Ve své novele Vir doputuje komentátor David Klimeš k naprosté bezobsažnosti

Jedním z akcentovaných žánrů nejen v české literatuře posledních let je žánr dystopie. V době, kdy planetu ochromila pandemie covidu-19 a poté ruský diktátor Putin zaútočil na Ukrajinu, přičemž už pár měsíců rétoricky tančí kolem nechvalně proslulého červeného tlačítka, je pochopitelné, že nejeden člověk uvažuje, k čemu tohle všechno může dospět. Podobná otázka se vznáší i nad Virem, první prózou Davida Klimeše (* 1982).

V autorově novele se přesouváme do druhé poloviny 21. století, kdy svět funguje pod tlakem nebezpečného viru, rouška se stala přirozenou součástí outfitu a hlavní hrdina, hudebník Vítek, musí jednou týdně docházet s proviantem ke svému starému otci – jinak by si na něj úřady došláply. Z rutinního popíjení kávy s mužem, s nímž si i kvůli jejich pohnuté minulosti nemá moc co říct, se stane katalyzátor příštích dějů. Vítek totiž shledá, že otec vlastní množství starých uniforem, s nimiž by mohl udělat parádu při svých hudebních vystoupeních. Otec mu uniformy půjčí, ovšem pod jednou podmínkou – Vítek si vyposlechne otcovy lekce dějepisu, jiné, než jaké byl zvyklý konzumovat ve škole.

David Klimeš v květnu 2019, kdy v Havlíčkově Brodě převzal novinářskou Cenu Karla Havlíčka Borovského za rok 2018. Tehdy byl komentátorem týdeníku Ekonom a Hospodářských novin, nyní je komentátor serveru Aktuálně.cz a pedagogem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, foto: ČTK – Luboš Pavlíček

Tyto lekce, naznačující, jakými cestami se svět a Vítkův otec ubírali v první půli jednadvacátého století, obsahují nejednu podnětnou myšlenku o potenciálním směřování naší společnosti. V Klimešově prozaickém vyprávění však žalostně nefungují – jsou zdlouhavé, nezáživné a postupně se spolu s celým fikčním světem Viru skládají v těžkopádný galimatyáš. Nadto jsou obklopeny rutinní hlušinou Vítkových cest po „rychlochodníku“ a toporného osvětlování toho, jaká pravidla v Klimešem konstruovaném dystopickém světě platí.

Próza zcela postrádá emoce či příběh, o nějž by se tohle všechno opíralo, nějaké jádro, díky němuž by se čtenář chtěl dozvědět, co se se světem, jaký známe, stalo a proč Vítkova přítomnost funguje tak, jak funguje. Snad by to bylo lepší, kdyby postavy nebyly nezajímavými paňáci a kdyby mnohé z toho, co řeknou, nešustilo papírem…

A to je v posledku ještě ten menší problém Viru. Horší – a do očí bijící – je to, jak mizerně je kniha napsaná. U autora, jehož komentáře jsou obvykle dobře vystavěné, občas i vtipné, to překvapí dvojnásob. Psaní žurnalistických textů a beletrie jsou samozřejmě dvě v mnoha ohledech odlišné disciplíny, ale i tak: Ve Viru se vyskytují některé natolik evidentní stylistické přešlapy, že by čtenář neznalý autorovy biografie těžko text přisuzoval někomu, kdo se psaním živí. Stačí se jen podívat na to, jak často je opakováno Vítkovo jméno. Jistě, třeba v rámci dialogu je občas třeba čtenáře ujistit, že správně sleduje, kdo právě mluví. Ale když je Vítek takříkajíc sám na scéně, není přece nutné neustále omílat, že něco si pomyslel Vítek a že Vítek udělal tohle a tamto.

Jestliže dávkování antroponym neodhadl autor, měla zasáhnout redakce – když už tedy přistoupíme na to, že Klimešova novela musela spatřit světlo světa ve formě knihy, o čemž osobně pochybuji. Redakce měla eliminovat neladné konstrukce vět a přimět autora, aby některé části prózy seškrtal či rovnou vyškrtal. Vypravěč Viru má totiž zduřelou potřebu okomentovat vše, co sledovaný protagonista učiní, uvidí nebo co ho zrovna napadne. Čtenář tak brzy začne toužit po jediném – aby už Vítek, proboha, nikam nechodil, nic nedělal a na nic nemyslel.

Druhá část knihy (dostaví se docela nečekaně, neboť první zhruba stovku stran přečteme, aniž bychom byli informováni o tom, že text je rozdělen na části), v níž Vítek řeší trable se sociálním odborem po smrti svého otce, je už pak skutečným závodem v bezobsažnosti a čtenářským martýriem. Těžko se divit tomu, kdo zde Vir odloží. Jestliže si chtěl autor vyzkoušet roli prognostika (netvrdím, že tomu tak je, ale nenapadá mě jiný důvod, proč tu prózu stvořil), měl to zkusit jinou cestou.

Obálka Klimešova prozaického debutu, repro: Akropolis