Jedna báseň. Autoři čtou: Ondřej Hložek

Básně-výčitky jsou adresované především sobě samému. Jako by se jejich mluvčí propleskával za nevšímavost, pohodlnost, nedostatek soudnosti a soucitu, sobectví, upomínal se na to, jak dobře by se měl mít. Jako by se tu porovnávalo vlastní utrpení s tím, které se jeví být objektivně závažnější a více se počítá – a člověk pak z takového srovnání nutně vychází jako hrdopyšná fňukna. Mám právo na bezpečný a teplý domov, tváří v tvář smrdutému tulákovi? Smím se mít dobře a smím za to být rád – jsem bohatý a jak? Mohu pozorovat klopotné požívání ostatních se shovívavostí či smutkem a zlobou, pakliže přitom neodparatelně náležím k jejich rodu?

Morálka a charakter, pravda a lež, poctivost a faleš, slabost, siláctví a síla – základní otázky po tom, zda jako člověk mohu obstát, smím obstát a dokážu obstát před člověkem, před sebou i před Bohem, zvlášť tváří v tvář konečnému zúčtování. Právě to stojí v centru pozornosti tohoto opavského básníka ve Slezském nonstopu.

Autorem grafické úpravy knihy je její nakladatel Pavel Kotrla, repro: ČT art

Ondřej Hložek má smysl pro dramatičnost, pro silné zapamatovatelné obrazy, které se čtenáři hluboko vtisknou. Umí je dobře podtrhnout přiléhavými, objevnými přirovnáními a metaforami (Pes štěká do kouta / Je hubený jako leták / co ti říkal, žes vyhrál miliony; abys věděl, co nového / je při starém; od ukazováčku se mu sype popel; Olezlé hvězdy se zasouvaly / do oblohy; Bílé ubrusy oblak / shrnuty jsou u břicha rybníku). Umí je dobře podtrhnout i slovesy vyhrocujícími své obsahy (rvát, křičet, vydrásat, pohlcovat, čpět, hořet, zakusovat se do zad, ševelit holemi) a oživujícími neživé (větev prostřelila krovem, kraj si zapisuje, měsíc se rozpůlil, spánek se přerazil, slova se sypou jako štěrk). A v neposlední řadě umí ty obrazy podtrhnout jednoduchostí, prostotou slov i výjevů (měl jsi duši dokořán; A lidé stojí / za sklem / života), kterážto kombinace je riskantní, protože odehrávat se může jen na tenké hranici mezi okouzlující čistotou, půvabnou naivitou a patetickou rozervaností (dům / spálený sykotem sprejů, kromě jiného verš s účinnou asonancí). Hložek se na tomto pomezí pohybuje odvážně, srdnatě kormidluje mezi spadanými kmeny a drásajícími větvemi v korytě života básně.

To, co je nedotčené, čisté, ještě nepoškrábané (takže zvíře a dítě, jehož ruce jsou blíž k nebi), nebo naopak to, co už je zdevastované, ohlazené až k jádru, a takto znovuočištěné (takže bezdomovec, tulák, prosťáček či člověk na vozíku, s handicapovaným tělem, nucený žít) – může být nejen měřítkem hodnot, jež tu jsou v každé z básní zvažovány a považovány, nýbrž také jediným dokladem jejich existence. Je na nás, zda těmto vzácnostem budeme svět odkouzlovat, třeba tím, že děcku odhalíme nepěknou pravdu (třeba tu o nás), anebo tím, že mu budeme vytrvale lhát s odkazem na ochranitelství a potřebu je šetřit. Slíbit zas můžeme jen to, co jsme viděli a zažili, třeba liščí tělíčko tehdy v září – tedy jen to, co už je nutně minulostí: Slibovat můžeme výhradně v čase minulém. Pomoci můžeme jen vyvezením vozíku ke hřbitovu a zavázáním tkaniček, modlitbou, péčí o uvadající květiny, kterým lze podržet kdysi krásné hlavy. Připomenout se sobě můžeme jen pálivou bolestí způsobenou pohrabáním se v ráně. Kam a k čemu se lze obracet s důvěrou?

Čtenáře Slezského nonstopu provází obraz onoho tenkého štěkajícího psa, který se opakuje co pár stránek a v jiných konturách a novým kontextem proměňuje vlastní podobu. Pokaždé však štěká do kouta: Tam, kde není nikdo, kdo by ho zaslechl, odkud se ničeho nedočká. Štěká jen tam, kam se odváží obrátit svůj hlas. Rychle jdou dny proti sobě a my si musíme nepovšimnout, co skutečně důležitého se v nich odehrálo – třeba té podoby mezi psem hubeným jako leták a kuřákem v psychiatrické léčebně, mezi dítětem a starým člověkem, mezi tichem a rámusem, špinavostí a čistotou, vůní uvadlé květiny tolik blízké puchu smrti. Co jsem / Duch / nebo zvíře? ptají se poslední verše této sbírky, aniž by život, ta svině, mohl dát jakékoli znamení v odpověď.

Ondřej Hložek (* 1986), básník a recenzent. Po vystudování Slezského gymnázia v rodné Opavě absolvoval v bakalářském oboru Česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě. Knižně publikoval sbírky Tížiny (2011), Otluky (2013, pouze elektronicky), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017), Řez kamenem (2019), Na vratkých nohou / Trautes Heim (2020), Půlnoční deník (2021), Mirčevovy oči (2021), Slezský nonstop (2022). Píše i knihy pro děti: Dědečkova almara (2018), Zlaténka (2020). Poezii, recenze a esejistické texty publikoval v řadě tuzemských literárních časopisů. Jeho básně byly uvedeny v ročenkách Nejlepší české básně 2017 a Nejlepší české básně 2018. Jeho básně byly přeloženy do několika evropských jazyků (mimo jiné angličtiny, francouzštiny, italštiny, slovinštiny, polštiny). Na Opavsku pořádá kulturní akce zaměřené vesměs na literaturu.