Příběhy z války na Ukrajině, jež neměly čas uzrát. Přesto nepostrádají sílu a přesah

Dosud nejvýraznější pokus o reflexi ruské invaze na Ukrajinu očima tuzemských literátů a literátek přinesl víceméně publicistický projekt Střepy – původně podcast vysílaný Českým rozhlasem Plus, který se krátce nato dočkal stejnojmenné knižní podoby. Desítka textů doprovázených rozhovory s jejich autory a autorkami výmluvně ilustrovala fakt, že přinejmenším v prvních týdnech dotyčného konfliktu – zmíněné příspěvky se objevily v éteru už měsíc po jeho vypuknutí – platilo okřídlené rčení, že ve válce múzy mlčí. Většina textů měla totiž blíže k úvaze než próze a v rozhovorech nadto vícekrát zaznělo, že si dotyčný či dotyčná zkrátka netroufá psát o podobných událostech, když postrádá osobní prožitek i větší časový odstup.

Potřebu objasnit čtenářům své rozhodnutí psát o dosud probíhající válce (pochopitelně bez přímé zkušenosti s ní) pociťoval i Jan Němec (* 1981), který novou knihu doprovodil Poznámkou autora, datovanou 8. července 2022, kdy už měl podle vlastních slov dopsáno. Mimo jiné zde přiznává, že sám býval názoru, že literatura potřebuje odstup – a přesto napsal knihu čerpající mnohdy z čerstvých zpráv informujících o dění na Ukrajině. Kdo by však čekal, že se ocitneme uprostřed válečné vřavy, byl by zklamán. Stěžejními hrdiny a hrdinkami pětice povídek jsou civilisté, kteří v kulisách těžce zkoušené Ukrajiny (a v případě závěrečných Labutí i mimo ně) hledají velmi rozdílné věci – pravdu, dítě, pomstu, vysvobození či lásku.

Cesty „tam“

Knihu trochu nešťastně otevírá povídka Sabotér. Zápletka působí i při svém nevelkém rozsahu příliš jednoduše a přímočaře, naproti tomu její vyznění vzbuzuje spíše otázky. Bezejmenný český řidič se vydá „pod vlivem nepříjemných zpráv z Ukrajiny, které se ho nepříjemně dotkly“ přes Polsko a Lvov do obléhaného Kyjeva. Bojovat očividně nepřijel, tak proč riskuje svůj život, namísto toto, aby se pokusil nějaký cizí zachránit? Žene jej snad zvědavost, touha po adrenalinu, snaha poznat pravdu? Spíše to vypadá, že skutečný důvod své cesty nezná ani on sám…

Na cestě zastihujeme i protagonisty všech zbylých příběhů. V případě povídky Lepidlo se dává do pohybu skupina mladých lidí připomínající spíše divokou smečku – fetují lepidlo, kradou a poté, co je z jejich doupěte vyžene válka (jejíž první známky ve svém rauši jaksi přehlédli) a oni se usadí v jedné ze stanic charkovského metra, rychle si svými ostrými lokty zjednají mezi ostatními respekt. Dokonce si v nastalém chaosu dokážou obstarat vše potřebné k tomu, aby se pomstili za starou křivdu. Delší rozsah, množství postav a poměrně dramatický děj už dovolily zkušenému autorovi ve větší míře předvést vypravěčské i stylistické schopnosti – čtenáře kupříkladu nechává dlouho tápat nad tím, kdo je skutečným adresátem celého vyprávění.

Próza Zoe ještě více než úvodní povídka otevírá prostor ke konfrontaci západo- a východoevropské reality. Autor se však zejména při líčení té první – reprezentované dvojicí hlavních hrdinů – nevyvaroval klišé. Franz a Juli jsou německý pár, jenž se rozhodl pořídit si přes zprostředkovatelskou agenturu dítě, které odnosí ukrajinská matka. On je robustní postavy a poněkud naivní povahy, ona trochu povrchní, ale jinak typická intelektuálka – a v jejich vztahu se vidí coby „sochařka, která z bloku kamene postupně otesává svého neotesaného Davida“. Putinova invaze na Ukrajinu jim značně zkomplikuje cestu pro miminko, které se narodilo v Kyjevě. A ke všemu si náhradní matka jejich malé Zoe začne klást nové podmínky…

Vzdor některým charakterizačním klišé, která autor na německý pár použil, vyprávění dokáže ve vypjatých momentech překvapit. Nepříjemně pravdivě znějí našinci v uších slova Juli o tom, že válka mnohé na Západě nejen pohoršuje, ale svým způsobem také vzrušuje: „Je to působivější než seriál na Netflixu. Je to doopravdy a nikdo neví, jak to skončí.“ Jan Němec umí tnout do živého i při komentování současné situace v Evropě z ukrajinské perspektivy. „Myslím, že my například máme právo, aby nebombardovali naše nemocnice. A vy dokonce máte prostředky, abyste tomu zabránili. A stejně je nevyužíváte, jak byste mohli,“ říká sestra z porodnice Juli, která se ani příliš nebrání – „vědoma si své západní viny“. Stejně však nepřestává kontrolovat přibývající lajky u své fotky s karikaturou ruského prezidenta a nápisem „Liliputin“.

