané Básně na děrné štítky, sice nejsou psány pro děti, ovšem odráží se v nich pro autora tak typické dvojí přistoupení na řeč: Pro děti je rýmovaný text hrou, a tak pro ně Malý bez okolků rýmuje; zároveň si však na tom hrubínovském půdorysu vede trochu svou. Obsah Malého veršů vzdoruje očekávanému, nutí zbrzdit rytmus říkačky a ptát se po jednotlivých verších.

Kde v Básních na děrné štítky chybí rým, vtahuje nás vtip a dílčí pointy, ovšem něco nás v tom rozmachu nutí zpomalit a všímat si zvláštní péče věnované jazyku spojujících míst a mimoběžně se vynořující dramatičnosti scén. Tak jednu z prvních básní výmluvně svírají na začátku a na konci verše: V té kleci na ptáky bylo málo / místa a V té kleci na místo bylo málo ptáků, nicméně těžiště leží spíše ve verších „uvnitř“ textu, které na žádné slovní hře nestojí, jenom jsou jejím předmětem: Jindřich Zahrádka musel stát a držet se / vertikální tyče / klec se děsivě / pohupovala na jeho rameni / a kompost jako vždycky lehce zapáchal. A tak se může stát, že si z básně místo oné přesmyčky budete pamatovat jazykovou obhroublost vertikální tyče a tísnivou atmosféru autobusu, svážejícího občany na slavnost vinobraní. Extrémně zvýrazněná pointa nepřestává fungovat, ale je „zanedbávána“ tím uvnitř, co jen těžko hledá tvar.

Obálku kniha navrhla Nikola Janíčková ze studia Take Take Take, repro: EMG – Odeon

Kdo komu nastavuje zrcadlo

Lze říct, že jedním z hlavních témat sbírky Básních na děrné štítky je smrt. Neoplakává se tu ovšem život a nehledá se odpověď na to, existuje-li, či nikoliv něco po něm. V jednom z textů bohové stihnou smrtí člověka, který je – znaven dějinami – odkazuje do patřičných míst, aby si pak jeho ostatky vzaly houby, které prve pozoroval: Chapadla růžové houby ze vzdálených ostrovů / zezadu objala jeho mokrý popel / tak něžně. Báseň končí pateticky formulovanou výzvou, jejíž smysl naopak patosu vzdoruje: Pomlčme, pomlčme už prosím konečně / o tom, co má být promlčeno. Jako by další řeči mohly jen a pouze oslabit ono objetí hub, které člověka přijímá beze vší božskosti, zato zcela přirozeně. Nejde tedy ani tak o smrt člověka, nýbrž mnohem spíše o smrt toho lidského.

Možná, že tématem vlastně ani není smrt, ale lidskost: Ve výloze obchodu s věcmi / po mrtvých lidech jsem / spatřil zvláštní krabičku // zaujala mě intarzií slona kopulujícího s tygřicí. Jak náhle jiné je pozorování věcí, o nichž se řekne, že jsou již po něčem! – Smrt, která se již odehrála, nepotřebuje další oplakávání a budí spíš poněkud zvrácený zájem o to, jaký to vlastně byl život, který po sobě zanechal onu intarzii. Podobně odtažitou perspektivu vyvolává závěr básně, který se však týká manželství: O hladovou zeď se tříští srstnatý stín straky, co / ráda lesklé / byl v ní náš prsten.

Dospělým lidem tu nastavují zrcadlo zvířata, rostliny a někdy také děti. Například báseň Dobrý den rozvádí anekdotickou situaci, kdy se muž ptá lékaře na radu: rozhodl jsem se vyhledat vaši ordinaci / protože trpím chorobnou představivostí / téměř se nemohu dívat na mraky / abych v nich neviděl vílu na mopedu. Marně se ten muž pokoušel léčit se přírodou: Meduňkovo-třezalková směs ani brom / destilovaný z ostružin nadlouho nezabraly. Jak je typické i pro většinu ostatních básní sbírky, citovaný text nás touto taškařicí nejprve jen provází, avšak posléze se pacientova samomluva komplikuje. Náhle zjišťujeme, že čteme velmi nejednoznačnou báseň o vnitřní odpovědnosti za motiv na zapalovači nalezeném na pláži slepého / ramena pomalu plynoucí nížinné řeky, nebo dokonce za politický vývoj na naší planetě. Básně Radka Malého uvádějí čtenáře do infantilních her, aby ten se však záhy ocitl mimo hru: Operace očí probíhaly dle pořadníku i za ztížených podmínek / na každé další oko bylo možné získat slevu / a tak stále starší lidé viděli čím dál ostřeji / a stále mladší lidé ubíjeli bezdomovce.

Člověk si od her nemůže pomoci. Od dětství skrze ně poznává svět, a vlastně nikdy je docela neopouští, vše se pokouší oživit či udržet při životě nějakým vtipem, opsat to určitým obloukem, nevyměňovat si s lidmi výhradně informace, nýbrž i konverzovat. Realita však bývá spíše prozaická a básně Radka Malého ji nahlížejí až hororově. Příšerou je v nich obyčejný člověk v odrazu zvířecích očí, který po bobříku odříkání Ještě má splnit: // ústřici usmíření / orangutana opouštění / nutrii nenásilí / orebici samoty.

Autor je básník a esejista, pracuje jako softwarový analytik. Své básně a kritiky publikuje v literárním tisku a na svém blogu pozdevnoci.blogspot.cz.

Radek Malý (* 1977). Básník, překladatel, autor knížek pro děti, pedagog. Narodil se v Olomouci, kde na tamější Univerzitě Palackého vystudoval germanistiku a bohemistiku. Na této univerzitě, dnes již jako docent, rovněž pedagogicky působí, stejně jako na Katedře žurnalistiky IKSŽ Univerzity Karlovy; je rovněž garantem programu Literární tvorba na pražské Vysoké škole kreativní komunikace. Knižně debutoval básnickou sbírkou Lunovis (2001), za svou třetí sbírku Větrní (2005) obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. Letošní Básně na děrné štítky jsou jeho devátou sbírkou. Vedle toho je autorem několika knížek pro děti a dvou dramatických textů (Pocit nočního vlaku, 2006; Černé Hoře, 2008). V neposlední řadě je Radek Malý uznávaným překladatelem německy psané poezie, zejména pak té expresionistické.