Literární zápolení se smrtí ženy, která je zároveň matkou i dítětem

Osiřelec může tuzemskému čtenáři připomenout třeba dvě novely dlouholeté čekatelky na Nobelovu cenu, Francouzky Annie Ernaux, které u nás v překladu vyšly roku 1995, anebo předloni zde publikovaný titul Věci, kterých jsem se nezbavil Poláka Marcina Wichy či knihu Kdo zabil mého otce francouzského spisovatele a sociologa Édouarda Louise. I psycholožka a filozofka Mira Marcinów (* 1985) vypráví o ztrátě rodiče – konkrétně matky, která ve svých devětapadesáti letech podlehla rakovině. Tak jako v případě vyjmenovaných titulů, rovněž pro Osiřelce je stěžejní intenzivní osobní prožitek; až poté vstupují do hry literární aspekty věci jako jsou forma, způsob výpovědi.

Při své první návštěvě Centra psychiatrické péče se vypravěčka Osiřelce dozví od doktorky: „Ve své podstatě je máma tvoje dítě.“ Tato věta do jisté míry určuje líčený vztah k matce: dvojlomný, nejednoznačný, prostoupený utrpením, obdivem, láskou. Ty dvě ženy v minulosti žily v chudobě, matka své dceři povídala o svém sexuálním životě, dcera musela snášet její opilecké eskapády. Přesto matku obdivovala, chtěla být umělkyně jako ona, zůstávala na ní závislá. Pokoušela se osamostatnit, nicméně neustále matce volala, a to i poté, co odcestovala do zahraničí; hovory z New Yorku byly drahé, dcera však našla řešení – s matkou hovořila po Skypu v restauraci Starbucks.

Vztah hrdinek je dynamický, intenzivní a ve čtyřech číslovaných oddílech jej sledujeme od vypravěččina dětství přes slábnutí matky, její skon až po vypravěččin život po matčině odchodu. Vyprávění je členěné do krátkých nečíslovaných a nepojmenovaných fragmentů (každý začíná na nové stránce), z nichž mnohé mají několik málo řádků, některé dokonce sestávají z jediné věty. Samozřejmě se nabízí možnost chápat tento formální rys jako odraz doby, jež přeje rychlým, přehledným a snadno stravitelným sdělením (protože takové jednotlivé fragmenty Osiřelce jsou). Můžeme tuto formu ovšem interpretovat i coby odraz autorčiných myšlenkových pochodů, jejího prožívání zachycovaných událostí – občas si poznamenat pár řádků, jindy přidat souvislejší vyprávění, jak se vzpomínky vynořují v době, kterou pisatelka tráví v myšlenkách na zemřelou matku.

Tomu odpovídá i kolísání perspektivy. Jeden zápis je psaný s evidentním vědomím matčiny smrti, jiný je bezprostřední, jako kdyby se děl tady a teď. Autorka je zde něčím na způsob zapisovatelky. Některé fragmenty balancují na hranici kýče (dozvíme se ostatně, že vypravěččina matka „dovedla ocenit kýč“), jiné jsou až příliš jednoduché; vyskytují se zde ovšem i takové, které se jeví jako zbytečné. „Na to vzpomínat nechci,“ stojí například na jedné stránce osaměle. Přesto i tato „nic“ mají ve vyprávění místo a smysl. Stejně tak přepisy populárních písní, básní a průpovídek.

Polská psycholožka, filozofka a nyní i spisovatelka Mira Marcinów, foto: Argo – Leszek Zych

„Během ročního matčina umírání se nic nemohlo stát. Rakovina jí sebrala sílu. Žádné filmové dějové zvraty. Ležet a čekat na smrt,“ píše vypravěčka ve druhé části Osiřelce, která je zasvěcena převážně období jednoho roku, na jehož počátku byla matce diagnostikována rakovina a na jehož konci zemřela. Citované věty vystihují i podstatu této knihy. Není třeba od ní čekat víc, než co je avizováno. Smrt, truchlení, vztah k milované osobě. Někdy podávané s lehkostí a nadhledem, jindy tíživě.

Lze se na takový životní milník připravit – třeba prostřednictvím literatury? Nejspíš ne. Mira Marcinów ostatně nic takového netvrdí. Její kniha není příručkou ani meditací na téma konečností. Osiřelec je jednoduše popisem zápolení vypravěčky nejen s matčinou smrtí, nýbrž i s tím, jak ji matka poznamenala a ovlivnila.

Obálku navrhla Tereza Králová, repro: Argo