Zvolili jste psychopaty? Einstein v Praze. Texty a kresby Jaromíra 99. Autentický sociální demokrat

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Na hrubý pytel hrubá záplata

Když je zase ten čas voleb, tak možná příhodnou četbou k tomu je kniha amerického terapeuta, právníka a mediátora Billa Eddyho (* 1948) Proč volíme psychopaty a jak to zastavit. Autor (loni obdržel v USA cenu za celoživotní dílo od Akademie profesionálních rodinných mediátorů) se dlouhodobě soustřeďuje na ten typ lidí, které označuje jako vysoce konfliktní osobnosti (HCP). Vypracoval kolem nich celou teorii a napsal řadu knih, v nichž tyto své poznatky rozvíjí a variuje. Jednou z nich je přítomná práce z roku 2019, v níž Eddy kromě jiného reflektuje i tehdy aktuální americkou politickou scénu. „Donald Trump je dobrým příkladem toho, jak HCP využívají falešné triády krize, aby rozdělovali voliče a vítězili. To je zjevně možné proto, že dnešní vysoce emoční média ve všech svých formátech zdůrazňují tváře, hlasy a emocionální sdělení. To v důsledku nahrává vysoce konfliktním politikům (a všem vysoce konfliktním osobnostem), kteří mají daleko méně zábran, ale také méně schopností řešit problémy, které nejsou černobílé.“ V analýze chování konfliktních politiků jde Bill Eddy většinou hlouběji do minulosti, k Hitlerovi, Stalinovi, k senátorovi McCarthymu, k prezidentu Nixonovi; když se přesouvá do jednadvacátého století, všímá si i třeba osobnostních rysů Putina nebo Orbána. Kniha je to do určité míry rovněž „příručkoidní“, autor například vypočítává „deset nejčastějších chyb při jednání s vysoce konfliktními politiky“. Za podstatnou chybu se dá považovat to, co praví název třinácté kapitoly: Čím je HCP agresivnější, tím vy buďte asertivnější. Eddy totiž píše: „Pokud budete reagovat pasivně, zadupou vás do země, poníží vás, pokusí se vás totálně zničit a budou říkat, že jste slaboši.“

Obálku navrhla Kateřina Tvrdá a využila pro ni ilustrace z fotobanky Shutterstock, repro: Portál

Géniovy české stopy

„Šestnáct měsíců, od začátku dubna 1911 do konce července 1912, žil Albert Einstein v Praze. Tento fakt opomíjí mnoho lidí včetně obdivovatelů Einsteinova učení nebo příznivců nepopiratelného kouzla Prahy. Vždyť to byla tak krátká doba a také docela na počátku profesní dráhy fyzika. Když Einstein přijel do Prahy, bylo mu pouhých 32 let a neexistoval ani náznak mezinárodní proslulosti, již dosáhl později. Když se podíváte prakticky do jakéhokoliv Einsteinova životopisu, o roku (a čtvrt) v Praze se tam pojednává s účelnou úporností. Jaký význam mohlo mít 16 měsíců?“ začíná svoji knihu Einstein v Čechách americký historik vědy a slavista Michael D. Gordin (* 1974). Ten tedy nalezl v einsteinovském bádání takříkajíc díru na trhu a předloni publikoval práci Einstein in Bohemia. Zasazením Einsteinova tuzemského pobytu do souvislostí nejen vědeckých, ale i kulturních, společenských a politických vytvořil Gordin i specifický obraz multikulturní Prahy před první světovou válkou. Einstein zde působil na pražské německé univerzitě, ve Viniční ulici, s rodinou bydlel na Smíchově, nedaleko Vltavy, v ulici Lesní. Autor sice píše (viz výše), že v letech 1911/1912 Einstein neměl tu proslulost, co později, ale nepřijel jsem žádný „no name“ vědec. I z Gordinovy knihy jasně plyne, že v odborných kruzích, včetně těch zdejších, se o Einsteinovi už dobře vědělo, ostatně v roce 1905 publikoval speciální teorii relativity. V dopisech z Prahy fyzik psal, že dře „jako štvaný kůň“, že jeho mysl naprosto zaměstnávají otázky gravitace, snaží se v bádání pohnout, postupuje to ovšem velmi ztuha. Při nastiňování některých společenských či personálních souvislostí Gordin časově přesahuje oněch šestnáct měsíců, jde ve výkladu i do novější doby. Zejména si všímá nástupu fašismu, válečných i těsně poválečných let či osudu Židů v Čechách; obzvláštní personální pozornost věnuje Arnoštu Kolmanovi, židovskému intelektuálovi, který opustil sionismus, nahradil jej marxismem, šířil v těchto kruzích ponětí o teorii relativity a měl mimořádně pestré životní osudy.

