Bebjakův film Stínohra je sugestivní i klišovitý zároveň

Filmografie pilného slovenského režiséra Petera Bebjaka (* 1970) čítá řadu zpravidla koprodukčních česko-slovenských filmů, televizních minisérií i seriálů. Vyskytují se mezi nimi ponurá dramata až hororového rozměru (Zlo, Čára). Coby spolehlivý profesionál zaujal politicky vyostřenými výpověďmi o zrůdnostech totalitních režimů (Zpráva, Herec). Z Bebjakovy slovenské tvorby lze připomenout snímky jako Ostrým nožom nebo Sviňa. Největších úspěchů dosáhl kriminálními projekty (viz nedávné Devadesátky). Rovněž jeho nejnovější dílo, celovečerní snímek Stínohra, spadá mezi deziluzivní výpovědi, které líčí, jak obtížné je zjednávat spravedlnost, jak ohybatelné je právo.

Bebjak se zde opřel o tým, se kterým si rozumí a s nímž spolupracoval v minulosti: o kameramana Martina Žiarana, o hudebního skladatele Juraje Dobrakova, o střihače Marka Kráĺovského. Jedině scenáristka Veronika Bradáčová je tu nová, dokonce Stínohrou debutuje. S filmařinou, zejména dokumentaristickou, je ovšem úzce spojená – jako režisérka natočila i celovečerní snímek Fulmaya, děvčátko s tenkými nohami, věnovaný humanitárním aktivitám herečky Doroty Nvotové v nepálských končinách. A její manžel Jan Bradáč, ředitel distribuční firmy Falcon, která Stínohru uvádí, se podílel na produkci Stínohry. Vyprávěný příběh prý dokonce vychází z jeho osobního zážitku.

Dominika Morávková-Zeleníková a Milan Ondrík ve filmu Stínohra, foto: Hangar Films – Julie Vrabelová

Iluzí zbavené bytosti stažené do sebe

Jaký je tu spouštěč událostí? Záchranář Jan Kavka je člověk niterně poněkud rozvrácený a snad až bezcitný; ztělesňuje jej chlapecky vyhlížející Milan Ondrík, který i tentokrát navozuje osobnostní nejednoznačnost, díky níž dříve zazářil ve filmech jako Veterán a Budiž světlo. A tento Kavka se nakvašeně rozchází se svou ženou (Dominika Morávková), odmítá s ní komunikovat, takže ignoruje vyzvánění jejího mobilu, aniž tuší, že se jako náhodná svědkyně zločinu ocitla v ohrožení života a volá o pomoc. Muž se pak musí vyrovnávat s pocitem spoluviny na jejím tragickém osudu. Frustraci si Kavka vybíjí v boxerském ringu, v běhání, v ambivalentní fixaci na dva nejbližší přátele, ať je to drsný trenér Michal (Hynek Čermák) nebo mladičká dívka Greta (Leona Skleničková), která se do boxerských tréninků vlastně vnutila.

Pachatel zločinu Robert Stránský (Jan Jankovský) je sice vzat do vazby, avšak není vyloučeno, že vyšetřovatel (Vladimír Javorský) se bude muset smířit s jeho vyšetřováním na svobodě, neboť Stránského chrání protidrogové oddělení, jemuž donáší cenné informace. Do sebe se uzavírající Kavka vznětlivě reaguje na každý nepříznivý podnět, aby přehlušil vědomí nečinnosti: ubije kolegu boxera, jenž při krádeži ukrytých peněz těžce zranil trenéra Michala, nechává se zavřít do téže vazební věznice, aby zabránil Stránského propuštění.

Na první pohled se zdá, že počínání titulního hrdiny se bude odvíjet v tradicích příběhů o pomstě. Ovšem tvůrci do vyprávění začleňují i další významotvorné okruhy. Kavka totiž musí překonávat běsy ve vlastním nitru. A Ondrík herecky věrohodně, v zamlklé mluvě, ve ztěžklých, jakoby umanutých gestech i v zatuhlé mimice postihl jeho málo vstřícný, spíše konfrontační zevnějšek, pod nímž se však skrývá nejistota a bezmoc.