Mládí v hajzlu, vlastně v akváriu

Nejdelší a také umělecky nejpřesvědčivější povídkou knihy je Akvárium, odehrávající se v těžce zkoušeném Mariupolu. Zatímco hlavní hrdina Igor, mladík na prahu dospělosti, rozváží se starší Elinou – povoláním zvěrolékařkou – po městě jídlo, jeho matka a sestra se skrývají v poničeném hotelu. Všichni sní o cestě ven ze smrtící pasti. Postava Igora, plastická a mnohovrstevnatá, autorovi dobře posloužila nejen při zobrazování všudypřítomného zmaru a beznaděje (jichž se mladík stává svědkem), ale rovněž jako symbol určité naděje, že i uprostřed válečného pekla si život takříkajíc najde cestu – mladík se ani v takové chvíli nevzdává myšlenek na sex i na lásku. Vzácné chvíle štěstí ovšem zpravidla bývají zaplaceny či pošpiněny bolestí a smrtí.

Symbolického významu nabývá i titulní akvárium, které se stává posledním zdrojem vody nedobrovolných hostů hotelu Europa. „Najednou už to viděl jasně: To akvárium je jako tohle vyflusnutý město, to akvárium je Mariupol. Nejdřív zdechly tropický ryby, pak zhaslo světlo, postupně ubývalo vody a teď už není skoro nic, jen trocha písku na dně a na skle otisky uschlejch řas. A nejhorší je, že celej svět stojí za sklem a civí na to, jak se blíží smrt.“ To je jedna z několika obdobně emotivních pasáží Akvária. A dojem zesiluje vypravěčská perspektiva osmnáctiletého kluka.

Obálku navrhl a knihu graficky upravil Martin T. Pecina, repro: Host

Autor neměl potřebu přímo zachytit krvavé boje a smrt nevinných obětí. V případě Akvária to dokládá nápadná dějová klička kolem smutně proslulého vybombardování divadla v Mariupolu, kde několik stovek civilistů hledalo úkryt před ruskými leteckými útoky. V příběhu je vylíčena situace před touto tragédií – hrdina pozoruje, jak někdo píše na dlažbu před divadlem nápis „Děti“, který posléze obletěl svět – a po ní, když už probíhají záchranné práce. V podobných chvílích se Jan Němec – volící za dějiště svých příběhů uzlové body válečného konfliktu (Kyjev, Charkov, Mariupol) – mohl spolehnout na sílu zpráv a obrazů, které se valily z médií a patrně ještě dlouho zůstanou obtisknuty v paměti mnohých čtenářů.

Cena (a daň) za prvenství

Poslední povídka Labutě vítaně rozšiřuje záběru kvintetu – geograficky i úhlem pohledu. Hrdinkami jsou dvě Rusky, čtyřicátnice Jekatěrina a o generaci mladší Anna, které se rozhodnou v Moskvě protestovat proti válce a Putinovi. Autor si ruskou společnost a veřejnost neidealizuje, ale příběhem se jasně staví proti principu kolektivní viny. Sílu romantického příběhu s nutnou příměsí tragiky umocňuje zvolený leitmotiv v podobě Labutího jezera. Ke slovu se tu dostávají i další, převážně feministicky orientovaná témata, vyplývající z charakteristiky obou postav (pozdní coming out vdané ženy, lesbický vztah věkově rozdílného páru, žena v akademickém prostředí, ruská varianta kauzy #MeToo).

Jan Němec v již zmíněné autorské poznámce přiznává, že tuhle knihu psal v chvatu. Místy je to na textech znát. Ne snad, že by vyprávění drhlo nebo postavy šustily papírem. Takřka všechny povídky oplývají barvitými protagonisty, bohatým jazykem odrážejícím jejich různorodý charakter a snad s výjimkou úvodního textu i vcelku nápaditými zápletkami. Při zpětném pohledu je však zjevné, že autor při svém horečnatém psaní nezřídka sáhl po první nabízející se charakteristice, scéně, replice, a odtud pramení přítomnost některých klišé a prvoplánových motivů, k nimž lze počítat i trochu laciný, byť marketingově vděčný titul knihy. Celkově však Jan Němec v tvůrčí výzvě, kterou před sebe postavil, obstál se ctí.

Autor je literární publicista a kritik