Když „pořádný chlap“ dělá rapperovi ze života peklo. A peklo je o tom číst

Přemysl Krejčík (* 1991), plodný a žánrově rozkročený autor, nynějším Srabem nepřímo navazuje na svůj prozatím asi nejvýraznější titul Malej NY z roku 2019, v němž kombinoval hip hop, dospívání na maloměstě a thriller (NY v názvu odkazuje k Nymburku). Byl za něj nominován na Cenu Jiřího Ortena. Zatímco protagonista této knihy se věnoval řekněme konvenčnější podobě hip hopu, ve Srabovi Ripper se svou kapelou zastupuje subžánr horrorcore, kombinující rap s metalem a vyznačující se mimo jiné provokativními, perverzními texty.

Perverznosti a drsnosti se čtenáři dostane ve Srabovi měrou vrchovatou. Ať už se jedná o songy, které Ripper skládá pro svou kapelu, v níž vystupuje ještě Jidáš, Ripperův bratranec Manson a věčně zhulený Gram, či o Ripperovy vztahy s dívkami. Od dětství byl Ripper svým bratrancem Mansonem (především psychicky) šikanován a problémy, které s ním má, v něm často vyvolávají „záchvaty“ (nejspíš panické ataky). Ty se časem přelijí i do jeho milostných vztahů. Nejprve se „slušnou“ dívkou jménem Andrea, později s perverzní, submisivní – a šestnáctiletou – Petrou.

Vzhledem k tomu, že Manson svou agresivitou, arogancí a psychickým terorem Ripperovi tolik znepříjemňuje život, dá se předpokládat, že vztah bratranců je klokotajícím kotlem, který vybuchne. A je dost pravděpodobné, že výbuch poznamená i kapelu, která má přitom nakročeno k jakési lokální slávě, k níž jí dopomohlo navázání spolupráce s výraznými představiteli horrorcoru Butcherem a Mr. Crossem.

Jak odhalí asi každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o český rap, v postavě Butchera (anglicky řezník) naráží Přemysl Krejčík na nejslavnějšího tuzemského představitele horrorcoru, rappera a rovněž režiséra a autora kultovních, hrubě nekorektních kreseb Martyhy frky Martina Pohla alias Řezníka. Vtip Krejčík ještě vyšperkuje ve chvíli, kdy se Ripper dozví, že skutečné Butcherovo jméno je Řezníček. Je to povedená hříčka. Ovšem to je asi tak všechno, co se ve Srabovi povedlo.

Co je špatně? Ve zkratce se dá říct, že román se sice tváří děsně drsně, ale text je to velmi řídký. Čtenář po několika stránkách zjistí, že Manson je bídák skrz naskrz, na němž nelze najít pozitivního téměř nic. Přesto jsme o tom ujišťováni zas a znova, v podstatě pokaždé, když se tento poděs objeví na scéně. A to s otravnou doslovností. Ripper nás coby vypravěč neustále přesvědčuje, že věci nejsou tak, jak je jeho bratranec prezentuje, ačkoli na to po několikátém Mansonově výstupu čtenář ani nemůže pomyslet.

Některé scény demonstrující Mansonovu pokřivenost jsou smutně bizarní. Když se například tento macho poprvé setká s Ripperovou dívkou Andreou, ve své oblíbené čínské restauraci si před ní sundá tričko, „začne napínat prsní svaly a propínat ruce, aby vynikly bicáky“, aby se Andrea podívala na „pořádnýho chlapa“. Má to být ironie? Nadsázka? Vzhledem k tomu, že kniha tematizuje hudební žánr, který si libuje v přepjaté stylizaci, čtenář má tendenci přimhouřit oči. Musel by však číst poslepu, aby na takové scény nezíral s jistým údivem.

Dalším výrazným rysem Sraba je množství vulgarit. Například neodmyslitelným pojivem Butcherova slovníku je slovo ku*da. Rapper je používá se všemi představitelnými adjektivy (smradlavá, děravá, nemytá, prochcaná atp.). Vedle toho je čtenář konfrontován s násilnými sexuálními scénami, v nichž tělní tekutiny stříkají, kůže rudne a nadávky padají ostošest. Všechno tohle samozřejmě může být funkční výbavou literárního díla, to však není případ Krejčíkova románu, v němž masa vulgarit pouze maskuje chatrně vystavěnou psychologii. Autor celkově zachází s velmi omezeným rejstříkem charakterových a jazykových rysů, pomocí nichž postavy modeluje. Gram při hovoru plete páté přes deváté, neustále používá plevelné slovo „jako“ a pořád dokola se ptá Rippera, jestli si s ním nechce zahulit, ačkoli Ripper mu zas a znova opakuje, že on nehulí. Gramovy slovní výlevy nejsou možná vzdálené tomu, jak nějací lidé mluví, ale na papíře působí směšně, zbytněle a – nudně. Tak jako přepisy drsných a nechutných koncertních scén, songů apod.

Při pročítání tuzemské prózy se člověku čas od času dostane do ruky titul, nad nímž si klade otázku: Proč vlastně taková kniha vyšla? Srab patří mezi ně.

Obálku a grafickou úpravu knihy navrhlo pražské grafické studio kapitola (ano, píše se takto, s malými písmeny), repro: Host