Bebjak záměrně tlumí herectví ztělesňující mimořádné tlaky na lidskou psychiku, na prožívání i sžívání. Vlastně všechny zúčastněné postavy lze považovat za svého druhu životní či profesní ztroskotance, za outsidery neschopné navázat partnerský vztah. Netýká se to jen Ondríka, ale také Hynka Čermáka, který vytváří další variantu drsných chlapů přesto ochotných pomoci, Leony Skleničkové, jejíž děvče, pocházející z dětského domova, pracně a bolestně hledá nový smysl své existence, Jana Jankovského, jenž svému zdrogovanému násilníkovi vtiskl notnou míru autenticity, která dosahuje až děsivé naléhavosti v postižení osobnostní primitivity, vybíjející svá traumata v násilnostech.

Tento postřeh lze vztáhnout i na zástupce vyšetřovatelů, rovněž osamělé a možná navíc vnitřně vyhořelé, pohybující se jakoby samospádem, kteří vyhlížejí, jako kdyby rezignovali na etický rozměr svého působení, na prosazení práva a spravedlnosti. Prezentují se jako unavené, iluzí zbavené bytosti, odmítající kohokoli vpustit do své blízkosti (Vladimír Javorský), nebo jsou zcela pohlceni svými profesními zájmy, když zamýšlejí vyvinit násilníka jen proto, že je cenným informátorem (Kristýna Frejová v úloze kapitánky z protidrogového oddělení).

Hynek Čermák, Milan Ondrík a Leona Skleničková ve filmu Stínohra, foto: Hangar Films – Julie Vrabelová

Drsné, přesto strojené

Režisér zvolil poetiku drsných příběhů známou třeba z americké kinematografie, případně z francouzských či španělských thrillerů. Spoléhá na expresivitu zejména konfliktních výjevů, byť příslušné motivy rozvíjí zdlouhavě, jakoby zašmodrchaně a ne vždy v logické provázanosti – jako třeba v úvodní sekvenci, kdy se kondiční běh náhle mění ve zděšený úprk setmělými prostranstvími. Nedosahuje vypravěčské působivosti, k níž dospěl v Devadesátkách nebo v Herci.  Možná, že je mu bližší rozměr dramaticky sevřenějšího televizního díla. Některé zápletky Stínohry sotva přijmeme jako věrohodné, třeba Kavkovo rozhodnutí i před policí zamlčet v mobilu zaznamenaný manželčin drásavý telefonát, který si jakoby v sebetrýznivém počínání přehrává. Domnívám se, že největší odpovědnost na zbytečně chatrném a jakoby líně se převalujícím příběhu nese autorka scénáře, jež mnohé vypjaté situace zbytečně banalizuje, zatěžuje jej příměsí syžetových klišé.

Na výrazně deziluzivním vyznění má významný podíl kameraman Martin Žiaran. Rád nahlíží lidem do obličeje, aby zachytil záškuby tváře. Ještě důležitější je ovšem volba míst, v nichž se jednotlivé postavy ocitají. Výběr zdevastovaných, polorozpadlých, vylidněných exteriérů a ošuntělých stísňujících interiérů je nepochybně působivý, stejně jako světelná tonalita evokující pocity chladu a lezavé zavlhlosti. K souznivé zrnitosti obrazu jistě napomohlo i to, že výchozí materiál se natáčel na šestnáctimilimetrový formát.

Přesto se nemohu zbavit pocitu vyumělkovanosti. Jako kdyby celý vzhled byl strojený a z maloměsta, kde se příběh odehrává, zůstalo pouhé vyprázdněné dějiště. Myslím si, že výsledku by určitě prospěla přítomnost nějakého soudného dramaturga…

Plakát k filmu Stínohra, zdroj: Hangar Films