Tenkrát na Východě: Románová hrdinka utíká před minulostí do Petrohradu

Zdá se, že když se v české literatuře protne univerzitní vzdělání autorky s jejím prozaickým debutem, je zaděláno na úspěch. Paměť mojí babičce Petry Hůlové, v níž autorka zúročila studium mongolistiky, uspěla v Magnesii Liteře i v Knize roku Lidových novin. Japonský debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji získal Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. Jana Guljuškina (* 1984), která se nedávno uvedla prozaickou prvotinou Jolka, vystudovala ruský jazyk a literaturu a hlavní postava její knihy se vydává na studijní stáž do Petrohradu. Paralela s úspěšnými tituly se jeví přiléhavě. Jolka má totiž velkou šanci za pár měsíců promluvit do udílení literárních cen.

Hrdinka románu v Petrohradu nejprve naráží na obtíže – z velké části proto, že její ruština není valná. Brzy se však vedle dvou Čechů, s nimiž se od začátků stýká, začíná seznamovat i s Rusy, s jazykem a s tepem města na Něvě. V jejích možná trochu romantických ideálech – Rusko si zamilovala především díky četbě Dostojevského – se pomalu, ale jistě objevují trhliny, což není dáno výhradně tím, že Petrohrad ukáže Jolce i svou odvrácenou tvář. Pomocí četných retrospektiv je čtenář seznamován s Jolčiným neradostným zázemím a brzy se začne vyjevovat, že její cesta do Ruska byla motivovaná spíše snahou odříznout se od minulosti než vyjet na studijní stáž a poznat zemi svého oblíbeného autora.

Ve zmíněných retrospektivách jsme seznámeni i s osudy Jolčiných rodičů. V delší kapitole si její otec a matka předávají vypravěčský kolík a ukazuje se, jak se jejich vztah začal bortit a jak byl provázen vzájemným nepochopením. V následující retrospektivní kapitole – ty se napříč knihou nepravidelně střídají s petrohradskými kapitolami z románové přítomnosti – se vyprávění ujímá Jolka a její starší sestra. I do soužití dívek nemilosrdně vpadly rozepře rodičů. Ačkoliv si byly v dětství blízké, v pubertě se začaly vzdalovat, což se týkalo i zájmů a osobnostních rysů.

Do popředí se dostanou i vzpomínky na nepodařené milostné vztahy, jejichž protagonisty jsou Jolčin bývalý spolužák Simon a vdaná kolegyně z obchodu, kde Jolka pracuje, když opustí rodný dům. Chmurné a palčivé zážitky z minulosti začnou postupně prosakovat do petrohradské linky románu. Vyprávění získává hutný melancholický tón, který je umocňován tím, jak se v Petrohradu snižují teploty, zkracuje se den a rovněž Jolčino soužití s novými ruskými přáteli se komplikuje. Zprvu nadějným vyhlídkám padají pod nohy jakési pokřivené vztahové vzorce, z nichž se hrdinka nedovede vymanit.

Rovněž petrohradské karamboly autorka nahlíží z více úhlů. Jakkoli by se tedy zpočátku mohlo zdát, že se dění bude točit víceméně kolem titulní protagonistky, debutový román Jany Guljuškiny nabízí množství perspektiv, díky nimž text vrstevnatě zachycuje hned několik témat, které dalece překračují zážitky ze studijní cesty. Tato témata se týkají jak specificky ruského prostředí a kulturních otřesů, které nastanou, když se Rusové střetnou s lidmi z jiných částí Evropy, potažmo světa – a naopak –, tak i obecných zkušeností lidí na cestě. Na cestě do cizí země, ale i na cestě, po níž se jedinec vzdaluje od své minulosti nebo se o to alespoň pokouší. Čtenáři Jolky je brzy jasné, že tato cesta bude pořádně trnitá.

Šťastnou ruku bude mít každopádně ten, kdo po této prvotině sáhne. Ačkoliv se v závěrečné zhruba třetině románu můžeme ptát, zda by nebylo od věci text trochu prostříhat a udělat vyprávění méně rozbíhavým, Jolka je debutem, jaký se na zdejší prozaické scéně jen tak nevidí.

Obálka knižní prvotiny Jany Galjuškiny, repro: Dybbuk