Obálku vytvořil Libor Batrla. Zvolil pro ni fotografii, na níž je slavný fyzik spolu s Hannou Fantovou a chystají se vyplout na Carnegieho jezero, foto: ČT art

Jaromír 99 slovem a obrazem

„Je podzim konec sezóny / mraky lítaj těsně nad stromy / černé mraky na cáry roztrhaný / Je podzim, tak jako vždy / brouci a pavouci náhle mění směr / přímo do mý hlavy // Kdekdo to špatně, špatně snáší – marně se brání / a někdo si raděj pustí plyn – ale ne ještě ne…“ Tak začíná píseň Jeremiáš, příhodná pro stávající čas. Hrávala ji jesenická skupina Priessnitz, text napsal, jak pro tu kapelu bylo charakteristické, její zpěvák  Jaromír Švejdík (* 1963). Priessnitz jsou dnes zřejmě nadobro minulostí, nicméně některé jejich písně na svých koncertech hraje Letní kapela, jež letos vydala své první album a Švejdík pro ni píše a zpívá v ní. Průběžně se také – pod jménem Jaromír 99 – etabloval i jako výtvarník (viz třeba komiks Nebel či stejnojmený film). A na textařské a zároveň výtvarné autorově tvorbě je postaven svazek Mimosezóna. Jde o formátově ne úplně standardní publikaci, to proto, aby v ní byl „dýchající“ prostor pro tekoucí verše písňových textů i na desítky barevných výškových ilustrací. Vznikla kniha ke čtení i k prohlížení, velkorysejší, než jsou běžně uspořádané soubory písňových textů, publikace skoro dárková či fanouškovská (čemuž odpovídá i její cena). Pro pořádek je dobré zdůraznit, že jde o výběr ze Švejdíkových textů z let 1992–2022. Soubor zahrnuje tvorbu od Priessnitz přes „pobočné“ projekty Umakart, Jaromír 99 & The Bombers, Kafka Band až po zmíněnou Letní kapelu (a třemi texty je zde zastoupeno i deset let staré album Dobrý časy, které Švejdík & spol. připravili pro Václava Neckáře). Předmluvu sepsal autorův přítel a spolupracovník, spisovatel Jaroslav Rudiš, na konec svazku je připojeno interview, kdy Švejdíkovi/ Jaromírovi 99 otázky pokládá šéfredaktor hudebního časopisu Full Moon Michal Pařízek.

Knihu včetně obálky graficky upravily Alena Gratiasová a Ivana Dudková, repro: ČT art

Hodně toho pamatoval
Roky a přerývaně vznikaly tyto memoáry sociologa, publicisty a aktivního člena exilové sociální demokracie Karla Hrubého, který se nakonec jejich vydání nedožil, zemřel loni v červnu v Basileji, bylo mu devadesát sedm let. Základem pro knihu byly otázky kladené historikem a publicistou Petrem Zídkem, které Hrubý posléze vypustil, dále pak ovšem na materiálu pracovala dvojice editorek, až vznikl souvislý text o čtyřech oddílech: První republika, Protektorát, Po Únoru, Exil. První dvě kapitoly celkově zabírají čtyřicet tiskových stran, těžiště leží v těch druhých dvou, každá z nich čítá zhruba sto tiskových stran. Hrubý měl na co vzpomínat: Na pražské filozofické fakultě absolvoval v roce 1949 obory filozofie a čeština, nastoupil jako středoškolský profesor, ovšem v roce 1955 dostal deset let žaláře za údajnou velezradu (tuto etapu detailně zpracoval v knize Mohlo to být horší, která vyšla před pěti lety), v roce 1960 jej – jako četné jiné politické vězně – propustili na amnestii. Vystudovaný filozof se pak živil jako brusič kovů. V osmašedesátém roce patřil k těm, kteří chtěli obnovit sociální demokracii. Když do Československa vjely okupační tanky, Hrubý s manželkou a se synem odjeli do Švýcarska, kde se uchytil coby sociolog ve farmaceutickém koncernu Ciba-Geigy AG. V exilu se angažoval jak v sociální demokracii, tak ve Společnosti pro vědu a umění. Ovšem v „exilové“ kapitole se nacházejí i četné pasáže o polistopadovém československém a českém vývoji. Třeba tato: „Byl jsem na sjezdu v Hradci Králové v roce 1933, kdy se (Miloš Zeman) stal předsedou sociální demokracie. Ale sociálním demokratem nikdy nebyl, ani tou funkcí do toho nepřerostl. Měl v sobě trochu toho komunistického reformismu z Dubčekovy éry, sympatii pro socialismus, ano, ale o demokracii měl jen nezřetelné ponětí, což se později projevilo v jeho prezidentském příklonu k autoritářství a přezírání demokratických zvyklostí a vžitých tradic.“

Knihu graficky upravil Jakub Krč ze studia Lacerta, repro: ČT art